Právo 7. 5. 2009

[Recenze Vzpomínky malostranské]

Malostranské morální povinnosti
 

Musel jsem počkat na Blumfelda S. M., aby řekl, co ta knížka obnáší a co se mi nedařilo přiznat: My, co jsme ho znali, jsme se nepotřebovali vypsat ze zklamávání, kterými nás Bondy zahrnoval, jen Marie Klečanská…
Vzpomínky malostranské české lékařky provdané v roce 1976 do Francie jsou prvním větším, dokonce ještě za Bondyho života napsaným svědectvím o filosofově nesnesitelné existenci. O jeho sebestřednosti, nespolehlivosti, skuhravosti… Však PhDr. Zbyněk Fišer, CSc. alias Egon Bondy tušil, že k němu rodinná přítelkyně nebude pietně laskavá.
Marie Klečanská-Beyly (1946) přišla do Prahy z Jihlavy, na školy se dostávala ztuha, protože musela překonávat i pro ni těžko definovatelnou režimní nepřízeň, ale nakonec vystudovala stomatologii. Její netuctový přístup k životu ji přivedl do podnájmu k Zdence Wattersonové v domě U modré lišky na pražské Kampě. Životy těch žen by vydaly na romány, v nerudovsky pojmenované knize však hrají obě roli médií, zprostředkující obraz jednoho z nejdiskutovanějších českých intelektuálů druhé půle 20. století, ale na tom obraze je s neobvyklým sarkasmem a ironií zachyceno i pozadí – prostředí, doba, v níž Bondy žil a provokoval.
Ten obraz má ovšem i výrazný rám: s Bondym Klečanskou seznámil Milan Machovec, jeho syn Martin byl editorem tohoto velmi osobního epilogu. Asi nejvíc o Bondym, knize i autorském pohledu vypovídá následující scéna:
Mám v přesné paměti jednu zimní neděli počátkem osmdesátých let. Přicestovala jsem předchozího dne večerním letadlem a spěchám nahoru Nerudovou ulicí s těžkou cestovní taškou. Vedle dalších zakázek v ní nesu drahý magnetofon značky Grundig, který si Fišer objednal k namlouvání textů. Julie mne po obvyklém půlročním intervalu přivítala na špičkách, zjevně zmatena a s upozorněním, že je Zbyněk depresivní. Vkročím do známého pokoje, zachmuřený filosof sedí u stolu s hlavou v dlaních a bez jakéhokoliv úvodu rovnou vyjede z garáže s útokem:
„Paní doktorko, žádnej magnetofon nepotřebuju, můžete ho hned dát k popelnici, protože už nic dělat nebudu. Ten život se prostě nedá vydržet, to je jen tejrání nevinnejch. Nakonec jste lékařka, tak si to zařiďte, jak chcete, ale já musím mít dvě letální dávky morfia, abych to moh ukončit co nejdřív. Víte, vo co de, navíc je to vaše morální povinnost lidem pomáhat, tak si to laskavě zařiďte, jak chcete, jak říkám, a to dost rychle.“
Zprvu koukám jako jelen, nicméně vyjedu z garáže i já a vcelku nevybraně a bez bílých rukavic odpovím: „Drahý pane doktore, pokud mne sem přes půl Evropy taháte s magnetofonem, sardinkami, zrajícími sýry, nákladem pásků, čokolády a chcete k tomu ještě morfium na selbstmord, pak mohu odjet hned zítra a vy si to laskavě zařídíte s vašimi psychiatry. Můžete si to rozmyslet na fleku, abych tady dlouho nepřekážela. Vaše utrpení mne dojímá, ale nic víc. Rozhodně jsem nepřijela proto, abych vás odeslala do nirvány.“
Pan doktor chvíli koukal, posléze se zazubil, zatleskal do dlaní a teatrálně zvolal: „Ťapko, honem dej paní doktorce pivo, zase je u nás! No tak to né, to nesmíte tak brát, máme program, půjdeme do divadla, vy nám uvaříte a uděláme si to krásné! Vždyť přece víte, že už půl roku se na vás těšíme, máme jen vás a snad ani nevíte, jak vás máme rádi!“
A měli jsme před sebou báječný konec roku. Z čehož uzavírám, že deprese byly zvládnutelným, byť vědecky presentovaným kapricem, jímž náš filosof pravidelně a zcela vědomě trápil svoje okolí. A pak je tu v neobyčejně cenné závěrečné části pokus o třírozměrnou charakterizaci Bondyho jako osobnosti, filosofa a básníka. Cenné mimo jiné i proto, že Klečanská je střídmá, vědoma si tenkého ledu, na nějž se pouští. A ostatně nejde jen o Bondyho, Klečanská stačila během první půle sedmdesátých let poznat vlastně kdekoho, i s Karlem Kosíkem se přátelila a právě ona byla v roce 1992 tím katalyzátorem, který svedl Kosíka s Bondym k první společné řeči.
Vzpomínky malostranské jsou svým způsobem strhující četbou, spletencem příběhů, v nichž se hlavní postava dočkala úcty, ale i tvrdé kritiky. Není to biografie, ale žádný příští Bondyho životopisec se bez této knihy neobejde. Nejen proto, že: Na seznamu mých jinak četných korespondencí byl Fišer mnoho let vždy na prvním místě, před všemi ostatními. Naše přátelství bylo lidským a kulturním kapitálem, nedocenitelným vkladem do mého života a duchovním bohatstvím, jehož pramen nezaniká v písku zapomnění a vracím se k němu neustále…


Zdenko Pavelka

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole