Půlnoční expres 12/2013
[Recenze Věčný šosák (Povznášející román)]
Povznášející román o pokleslé společnosti
Na pultech knihkupectví se nedávno objevil vůbec první český překlad románu Věčný šosák německy píšícího dramatika a prozaika Ödöna von Horvátha (1901–1938), jednoho ze spisovatelů, kteří si skutečně zaslouží přízvisko „evropský autor“. Jako syn maďarského šlechtice prožil mládí v Rakousku-Uhersku, studoval filozofii a germanistiku v Budapešti, Vídni, Bratislavě a Mnichově, v letech 1924 až 1934 žil v Berlíně, poté uprchl před nacisty do Rakouska, po jeho anexi Němci odešel do Švýcarska, aby nakonec nešťastnou náhodou předčasně zahynul v Paříži. Ovšem jak podotýká ve své erudované předmluvě k Věčnému šosákovi Ludvík Václavek, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nebyl Ödön von Horváth na císařskou minulost nijak nostalgicky vázán a jako autora jej zajímala spíše poválečná přítomnost.
Dokladem toho je i „povznášející román ve třech dílech“ (jak zní podtitul Věčného šosáka), který napsal v roce 1930 a v němž dokázal jak pojmenovat, tak umělecky ztvárnit dobové symptomy blížícího se kataklysmatu. V centru autorovy pozornosti proto stojí hlavní aktér nadcházejících událostí – takzvaný „malý člověk“, typický maloměšťák v nejhorším slova smyslu, onen titulní „šosák“ –, k jehož podstatě proniká analýzou a následnou stylizací jeho specifického jazyka. V tomto ohledu navazuje na silnou tradici rakouské literatury, reprezentovanou kupříkladu Karlem Krausem, jak oprávněně podotýká Václavek, jehož přiléhavá charakteristika stěžejního rysu von Horváthovy prózy stojí za ocitování: „Jazyk, jímž se vyjadřují postavy děl, je jazykem ‚nevlastního vyjádření‘: člověk neříká to, co vlastně říci chce, nýbrž to, co ‚se říká‘, a používá k tomu civilizačního ‚vzdělanostního žargonu‘, převzatého z konvence tisku, školy, oficiálních frází. Ironickým předváděním tohoto jazyka demaskuje autor deformované vědomí figur a celých společenských vrstev.“
Václavkem zmiňovaná ironie vystupuje do popředí již od prvních stran Věčného šosáka a v autorových obratných rukou se stává tmelem pojícím zdánlivě neslučitelné – čistokrevnou humoristickou prózu se společensky závažným obsahem. Přestože se kniha skládá ze tří dílů, tvořených trojicí jen volně propojených příběhů s rozdílnými hlavními hrdiny, těžiště románu spočívá nepochybně v části první (a nejdelší), jejímž ústředním protagonistou je pan Kobler, postava přímo ztělesňující autorem pojednávaný lidský typ. Využití cestopisné zápletky – hrdina se z rodného Německa vydá na světovou výstavu do Barcelony –, při jejímž vymýšlení se mohl autor inspirovat vlastní cestou do Španělska v roce 1929 (kdy se mimochodem také první díl románu odehrává), dává von Horváthovi možnost konfrontovat svou vpravdě groteskní figuru s celou řadou postav, lišících se národností, politickým smýšlením apod.
Přestože však početný zástup těchto epizodních postav má primárně za úkol nastavovat z různých úhlů zrcadlo Koblerovi jako reprezentantu šosáctví a odhalovat tak opakovaně jeho sebestřednost, falešnost a hloupost („člověk by se holt měl stýkat jenom s lidmi, co z nich něco má“), je pouze dalším dokladem von Horváthova spisovatelského mistrovství, že každou takovou figurku dokáže na pár řádcích proměnit ve výraznou, ba leckdy až nezapomenutelnou postavu. Jeho metoda je přitom zdánlivě jednoduchá – téměř každého z nepřeberného množství románových statistů doprovází nějaký vlastní příběh, historka či alespoň anekdota, čímž současně zvyšuje celkovou míru obsaženého humoru, a tedy ve výsledku i čtivost dotyčného románu. Samotný autorův humor ostatně představuje svébytnou kapitolu Věčného šosáka – udivuje jak svým absurdním laděním („Odbilo jedenáct. ‚Už je dvanáct,‘ řekl hrabě, neboť byl děsně prolhaný“), tak rozmanitostí způsobů, jimiž je zde realizován (zakládá se například na jazykové hře nebo dvojkolejnosti hrdinova myšlení a mluvení).
Není to však humor, co činí tento román vpravdě nadčasovým, nýbrž autorovy četné úvahy a komentáře, přesahující často rovinu dobové společenské kritiky a dotýkající se mnoha stále aktuálních, obecně lidských nešvarů a neduhů. Vždyť panoptikum přítomných postav v čele s Koblerem, poskytující dnešnímu čtenáři reprezentativní vzorek oné masy vlastenectvím se ohánějících egoistů, z níž se o pár let později rekrutovalo jádro přívrženců nacismu, má své reálné protějšky i dnes a von Horváthův šosák stále „prahne po jediném – všude se zbaběle přizpůsobit a každou novou ideu překroutit – tím, že si ji osvojí“. A tak i přesto, že by si první české vydání Věčného šosáka zasloužilo pečlivější redakci (čtenář občas narazí na překlep, ba i pravopisnou chybu) a na několika místech i citlivější překlad (viz slovo „pohodář“ apod.), lze jeho četbu jen a jen doporučit.
-pn-
Půlnoční expres 12/2013
