Respekt 10. 5. 2009

[Recenze Paradýzo ztracené & znovunalezené]

Podivná země homunkulů
Popelův bizarní román je dílem klasické postmoderny

Pod názvem Paradýzo ztracené & znovunalezené publikoval Richard Popel knížku formátem připomínající některé prvorepublikové edice. Titul je zvláštní, jméno autora neznámé. Přitom se nejedná o prvotinu, ale o třetí díl volné tetralogie. První díl pod názvem Gajstova láska vydal Maťa v roce 1996, druhý díl, Paradýzo, publikovalo Argo roku 2000; všechny texty vyšly ediční péčí Martina Machovce. Ze čtvrtého dílu jsou zatím známy jen časopisecky publikované ukázky.
Richard Popel (1946) absolvoval Univerzitu Karlovu, od konce šedesátých let žije ve Velké Británii, kde v Yorku pracuje jako poštovní doručovatel. Jeho jménem se česká literatura rozhojnila o dalšího autora žijícího a píšícího mimo české prostředí. Mnozí kritici a publicisté si od prostorové distance, již tito spisovatelé vůči vlasti mají, slibují novější či neotřelejší pohled na českou situaci nebo její radikálnější zhodnocení; to ovšem není samozřejmé. Ani v případě Popelovy knihy se takové tendence výrazněji neprojevují.
Pokud bychom hledali nějaké zakotvení Paradýza, pak je to na prvním místě literární postmoderna, termín přeceňovaný až k významovému vyprázdnění, přitom však nabízející jistá vodítka.


Nechat je zemřít
Vypravěč a zároveň hlavní hrdina knihy Max se po propuštění z psychiatrické léčebny dozvídá, že jeho rukopisy, které vznikaly v rámci léčby, ukradl jeho literární terapeut dr. Smrž a odcestoval s nimi do jihoamerické republiky Parahuary, kde se je pokusil „ontologizovat“, totiž převést je do světa reálného, učinit ze světa literárního svět skutečný.
Poněvadž ontologizace může být nebezpečná, je nutné jí zabránit; Max společně se čtyřmi společníky podniká do Parahuary výpravu, jejímž cílem je Smrže najít a ontologizaci zabránit. Čtveřice Čechů během cesty narazí na nejrůznější obtíže. V hlavním městě Parahuary, Čičibambě, zažívá represe místní polovojenské junty, je vtažena do jejích bojůvek a posléze zajata v džungli, kde potkává trosky polské divadelní expedice a kde nakonec skutečně nalezne ono „paradýzo“ z titulu knihy, totiž místo, kde dr. Smrž a jeho společníci, dr. Krejlz a místní šaman, ontologizovali postavy a místa Maxových literárních textů. Paradýzo je ovšem bizarní místo, kde se potácejí ontologizované figury: podivní neforemní homunkulové, a v žádném případě nepřipomíná ráj. Češi i Poláci spolu se Smržem i Krejzlem z groteskního paradýza odplouvají, aby se vrátili do Evropy; závěr knihy zastihuje jejich loď při ztroskotání na peřejích, pravděpodobně ve chvíli jejich smrti.
Konec příběhu je trochu zklamáním, svou bezradností připomíná ukončování zápletek v počátcích novodobé české literatury (M. D. Rettigová nechá v jedné své povídce hrdiny zemřít, když neví, co si s nimi dál počít); stejné rozpaky vyvolává i chabá motivace postav a jejich činů – výprava do jihoamerických pralesů je zdůvodněna poněkud alibisticky – a ne zcela soudržná kompozice. Na druhou stranu je zde ovšem zajímavá ústřední myšlenka. Téma „ontologizace“ literárního světa je bezesporu jedinečné. Bez ohledu na svou ne zcela čistou originalitu poukazuje na postmoderní východiska, na promýšlení povahy literatury a její tematizaci ve vyprávění.


Převracení, znejišťování, zpochybňování
V určité návaznosti na filozofickou tezi o smrti Boha a literárněvědnou tezi o smrti autora přichází v druhé polovině dvacátého století literární kritika s tezí o smrti příběhu. Christian Schärf, německý literární teoretik, říká, že literatura, zvláště pak román, ztratila možnost či schopnost vyprávět dějové příběhy – tato její do té doby zásadní a základní vlastnost se plynule přesunula na jiné platformy: film, televizi, nejnověji herní svět internetu.
Důvodem smrti příběhu v literatuře byla údajně narůstající racionalita člověka. Jestliže nutnou podmínkou vnímání a prožívání příběhu je víra v něj, „postmoderní“ člověk literárním příběhům již není schopen věřit; bližší je mu jejich rozumové převracení, znejišťování a zpochybňování, opouštění klasicky vystavěných příběhů na úkor žánrově hybridních recyklací starých látek. Právě v přenesení důrazu od děje směrem k textu o textu, ke komentování děje a procesu vyprávění se s klasicky chápanou postmodernou stýká i Richard Popel.
Právě jeho téma ontologizace literatury lze číst jako znejistění statusu literárního textu i příběhu jako takového. V Popelově románu lze najít různá literární dědictví (Egon Bondy, Joseph Conrad, Alfred Kubin), ale zdůrazňovat je v tomto případě není, zdá se, podstatné. Důležitější je spíše zaznamenat zřetelnou blízkost typickým momentům současné české prózy (exotismus) či prózy obecně postmoderní (záliba v nízkých žánrech – fascinace dobrodružným románem a podobně). Tyto jevy společně s autorovou zjevnou radostí z vyprávění, s jazykovými hrami a snášením podivuhodných detailů poněkud nedokonalou kompozici románu vysvětlují a zhodnocují.
V Popelově textu jsme zkrátka svědky umírání příběhu v duchu klasické postmoderny. A tam se každá chyba může snadno proměnit na záměr.

 

Pavel Šidák
 

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole