Reflex 14/2014 (rozhovor)

[Recenze Osvětimská knihovnice]

Knihovnice z Osvětimi

(rozhovor)

 

„Pokaždé, když o tom mluvím, jsem tam. Slyším to, cítím to. Jsem zpocená a roztřesená. Ale mám pocit, že to mám dělat, že je to důležité,“ říká čtyřiaosmdesátiletá Dita Krausová, jejíž příběh inspiroval španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho k napsání knihy Osvětimská knihovnice.

 

Vzpomínáte ještě na bezstarostná pražská léta?

Tu bezstarostnost jsem si užívala do deseti let, kdy začala válka. Pak už se doma začalo mluvit o emigraci, o tom, co se děje v Německu, bylo jasné, že se rodiče bojí, viděla jsem jejich ustarané obličeje.

 

Chtěli rodiče před Hitlerem utéct?

Samozřejmě. Když začali přicházet uprchlíci ze Sudet, začali rodiče psát do řady zemí a snažili se někam získat vízum. Psali i prastrýci do Palestiny, jenže tam vládli Britové. A kdo neměl hodně peněz, aby si vízum koupil, toho tam nepustili. Na to jsme neměli.

 

Kdy vám bylo poprvé opravdu úzko?

Až když jsme s rodiči nastoupili do transportu do Terezína. Moc se toho tehdy netušilo. Věděli jsme, že je to ghetto, kam už odjela spousta známých, včetně mojí babičky s dědečkem. A byli jsme rádi, že nejedeme do Lodže, kam se Židé posílali od roku 1941. Terezín se proti Polsku tak hrozný nezdál.

 

Jaký byl večer před odjezdem?

Přišla k nám tetička, žena bratrance mého tatínka, měli jsme ji moc rádi. Nebyla Židovka, ale troufala si k nám chodit do poslední chvíle. Vždycky nám přinesla něco k jídlu, věděla, že příděly pro Židy jsou menší. Ten večer se přišla rozloučit. Dala jsem jí pár hraček pro její známé. A tehdy mi tak nějak došlo, že jedna fáze mého života končí. Že to, co po nás zůstane v domě, bude navždy ztracené. To jsem oplakala.

 

Terezín přitom nebyl zdaleka to nejhorší, co vás čekalo.

Já se tam i docela těšila. Už tam byla moje nejlepší kamarádka, spolužáci, babička s dědou. Když jsme přijeli, nebylo nás kde ubytovat, tak jsme spali provizorně v katakombách, v noci jsme si rozložili deky na zem. Do toho nám babička přišla oznámit, že dědeček týden před naším příjezdem zemřel.

 

Do Terezína jste přijela v listopadu roku 1942 a zůstala třináct měsíců. Pak přišlo předvolání do dalšího transportu.

Odjížděla jsem nerada, děti byly v Terezíně privilegované. Měly lepší podmínky, lepší jídlo. Bylo nám líp než v kasárnách, kde byli rodiče a babička.

 

Brána do pekla se otevřela s vraty nákladního vlaku do Osvětimi. Je to tak?

Ano. Byli jsme tam napěchovaní, většina z nás stála dva dny a dvě noci, měli jsme jeden kýbl pro naše potřeby. Bylo to strašné. Tady pro mě začal holocaust.

 

Ti, kteří přežili, popisují otřesné chvíle po příjezdu do tábora…

Pamatuji si, jak se do nás zabodly reflektory, dorazili jsme v noci. Všude běhali běsnící psi, vězni s obušky do nás mlátili, abychom rychle vystoupili. Všechny věci jsme museli nechat ve vlaku, seřadit se do pětistupů a mašírovat do sprch. Tam, v prosinci, tekla jen studená voda, ručníky jsme neměli, takže jsme mokří běželi do jiného bloku, kde nám tetovali čísla a dali nějaké civilní šatstvo.

 

Neměli jste z těch sprch hrůzu?

Ne, my nikdy o plynových komorách neslyšeli.

