Právo 4 . 8. 2006

[Recenze Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948]

Boje o právo Františka Halase na vlastní názor
Dvě knihy připomínají životní osudy a básnické dílo klasika české poezie
 

Bojem o odkaz básníka Františka Halase (1901–1949) od jeho smrti až do dnešních dnů se zabývá literární historik Michal Bauer v knize Tíseň tmy aneb halasovské interpretace po roce 1948. Zároveň vyšla Halasova sbírka A co?, která byla poprvé vydána posmrtně v roce 1957.
Bauer navazuje na monografii Ludvíka Kundery věnovanou dílu a životu přítele Halase vydanou v roce 1999 a ukazuje, jak se v posledním padesátiletí měnil oficiální i neoficiální pohled na kulturní minulost.
Básníkova smrt nedlouho po únoru 1948 byla přijímána jako tragédie pro českou poezii i společnost. Antonín Zápotocký o něm řekl, že jeho „tvůrčí činnost byla hluboce spjata s lidem..., ve Františku Halasovi odchází bojovník za socialismus a cílevědomý stoupenec lidové demokracie a jako takovému bude zachována na věčné časy paměť“.
Bylo nedlouho poté, co vyšla Halasova sbírka V řadě (1948), která byla vnímána jako přihlášení k „socialistické“ proměně společnosti. Bauer cituje Václava Běhounka, který v deníku Práce nazval Halase básníkem-komunistou, který stranil „velké ideji socialismu“, vyjadřoval „ji svým zpěvem“, obohacoval a rozpínal ji „do šířek a dálek, do krásy, do květu a do zralých plodů“.
Odmítl však jeho tvorbu předcházející sbírce Torzo naděje (1938), o níž napsal, že nová obraznost básníkova zprvu „zaváděla až k obludným deformacím slov a básnických obrazů a zaváděla do slepé uličky subjektivismu, v níž si vybojoval svůj zápas s pocity smutku, marnosti a smrti, aby zase v pravé chvíli vplynul do boje zástupů a aby s nimi a s věcí chudých se ztotožnil“. Jako by se už ozývaly náznaky pozdějšího kategorického odmítnutí Halasovy tvorby Ladislavem Štollem.
V pozadí byly nevyřízené kritické „účty“ za diskusi o Halasovu sbírku Staré ženy (1935) či nesouhlas s postupem sovětských vedoucích komunistů proti Michailu Zoščenkovi nebo Anně Achmatovové. Souhlas s Moskvou, ať v jakékoli sektářské záležitosti, byl považován za klad. Ovšem Halas nebyl ten, kdo by v životě vyjadřoval souhlas s tím, co nepovažoval za správné.
Štoll o perleťovém slovním slizu
Ministr Kopecký o něm prohlásil: „Řekl, že jde s námi ,v řadě, avšak že si při společném pochodu s námi ponechává své názory, lišící se někdy od názorů vedení KSČ, jako prý mašírující voják má na pochodu mnohdy jiné názory o strategii a taktice než velící generálové.“ Pak však přišla schůze svazu spisovatelů v lednu 1950, na níž přednesl Ladislav Štoll referát, za nějž byl poté odměněn státní cenou Kl. Gottwalda.
Místo aby se Halas „odevzdal kolektivu... ty křeče cizoty, úzkosti a smrti, ty domnělé duševní ,srázy a ,propasti ukazují jen další proces subjektivistova zavíjení. Halas se ještě těsněji uzavírá do své škeble a zraňován ostrými zrnky reality, které do ní přesto stále vnikají, vylučuje perleťový slovní sliz formalistických ,krás, jež pak lidé druhu Václava Černého a Bedřicha Fučíka (ale i Šalda tu má velkou vinu a bude to třeba ještě ukázat) vydávají za vrcholy poezie, za smysl a poslání poezie“.
Podle Štolla to byly křeče rozpolcené bytosti, které svým objektivním působením zejména na určitou část inteligence, na dorůstající studentskou mládež působí neblaze.
Ještě ani neuschly květy na básníkovu hrobu (Bauer v druhé části cituje desítky kondolencí, které dostala vdova Libuše Halasová s dětmi), a už se šlapalo nejen po nich, ale po básníkově srdci i tvorbě. Halas byl obviňován z prosazování existencionalismu, z „kažení“ básnické mládeže, vin se najednou našlo dost a dost. O očištění synova jména bojoval jeho otec František Halas starší, který si nenechal nic líbit.
Bauerova kniha vychází v projektu Dějiny novější české literatury v nadnárodních kontextech a ve velmi cenných citacích ukazuje průběh boje, mající širší literární a společenské souvislosti. Šlo o svobodu slova, o konec umlčování (a nakonec i žalářování) spisovatelů. Ozvali se obhájci, Ludvík Kundera, Alena Vrbová, Vítězslav Nezval ad. Přímo na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1956 řekl František Hrubín jako Halasův žák a přítel: „Josef Hora a František Halas se nedožili. A rubáš, který se tkal na jejich dílo, vetšel a rozpadal se už v tu chvíli, kdy byl tkán, zatímco jejich poezie vzrůstala dál do národního povědomí, rok od roku živější a potřebnější, oč papírovější byly teze, které ji chtěly vystrčit jako mršinu někam za zeď národního Slavína“.
O „poúnorové“ Halasově poezii si může čtenář udělat představu v posmrtně Ludvíkem Kunderou vydaném svazku sbírky A co? Poprvé vyšla v roce 1957, nyní už popáté. Dílo Františka Halase patří ke klenotům české poezie a svědectví o bojích za jeho právo vyslovit odlišný názor je cenným příspěvkem k poznání literární minulosti jen zdánlivě vzdálené.

František Cinger

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole