Olomoucký deník 3. 11. 2015

[Recenze Dílo, sv. 14. Publicistika 1939–1986]

Novinář Jaroslav Seifert v poryvech 20. století

Ke svému závěru pomaličku spěje obdivuhodný ediční počin nakladatelství Akropolis. Z Díla Jaroslava Seiferta byl totiž před několika týdny vydán svazek číslovaný jako čtrnáctý, který nabízí básníkovy žurnalistické články publikované v letech 1939 až 1986. Je to čtení nesmírně zajímavé z mnoha důvodů. Jednak ukazuje Seifertovu skvělou novinářskou machu, v níž se spojovala jeho schopnost přesně pojmenovat diskutovaný dobový problém s lyrizující vyprávěcí linkou prozrazující autorův poetický rodokmen. Jednak jsou jeho články svědectvím o století, v němž člověk – občan čelil výzvám často hraničícím se zápasem o zachování existence, resp. čistoty a slušnosti.

Když mi nakladatel v SMS zprávě oznamoval, že právě zasílá Seifertův svazek poštou, povzdechl si: Chudák Seifert! Čemu všemu musel v tom zběsilém čase čelit! Nelze než souhlasit. Stejně tak lze přes některé řádky přinášející otazníky prohlásit, že ve výzvách v drtivé většině uspěl se ctí.

V době druhé republiky a protektorátu působil v Národní práci. Shromážděné články ukazují, že se zpočátku věnoval recenzím knižních či divadelních novinek, nekrologům, medailonům apod. Na počátku okupace, pokud mu to cenzura umožňovala, se často vracel k odkazu národních klasiků. Posilování národního vědomí a sebevědomí skrze připomínku největších literárních, výtvarných či dramatických děl nebyla samozřejmě jen jeho osobní cesta z poraženeckého marasmu.

Příležitostně pokračuje v intimně laděných vzpomínkách na časy svého dětství a dospívání, prochází pražskými lokalitami, jež byly jeho srdci nejbližší, před očima se mu opět odehrávaly sváteční i každodenní momentky, které jej vracely do šťastných dob prvních let 20. století ústících ve vznik svobodného národního státu. Početnou řádku článků střídá mezi lety 1942 až 1944 téměř odmlčení. Rok 1945 to však mění, neboť osvobození mu dává příležitost k vyjádření radosti a osnování plánů na obrodu osvobozeného státu.

Úcta k Edvardu Benešovi, opakované přihlášení se k sociální demokracii a její politice, vzpomínky na mrtvé literáty střídá po roce 1948 „lehce“ angažovaná publicistika, jež ho zavádí do výrobního procesu, za dělníky, za oslavou jejich práce, ale i za cestou ke kultuře, jež se má stát trvalou součástí života novodobého pracujícího člověka. Seifertovo novinářské slovo se však po roce 1949 vytrácí, neboť i jako básník je shledán po skladbě Píseň o Viktorce za nepřítele národa a nastupujícího lidově-demokratického státu. V polovině 50. let se sice na stránky tisku vrací, ale spíše se věnuje žánru interview či článkům o chystané vlastní tvorbě či podstatě poezie. Totéž lze prohlásit o jeho přítomnosti v kulturním kontextu následujícího desetiletí, kam se směřuje po období těžké nemoci. S blížícím se rokem 1968 vnímáme jeho rostoucí občanskou angažovanost, která vrcholí prací v rehabilitační komisi, jež měla očistit postižené umělce, resp. v předsedování nově vznikajícího Svazu českých spisovatelů (červen 1969). Normalizace jej téměř umlčela, takže se na stránkách časopisů objevuje jen velmi sporadicky.

Součástí 14. svazku Díla JS jsou i různá politická prohlášení, pod nimiž nacházíme básníkovo jméno. Připomeňme jen prohlášení kulturních pracovníků z prvního poválečného roku nebo dopis prezidentu Antonínu Zápotockému, v němž kulturní fronta žádala propuštění vězněného básníka Josefa Palivce (1956). Ve stejném roce zaznívá i jeho slavný projev na II. sjezdu československých spisovatelů, ve kterém apeluje na čistotu umělcova svědomí. V 60. letech podporuje kulturní tvůrčí svazy, jeho podpis nechybí pod Vaculíkovými Dvěma tisíci slovy.

V normalizaci zveřejňuje otevřený dopis německému spisovateli Heinrichu Böllovi, kde žádá o zahraniční solidaritu se čtrnácti souzenými lidmi (1976), podepisuje Chartu 77.

To, co je asi ve svazku nejproblematičtější, čtenář najde v oddílu nazvaném Dubia II. Jsou to články podepsané jeho jménem a vyjadřující podporu Hitlerově Říši. Ne náhodou je datace řadí do měsíců následujících po atentátu na říšského protektora Heydricha a končí zhruba na konci roku 1944. Čteme v nich o odhodlání českého národa přispět v boji za „nový svět“, o historických vazbách naší země na německý prostor od hlubokého středověku, o podílu kultury na převýchově českého dělnictva, o neutuchajícím úsilí Emanuela Moravce a jeho úřadu proměnit myšlení Čechů vůči Říši.

Nakolik se těmto řádkům mohl ubránit či vyhnout, není v žádném komentáři či doslovu řečeno. Ale zřejmě se ocitl ve stejné situaci a pod stejně intenzivním tlakem jako herci shromáždění v Národním divadle a vyjadřující svou přítomností či hajlováním odsouzení „nezodpovědných“ atentátnických zločinců. Nesuďme, neboť většina z nás touto vyhrocenou existenciální zkouškou neprošla. Navíc křehký lyrik Jaroslav Seifert ve svém životě mnohokrát dokázal statečně čelit silám, jež ho zbavovaly svobodného uměleckého i občanského projevu.

O precizní ediční práci Jiřího Brabce a Michala Topora je zbytečné psát. Kéž by obdobně byl zprostředkován umělecký odkaz i dalších veličin naší literární scény!

Petr Hanuška

Olomoucký deník 3. 11. 2015