 

 Vás zařadili do tzv. rodinného tábora, který fungoval od září 1943 do července 1944. Podmínky tu byly o něco snesitelnější než jinde v Osvětimi, transporty z Terezína také neprocházely po příjezdu selekcí, lidé tu mohli dokonce nosit staré civilní šaty, neholili jim hlavy, a ženy a muži tu bydleli společně v jednom táboře, byť v oddělených ubytovnách. Jaké byly vaše první dny v Osvětimi?

Potkávali jsme známé, ale nikdo se neusmíval. Mluvili divně, pořád říkali něco o komínu, plynových komorách, ale my nechápali, o co jde. To se nedalo chápat. Já si myslela, že se všichni zbláznili. Nakonec jako blázni vypadali, měli divné výrazy, prázdné oči. Ukazovali na komín, z něhož v noci šlehaly plameny. Ve vzduchu byl šedý popel, zapáchalo to tam. Důkazy, které člověka přinutily uvěřit tomu, co dodnes není s to pochopit.

 

Cítíte ten zápach dodnes?

Ano. Pach spálených lidských těl.

 

Vy jste se v Osvětimi stala rychle knihovnicí. Jak k tomu došlo?

Znala jsem Freddyho Hirsche, v Praze na Hagiboru i pak v Terezíně pracoval s mládeží. V Auschwitzu dosáhl u esesáků toho, že jeden blok zůstal bez kavalců a děti si tam mohly hrát. A bylo potřeba několika děvčat mezi čtrnácti a šestnácti, které se v dětském táboře střídaly na práci. Jedna zametala, druhá pomáhala při rozdělování jídla, mně dali za úkol hlídat těch pár knížek, které tam měli. Nebylo s tím moc práce, knížky stály přede mnou a všichni si je ke mně chodili půjčovat.

 

Kde se tam vzaly?

Našly se na rampě při sortýrování zavazadel. A vědělo se, že v rodinném táboře je dětský blok, tak je tam pak někdo zanesl.

 

Kvůli knížkám riskoval život?

To nebylo tajné!

 

Kolik jste jich tam vůbec měla?

Myslím, že jich bylo osm, ale přesný počet už vám neřeknu. Ani názvy, i když jsem je tehdy všechny dobře znala. Zapomněla jsem je, až na jeden, to byla Historie světa od H. G. Wellse. Knihy se půjčovaly nebo se podle nich hrály nejrůznější hry. Nejmenší děti z nich hádaly hádanky, větší si je vypravovaly. Děti v Osvětimi byly pod zvláštním dohledem doktora Mengeleho, jenž si z dětského bloku vybíral dvojčata ke svým hrůzným experimentům... Chodil k nám často, vždycky se objevil náhle. Přišel i ve chvíli, kdy děti hrály představení, které si nacvičily. Mengele a další esesáci se posadili na židle, dívali se na ty hrající si děti a tleskali jim.

 

Byl tehdy pro vás Mengele největším symbolem zkázy?

Ne, to byl každý esesák. Nebyl jeden horší než druhý. Všichni byli zlí. S absolutním nedostatkem jídla, lidmi, kteří vám mizí před očima, lidským popelem ve vzduchu, zápachem – kde při tom všem vezme člověk naději do dalšího dne? Čím je člověk ubožejší, tím víc chce žít. Instinkt života je velice silný.

 

 Ale musela jste kolem sebe vídat i ty, kteří to vzdali.

Ano, chodili mezi námi takoví, jimž jsme říkali musulmani. Ti to vzdali. A bylo to na nich vidět, na jejich výrazu, na chůzi. Potom zakrátko umřeli.

 

Chce se člověku plakat, nebo má spíš vztek?

Nic z toho. Já měla pořád pevnou víru, že přežiju. Nevím proč, ale skálopevně jsem tomu věřila.

 

Takovou víru může podlomit řada věcí. Vám zemřel tatínek.

To s tím nemělo nic společného, tohle byl jen dětinský způsob, jak se vyhnout té hrůzné myšlence, neboť já ani moji rodiče jsme nebyli věřící. Ale k tatínkovi. Moc dlouho nežil, přijeli jsme v prosinci, on zemřel pátého února hladem a vysílením.

