Respekt 15. 3. 2008

[Recenze Gravitace avantgard]

Přičinlivost se vyplácí

Bohemista Vladimír Papoušek se podíval na zoubek takřečeným pokrokovým tradicím českého moderního umění
V dějinách novodobé české kultury si meziválečná avantgarda v čele s Devětsilem zajistila nanejvýš úctyhodné místo. Její historický úspěch se však dá jen těžko oddělit od komunistického angažmá umělců. Partajní praktici z KSČ jim sice příliš nedůvěřovali, ale dovedli je využít při formování prvorepublikové kulturní fronty, jejíž aktivity po svém nástupu k moci prezentovali jako zárodek socialistické kulturní politiky.
Levicovou avantgardu (s opomenutím některých zavržených osobností) oslavovala totalitní média i školní učebnice skoro půl století. I proto dodnes zastiňuje jiná zajímavá hnutí, která se s komunisty tolik nezapletla. Odtud také pramení hlavní výhrady, které se dnes na její adresu ozývají. Do značné míry jsou oprávněné, stačí připomenout agresivní sociální inženýrství, jaké ve dvacátých letech hlásal její hlavní teoretik Karel Teige. Nechybí ovšem ani shovívavější hlasy, poukazující na to, že k umění určitá poblázněnost radikálními idejemi patří; společenský experiment sice v praxi žalostně selhal, ale v galeriích po sobě zanechal okouzlující artefakty. I to je koneckonců pravda.
Oba zmíněné postoje se mohou konfrontovat donekonečna. Odhlédnout od politických předpojatostí se nyní pokusil bohemista Vladimír Papoušek v knize Gravitace avantgard. Na základě rozborů dobových, zejména publicistických textů zkoumá hodnoty i limity diskurzu, který avantgarda nastolila.
Šarm i deficit
Pohled na vývoj moderních uměleckých směrů, jaký se v českém prostředí prosadil pod vlivem teigeovské skupiny, vykazuje ve srovnání se světem zvláštní disproporci. Do popředí vystupuje linie směřující od postimpresionistů přes fauvisty a kubisty k surrealistům a dále k abstrakci. Secesní symbolismus, expresionismus či dadaismus, proudy neméně významné, ustupují v české perspektivě do pozadí, jako by snad šlo jen o slepá ramena. Už Josef Váchal se za první republiky zlobil, že se tím české kulturní elity konjunkturálně podbízejí Paříži (opomíjená linie měla svá ohniska spíš v německy hovořící střední Evropě).
Ještě horší osud u nás po druhé světové válce potkal existencialismus. Veřejnou scénou se mihl v několika zmatených letech mezi hitlerovským a stalinistickým terorem, později přežíval v podzemí, aby se opět vynořil v 60. letech – jenže ani tehdy své poselství nestačil doříci, a tak se s ním zdejší prostředí vyrovnávalo jako s vyčítavým anachronismem až do obnovení demokratických poměrů.
Rehabilitace upozaděných vývojových tendencí se u nás ujal Jindřich Chalupecký, hlavní teoretik umělecké generace, jež na avantgardu bezprostředně navazovala. Víc než autoritativní kubisté, konstruktivisté či surrealisté jej zaujal proteovsky unikavý Marcel Duchamp, jenž se přes expresionistické a dadaistické začátky dobral až k instalacím provokativních objektů, jimiž předběhl vývoj o dobré půl století. Duchampovskou statí s četnými odkazy na Chalupeckého také Papoušek svou knihu otevírá, aby si, jak píše, „vyzkoušel zrak a jiný typ pozorování dříve, než bude pozornost soustředěna k literatuře“. Nasnadě jsou další dva důvody: jednak lze propracovanou řeč výtvarných teorií užít jako východisko i při mapování literárních paralel a jednak pohrdání, s jakým teigeovská avantgarda Duchampa přehlížela, poukazuje na zvláštní deficit její vnímavosti.
V dalších kapitolách zkoumá Papoušek řeč českého expresionismu na příkladech bratří Čapků, Brněnské literární skupiny a R. Weinera, zabývá se rozpornou rétorikou Teigeho hodnocení dadaismu i hledáním avantgardního stylu v prózách K. Schulze, V. Vančury, J. Mařánka,
 K. Konráda a V. Nezvala, vyzdvihuje osobitost dnes už zapomenutého osamělce V. Raffela a také notně výstředního B. Brouka, u nějž se avantgardní nadšení k posledku rozplynulo v existencialistické nejistotě.
Svazek uzavírá poněkud cizorodá stať o spisovatelce Miladě Součkové, která si osvojila avantgardní jazyk, aniž by inklinovala k nějakému směru nebo hnutí. V Čechách měla nicméně osobně blízko k Chalupeckému (a přes něj i k existencialismem ovanuté Skupině 42), v emigraci se pak volně přiřadila k okruhu anglického, v Paříži vydávaného časopisu Booster/Delta, kam vedle ní náležel i pozdní modernista Lawrence Durrel nebo svérázný průkopník erotické nezkrotnosti Henry Miller.
Příklad Součkové měl zřejmě Papouškovu koncepci korunovat, ale to se při vší úctě k autorce moc nepovedlo; vedle přemoudřelé komplikovanosti jejího výrazu si řeč avantgardy uchovává přes veškeré úlety docela svěží šarm.
Opoždění průkopníci
Běžné čtenáře nemusí geneze zdejšího modernismu až tak zajímat, Papoušek však otevírá také obecnější průhledy do kulturotvorných procesů. Na autentických promluvách mimo jiné demonstruje, jak hluboce byla zdejší senzibilita svázána s obrozeneckým étosem národní osvěty, s vpravdě biedermeierovskou hlubinou bezpečnosti v útulně malých poměrech. Čeští novátoři vesměs vyrůstali ještě za Rakouska-Uherska, jež se až do svého zániku modernizaci úporně bránilo. Zpoždění se dalo nejsnadněji dohnat přejímáním vnějších znaků umění odjinud, stačilo přihlásit se k správné ideologii: pokrokové, pokud možno vědecky podložené (nejlépe Marxem, Einsteinem či Freudem) a také sociálně revoluční.
Není divu, že chvátajícím snaživcům splynula Paříž s Moskvou – Stalinovu kouzlu přece podlehla i řada skvělých francouzských intelektuálů, mnozí dokonce na delší čas než Teige.
Kniha celkem přesvědčivě dokládá, že mimořádné postavení avantgardy v české kulturní paměti není tak docela zasloužené. Její řeč byla mnohdy spíš mocenským gestem, než aby vyústila v tvorbu. Dokázala však na sebe strhnout pozornost, vyprodukovala víc uměleckých událostí než konkurence, vynikla pílí i průbojností, osvojila si chytré, leckdy bezohledné strategie a vskutku se jí podařilo setrvat v dějinách. Autor žádný soud nevynáší, v závěru přiznává, že dospěl „jen k dalším rozpakům a otázkám“. Čtenářům nicméně nabízí pozoruhodný úhel pohledu, z nějž lze pozorovat i současné kulturní hemžení.

Viktor Šlajchrt