OPUSTIT OFICIÁLNÍ VLÁDNÍ SLOVNÍK
[Recenze Dopisy přes zeď]
Americko-izraelský novinář, komentátor a spisovatel Josi Klein Halevi (1953) je adresoval imaginárnímu Palestinci žijícímu na opačné straně betonové zdi, kterou vidí z okna své pracovny v severním Jeruzalémě. I proto pro své dopisy přes dva roky neměl nakladatele, neboť všichni po něm chtěli Palestince skutečného. Jenže palestinské přátele a známé měl jen do doby druhé intifády. A když konečně nakladatele v USA našel, knihu osobních zamyšlení dotýkajících se filozofických, politických a dějinných otázek současně zpřístupnil na internetu zadarmo v arabštině s tím, že čtenáře vyzval, ať mu napíšou zpátky, aby tak zahájil dialog.
Epilog dalších vydání – včetně hebrejského a teď českého – tudíž tvoří reakce z palestinské a arabské strany. Nikoli jednostranně nenávistné, byť si všichni umíme představit, že nechyběly a jaké byly, ale ty, které s ním v mnohém nesouhlasí, přesto jsou v dobré víře podepsány obratem „tvůj budoucí soused“. A také ty, v nichž mu třeba pisatelé ozřejmují, proč si nikdy neuvědomili, že Židé jsou národ s náboženskou identitou a proč si činí na Izrael historický nárok.
Halevi se tu zjevně pokouší vybudovat jakousi pozici středu, která by pojila „otevřenost levice s ostražitostí pravice“. Za oceánem tak Haleviho liberální časopis The Forward chválil za empatický přístup k Palestincům, zatímco konzervativní Commentary zdůrazňoval obranu sionismu (který se ovšem podle autora už dávno nemá soustředit jen na trauma pogromů a holokaustu, neboť polovina dnešních Izraelců nepochází z Evropy, nýbrž z arabského světa). Na rovině jazykové pak tato pozice znamená porozumět rozdílným narativům, kdy židovský se točí kolem exilu, návratu a spásy, palestinský kolem invaze a vyhnání. A též odmítnout oficiální vládní slovník omezený na otázky bezpečnosti a hrozby a přijmout varování prozaika Amose Oze, který už roku 1967 upozorňoval, že neexistuje nic jako „nezhoubná okupace“.
Jak víme z jeho newyorských Vzpomínek židovského extremisty, jako teenager Halevi patřil k vášnivým obhájcům tzv. velkého Izraele; teď chápe, že nejen územní oběti musí přinést obě strany. Než se však reálně začne jednat o možnosti dvou států, je podle něj nutné opustit i rétoriku, v rámci níž se řeší, kdo bude jakou část země vlastnit: zejména svatá místa jako Hebron či Chrámová hora. Nelze je přece chápat jako majetek; dají se jedině spravovat ku prospěchu věřících celého světa. Čímž jeho naléhání, že k tomu druhému a jeho příběhu je třeba vždy přistupovat lidsky, důstojně a s úctou, přesahuje hranice Blízkého východu i textového cvičení.