 

Jak jste se o tom dozvěděla?

Dvakrát denně nás sčítali, nikdy jim to neštymovalo, tak to šlo pořád dokola, stáli jsme tam hodiny. A já při tom na tatínka viděla, po sčítání jsme se mohli i potkat. Najednou tam nestál. Hlídači mi řekli, že nevstal z postele. Druhý den jsem se do jeho baráku tajně vplížila. Tatínek ležel se zavřenýma očima a vedle něho stála miska s polední polévkou. To bylo divné, všichni jsme měli příšerný hlad, a když někdo nesnědl polévku, bylo to až neuvěřitelné. Mluvila jsem na něj, ale nereagoval. V noci jsem se pak najednou vzbudila a věděla jsem, že přesně v ten okamžik tatínek umřel. Ráno se ukázalo, že je to pravda.

 

A maminka?

Ta ležela na izolaci na marodce se záškrtem. Proklouzla jsem tedy k marodce a volala skrz dřevo, až se mi maminka ozvala, a já jí řekla, že tatínek zemřel. Ona se nakonec uzdravila a pak jsme spolu strávily zbytek války.

 

V březnu roku 1944 šel celý zářijový transport do plynu. Vy jste patřili do prosincového transportu. Asi jste tušili, že jste na řadě.

Měli jsme jít do plynu v červnu, někdo nám řekl, že to viděl napsané u našich čísel. Slovo sonderbehandlung, neboli zvláštní zacházení. Zvláštní eufemismus pro usmrcení.

 

Podnítilo to úvahy o vzpouře? Připravovala se, taková ubohá. Nakonec se dvěma vězňům utéct podařilo, jeden z nich se pak vrátil pro svoji milenku, ale oba zahynuli. Ten druhý snad dodnes žije. Útěk byl úctyhodný, protože prchnout z tábora obehnaného elektrickým proudem bylo takřka nemožné. Také k tomu člověk potřeboval sílu. A tu my dávno neměli.

 

Likvidace rodinného tábora v noci ze 7. na 8. března a následně 10. až 12. července 1944 je největší hromadnou vraždou československých občanů za druhé světové války. Vy jste však do plynu nakonec nešla.

Rozdělili nás na smrt a práci. S maminkou nás poslali do Hamburku na těžkou, mužskou práci. Odklízely jsme sníh, kopaly základy bunkrů… Ale mělo to v sobě novou naději, najednou nás chtěli zničit prací, ne v plynové komoře.

 

Pak přišlo vysvobození.

Nás koncem války ještě poslali do koncentračního tábora Bergen-Belsen, nejhoršího z nejhorších. Ale blížila se fronta a esesáci začali prchat. První den ještě bylo sčítání, druhý už ne. Stejně jako polévka. Nakonec nás zamkli v barácích, zavřeli vodu a nechali nás tam pomalu umírat. Spousta lidí nepřežila, než za dva nebo tři dny dorazili Britové.

 

Bylo po válce.

Po karanténě, protože v táboře vypukl tyfus, jsme se s maminkou spravily, přibraly na váze a přihlásily se o práci pro Brity. Maminka psala na stroji pro nejvyšší velení, a napsala i dopisy tetičce do Prahy a strýci do Palestiny. Byl červen a lidé začali pomalu odjíždět do svých domovů. Maminka však náhle onemocněla a za dva dny zemřela.

 

Byl tehdy čas na pohřeb? Kamarádka zařídila, že jsem hned druhý den dostala místo v autobusu do Prahy. To jsem nemohla odmítnout. Maminku pohřbili beze mě. V Praze jsem šla k tetičce Máně, k té, se kterou jsme se loučili před odjezdem do Terezína.

 

Pro tak mladou holku to musel být těžký návrat do reality.

Neuměla jsem žít mimo koncentrák. Neuměla jsem nakoupit, nevěděla jsem, jak se vydělávají peníze, odkud přicházejí peníze, musela jsem se znovu učit osobní hygienu.

