Právo 15. 8. 2006

[Recenze Máša a Běta]

Klasikovi českého podzemního písemnictví vyšly dvě novely
 

Bibliografie postavy českého undergroundu, spisovatele a filozofa Egona Bondyho (1930), dnes čítá bezmála sto položek – a přibývají další knížky: pražské nakladatelství Akropolis nedávno vydalo první ze čtyř plánovaných svazků Bondyho prózy ze 70. a 80. let, dilogii Máša a Běta. Následovat by měly tituly Šaman (1976), Vylitý nočník (1979) a Bratři Ramazovi (1985).
Novely Máša a Běta vznikly v rekordním čase čtyř a pěti dnů na přelomu března a dubna a v listopadu 1978, tedy uprostřed let, kdy se chartistický disent s ideologickým fízlem v zádech cítil nejspíš jako „raněné zvíře zahnané do cizího lesa“. Přesně tak si na konci své cesty připadá druhá z titulních hrdinek, Běta – a nejde o náhodnou paralelu: téma totalitarismu, vykreslení fáze nadšeného budování a následujícího stadia, kdy krvelačná revoluce požírá nejen odpůrce, ale i svoje děti, je tématem obou Bondyho prací.
Zatímco novela Máša (v podtitulu označená za „pokus o interpretaci nudy“) je realistická, ba totálně realistická a jásavou popisností rekonstruuje několik dní v životě mladé tramvajačky Máši, která v prvních letech po Únoru 1948 dojetím pláče nad rájem na zemi, jenž na ni čeká už za nejbližším rohem, Běta má charakter podobenství, míchajícího dohromady prvky fantaskního gotického románu s orwellovsko-kafkovskými motivy. Děj, jehož osou je nenaplněná, skoro romanticky tragická láska, je v Bětě zčásti situovaný do přízračného zpustlého zámku, zčásti do města, respektive tamější hospody, kde se odehrává vše podstatné, a zčásti do pracovního tábora; symbolický je i rok, do nějž Bondy příběh zasadil: 1784.
Ostatně konkrétní časové plochy, které se libovolně setkávají a překrývají, hrají v obou novelách důležitou roli: doprostřed Mášina milostného vztahu k tramvaji, novému bytu, cigaretám a jablečnému vermutu vpadne několik obrázků ze života českého undergroundu v polovině 70. let; podobně Běta, shlížející ze skály na koncentrační tábor, v němž umírá její snoubenec, rozpoznává v jednotlivých tvářích vězňů postavy českého disentu – od členů Plastic People po filozofa Jana Němce či kritika Lopatku. Podstatné a pro Bondyho charakteristické jsou také automytizující vsuvky: v gestech a promluvách Egona Goldmanna, resp. „pana B.“ si svůj part štvaného básníka zahrál sám režisér.
Oba texty mají přes veškerou milostnost chmurné konce: Máša se ocitá v nemocnici, kde mezi záchvaty kašle hltá poslední zprávy o procesu s Horákovou a spol., Běta uvízne v bludném kruhu šílenství a dochází poznání, že bůh, pakliže nějaký je, lidem „nedává nic“. Jak skepse k reálnému socialismu, do které autora uvrhl vývoj po osmačtyřicátém roce, tak ontologie a otázka boží existence jsou témata, která procházejí většinou Bondyho prozaických prací: v některých případech má navrch mnohdy neúnosně bující filozofování (Sklepní práce, Hatto, Severin aj.), v jiných (mj. Invalidní sourozenci, Šaman, Mníšek) je to příběh. Nyní vydané novely Máša a Běta patří k těm druhým.

Radim Kopáč