Paříž je zrcadlo Evropy / vidím v něm Váš úsměv / stoupám stoupám po tomto žebříku ke hvězdám. Ó mrtvý kormidelníku,“ napsal v roce 1925 čtyřiadvacetiletý Jaroslav Seifert ve své legendární sbírce Na vlnách TSF, v níž vzdal hold poetistickému mistru Guillaumu Apollinairovi. Připomíná ji Filip Tomáš, editor druhého pokračování rodícího se šestnáctisvazkového Díla Jaroslava Seiferta, když nyní uvádí první vydání sbírky v autentické typografické úpravě Karla Teigeho i pozdější básníkovu redakci v podobě sbírky Svatební cesta (1938). Nejenom milovník díla jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu ocení sbírku Slavík zpívá špatně (1926), zprvu pokračující v poetistickém veselí, ale ve druhé části už vyslovující závažná témata: ohlas první světové války či ruské revoluce. Seifert ožívá i jako brilantní překladatel. Básnické prózy jeho miláčka Apollinaira jako Podzim, Zima, Ubrousek básníků, Amsterodamský námořník mají kouzlo jazykových her i vážnost sociální kresby. Překvapením pro málo znalé jsou jeho překlady Alfreda Jarryho, Jeana Cocteaua, Louise Aragona a dalších.
František Cinger