 

Ale rychle jste se vdala za spisovatele Otu B. Krause.

Od vidění jsme se znali z dětského bloku z Osvětimi, po válce jsme se potkali náhodou. Měli jsme radost, že jsme přežili.

 

Nedokážu si představit silnější společný zážitek.

Přesně tak. Kdykoli někoho potkám a zjistím, že byl taky v lágru, tak i když tam nebyl se mnou, hned s ním mám společnou řeč. Protože on ví. Ví to, co vím já.

 

V sedmačtyřicátém jste se vzali, za rok měli syna a za další rok jeli do Izraele.

Kdo mohl, tak tam jel. Všichni naši známí. Byl to pro mnoho lidí velký sen, který se najednou zhmotnil.

 

Je paradox, že člověk, jenž prožil válku tak intenzívně, zůstane v zemi, kde je válka na denním pořádku.

Z Hamburku mi zůstal strach z náletů. Ale i s tím se naučíte žít. S tím, že každých pár let je válka.

 

Někteří z těch, kteří přežili, nechtějí o táborech mluvit, nechtějí o nich nic číst, žádné knížky nebo články…

Já jsem takové knížky nebo články také nevyhledávala, ale četla jsem je. Několik mých přátel, i můj muž, o tom napsali knihy. Nevyhýbám se jim, ale do Osvětimi nikdy nepojedu. Nechci. V Terezíně jsem byla několikrát. Ne že by mě to nerozrušovalo, ale řada lidí chtěla, abych jim ukázala, jak to tam chodilo. Nebráním se tomu a cítím v tom i jakousi povinnost. Aby nebyli zapomenuti ti, kteří nepřežili. Hlavně proto.

 

Jste taková živá zbraň proti popíračům holocaustu.

To mi vždycky vyrazí dech. Nejradši bych chtěla křičet, jak je tedy možné, že můj tatínek, dědeček nebo babička, celá moje vzdálená rodina, všichni přátelé a další tisíce a miliony lidí umřeli v táborech? Jak může někdo říct, že tohle nebylo? Tady mi opravdu scházejí slova.

 

Přišla po válce touha po pomstě?

Byli takoví. Já ne.

 

Vy jste nechtěla, aby byl po Adolfu Eichmannovi potrestán třeba i Mengele, jenž stále unikal?

O tom jsem nepřemýšlela. Ale ten proces s Eichmannem byl v Izraeli zásadní, hlavně pro postoj k přeživším. Před ním se na nás totiž pohlíželo jako na kolaboranty, kápa z lágrů nebo prostitutky. Lidé si mysleli, že jsme přežili nějakým nedůstojným, nepoctivým způsobem, divili se, že jsme nebojovali, neprotestovali. „To vás předvolali a vy jste šli? Proč jste neutekli?“ To byly nejčastější reakce. A tak jsme zmlkli a s nikým, kdo holocaustem sám neprošel, jsme se o něm nebavili. Měli jsme se snad ospravedlňovat za to, že jsme přežili? To bylo nemyslitelné. Při procesu s Eichmannem vyšlo najevo, jak to skutečně bylo, v jakých podmínkách jsme přežívali. A lidem se vyjasnilo.

 

Jenže i tady, zdá se, paměť koroduje, nakonec od procesu uplynulo přes padesát let.

Jistě. Najdou se lidé, kteří používají slovo holocaust s naprostou lehkostí, jako by to byl špatný rohlík. To slovo se zneužívá. I samotní Židé to dělají.

 

Jak?

Lidé nevidí věci v proporcích. Poslouchala jsem onehdy dvě dámy. První říká: To si nedovedeš představit, co jsem zažila. To bylo peklo. To byly tak strašné dny, že ti to snad nemůžu ani všechno vyprávět. To bylo strašný. A druhá: No tak, co bylo? A ta první: Měla jsem doma malíře.

 

Jan Kábrt

Reflex 14/2014

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole