[Recenze Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu]
* * *
Loňského roku spatřila světlo světa kniha významného českého historika a vedoucího Oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek v Národním archivu PhDr. Jiřího Křesťana, CSc., (*1957), která se – ve zkratce řečeno – tematicky věnuje analýze proněmeckých aktivit šéfa opery Národního divadla Václava Talicha v období protektorátu Čechy a Morava a jejich následků v poválečné době. V květnu 1945 byl dirigent kvůli své angažovanosti zatčen, obviněn z provinění proti národní cti, pět týdnů vyšetřován a nakonec na jaře 1946 v plném rozsahu uznán nevinným.
Autor se touto problematikou zabýval již ve své věhlasné monografii Zdeněk Nejedlý, Politik a vědec v osamění (Praha – Litomyšl, Paseka – Národní archiv 2012), která v roce 2013 získala cenu Magnesia Litera v oblasti literatury faktu a v témže roce byla vyhlášena redakcí Literárních novin knihou roku. Tato publikace dokázala svým novátorským metodologickým přístupem primárně zaměřeným na – nebál bych se říci – až hlubinné porozumění nadchnout pro dané téma i řadu lidí, které do té doby osoba Zdeňka Nejedlého dráždila nad míru více než únosnou.
V podobném duchu se nese i Křesťanova kniha o Talichově případu, jejímž základem je studie, kterou autor uveřejnil v časopise Soudobé dějiny (roč. 16, 2009, č. 1, s. 69–111; č. 2–3, s. 243–275) vydávaném Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Pro knižní vydání Jiří Křesťan text zrevidoval a propojil obě části v jeden celek. V některých souvislostech jej doplnil novými poznatky, a to například z obsáhlé monografie největšího talichovského znalce Milana Kuny nazvané Václav Talich 1883–1961, Šťastný i hořký úděl dirigenta (Praha, nakladatelství Academia 2009). Zcela nová a z velké části objevná je také bohatá obrazová příloha.
Po úvodních partiích věnovaných Talichovým předválečným osudům se Jiří Křesťan zabývá rozborem jednotlivých dirigentových aktivit, kvůli nimž byl po válce vyšetřován. Jako zlatá nit prochází knihou postava Zdeňka Nejedlého, jemuž byla různými autory připisována v Talichově případu ústřední role.
Talich byl viněn z toho, že se v roce 1939 stal členem ústředního výboru Českého svazu pro spolupráci s Němci, že se v roce 1940 zúčastnil zájezdu českých kulturních pracovníků do říše, že po atentátu na Heydricha pronesl v Obecním domě v červenci 1942 pronacistický projev, že se stal v roce 1944 členem výboru České ligy proti bolševismu a téhož roku také vedoucím umělecké sekce Národní rady české. V neposlední řadě byl obviněn z přátelských vztahů s kolaborantem, nadšeným propagátorem nacistické ideologie a ministrem školství a lidové osvěty protektorátní vlády Emanuelem Moravcem.
Talich své vyšetřování označil za samozřejmou povinnost vlády odpovědné za očistu národního života“, a jak bylo poznamenáno v úvodu, byl nakonec v plném rozsahu všech nařčení zproštěn. Mohl se opět vrátit k opeře Národního divadla. Avšak zadostiučinění, jehož se mu dostalo, trvalo pouze do komunistického převratu. 10. března 1948 ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý Talicha vedení opery Národního divadla s odvoláním na stanovisko tamního akčního výboru zprostil a demonstrativně jej propustil. (Talich sám však již k 1. březnu 1948 podal rezignaci. Nejedlý – jeho dlouhodobý umělecký odpůrce – k ní nepřihlédl.)
Jaká tedy byla Nejedlého skutečná úloha v Talichově případu? Křesťan poznamenává, že přesvědčení, že Nejedlý sehrál při Talichově postihu po roce 1945 zásadní roli, sdílelo široké spektrum osob, přijímali jej Nejedlého příznivci i odpůrci a toto mínění zastával i sám dirigent, jeho rodina a nejbližší přátelé. Obraz dlouhého stínu Nejedlého nad Talichem je zřetelný i v současných odborných a propagačních publikacích.“ (s. 108) Dále vysvětluje, že zachovával-li Nejedlý ve svých veřejných projevech před únorem 1948 vůči Talichovi jistou zdrženlivost, po komunistickém převratu dal svůj negativní postoj k němu několikrát otevřeně najevo. Nicméně k tomu jedním dechem dodává, že: Na základě zatím známých archiválií nelze prokázat, že by se Nejedlý v Talichově kauze úřední cestou přímo angažoval (a to ani po únoru 1948).“ Připouští však možnost, že dokumenty této povahy se mohou ještě objevit, a to například při pořádání fondu ministerstva školství, uloženého v Národním archivu (s. 151). Obecně sdílenou představu o tom, že účinným hybatelem v Talichově případu byl Nejedlý, posunuje prozatím z oblasti historických faktů do oblasti osobních přesvědčení.
Jako mytická ukazují se i v odborné literatuře tradovaná vyprávění například o tom, jak byl Talich pod bodáky veden ze své vily v Berouně na tamní vlakové nádraží (o tom pojednává například Milan Kuna ve výše uvedené talichovské monografii) či o osobní konfrontaci Talicha a Nejedlého na Vyšehradském hřbitově v květnu 1945 (Rudolf Kadeřábek, Talich a ti druzí, Čtvrté berounské reminiscence, Beroun, nakladatelství Machart 2014, s. 18. Jiří Křesťan přitom poznamenává, že autor ve své práci píše, že se řídí principem maximálně možného ověřování a prokazování“).
Toto všechno jsou sice velice zajímavé záležitosti, ale Křesťanova kniha na nich neulpívá, míří totiž mnohem dál. Je něčím mnohem zásadnějším než jen popisem historických souvislostí Talichova případu a kritickým rozborem dosud publikovaných příspěvků k této problematice. Svým myšlenkovým odkazem směřuje nad rámec empirických faktů a její čtenář zůstane obohacen o její vnitřní hloubku, i když v průběhu času zapomene, čím vším se vlastně Talich měl za protektorátu prohřešit a kdo sehrál v jeho případě jakou roli. Jako vědecká práce činí srozumitelnými jisté historické danosti, avšak přidává k tomu daleko víc – je totiž schopna svým poselstvím přispívat k utváření a formování lidské osobnosti.
Hluboká a působivá zamyšlení nad spletitostmi lidských životů a autorova touha přiblížit se jejich porozumění prolínají sice celou knihou, nicméně v koncentrovanější podobě je nalezneme v posledních třech kapitolách nazvaných Politici kolem Talicha a národní očista (s. 148–158), Jednoduché pravdy, košatý strom života (s. 159–164) a Slovo na závěr (s ediční poznámkou) (s. 165–170).
Jak autor přiznává (a je to zcela zjevné ze všech jeho prací, které jsem četl – podotýkám, že na mne to někdy působilo až dráždivě), je mu blízká historiografie soucítící, váhající, pokorná a pochybující, nehlučně hledající a nahlížející děje z různých úhlů a perspektiv, dodávající k pravdám tesaným do kamene slůvko ‚ale‘“. (s. 163) Tento přístup ovšem neznamená rezignaci na etické maximy či naprostou ztrátu kritérií pro jakékoli posuzování. Jde v něm o to najít či neztratit citlivost pro konkrétní historickou i lidskou situovanost a zabránit redukci bohatosti života a jeho projevů zjednodušujícími (mnohdy apriorními) soudy, které navíc často staví mezi badatele a zkoumanou osobu nepřekročitelnou zeď.
Křesťanovo pojetí práce s historickým materiálem není samoúčelnou snahou nalézt skutečnou“ podobu uplynulých událostí, ale stává se procesem zušlechťování lidské osobnosti, téměř jakousi duchovní cestou, na níž se tříbí a proměňuje historikovo vlastní já. On sám k tomu říká: Možná že větší význam než formulace rezolutních závěrů má sama cesta hledání morálních ideálů. Cesta, během níž historik nahlédne v odlescích zašlých zrcadel minulých dějů i svou vlastní tvář, uslyší vzrušený tep vlastního srdce a uzří nekonečné prostory své duše. Nepíšeme svá díla jen proto, abychom soudili jiné či pouze zjistili‚‚jak to tenkrát bylo‘. Píšeme také proto, abychom se v mučivých tázáních a pochybách pokusili stát se lepšími.“ (s. 164) Toto pojetí plně rezonuje s Pascalovou myšlenkou, že odmítá ty, kdo se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdo se rozhodli jej tupit, ale může dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají, která se díky litomyšlskému historikovi PhDr. Milanu Skřivánkovi objevila na dnes již legendární tabulce umístěné v roce 1992 pod sochu Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. (Dodejme jen, že Milan Skřivánek je autorem celého nápisu, jenž uvádí na pravou míru vztah současných Litomyšlanů ke zpodobněné osobě.)
K ještě bližšímu objasnění toho způsobu práce s historickým materiálem si opět vyslechněme samotného autora: Možná každý historik, každý vážný zájemce o dějiny naší vlasti by si měl vybrat někoho z doby druhé světové války a pokusit se vstoupit do řečiště jeho života. Nevinnou oběť, nad jejímž údělem by srdce trnulo, hrdinného bojovníka, s nímž by se čtenář bez váhání ztotožnil, nebo naopak bestiálního vraha či jeho bídného pomahače, kteří by od prvního řádku vzbuzovali odpor. Za válečných let lidé čelili častěji než v dobách míru vyhroceným situacím, dokázali se vzepnout k heroickým výkonům, také se ale osudově lámaly charaktery. A v některých pak procital démon zla. Většina obyvatel žila ovšem své pokojné životy a ‚velkých‘ dějin příliš nedbala. A co ti, kdož se rozhodli podepsat ‚smlouvu s ďáblem‘, přijmout realitu a snažit se přitom aspoň občas pomáhat jiným? Zachránit, co se dalo… Náhle je jasné, že černobílé vidění nepostačuje – to ostatně zjevně selhává i v případě některých hrdinů a padouchů. I hrdinové mívají své stinné stránky a temné komnaty, a naopak – i v nejbídnějším tvoru občas zatřepetá jiskra lidství.“ (s. 165)
Popřejme Jiřímu Křesťanovi mnoho zdaru na jeho náročné badatelské cestě a nám, čtenářům jeho děl, maximum otevřenosti a schopnosti vnímat všechno, co nám může pomoci nahlédnout za naše obzory a rozbít strnulá myšlenková či citová schémata, ve kterých jsme se uzavřeli ve snaze cítit se bezpečně před okolním plnobarevným světem.
Pomezí Čech, Moravy a Slezska sv. 16, 2015
Martin Boštík