Lidé bez dějin jsou prach: Queer touha a holocaust
[Recenze Lidé bez dějin jsou prach]
(Ne)rovni ve smrti
Smrt je zdánlivě svrchovaný vyrovnávač a dokonalý arbitr – ve smrti jsou si všichni rovni, smrt zároveň každého z nás čeká. „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ praví jedna legendární kniha. Tento dojem rovnosti před smrtí i po ní Anna Hájková svou knihou Lidé bez dějin jsou prach problematizuje a rozkládá. Česko-britská historička se ve své nové publikaci snaží rozklíčovat, kdo drží nad smrtí a pamětí moc. Hájková studovala každodennost v terezínském ghettu, a tuto knihu tak můžeme vnímat jako pokračování jejího studia, se zaměřením na každodennost intimity a sexu(ality) za holokaustu.
Kniha je čtenářsky přístupná díky práci s narativy, což by se mohlo zdát jako něco, co patří zejména literární vědě, nikoliv historii. Tak to ale není, i dějiny holokaustu a druhé světové války jsou nějak vyprávěny: různými lidmi, pro různé lidi, různými způsoby. Pokud si to uvědomíme, můžeme sledovat, jak se tato vyprávění v současnosti proměňují.
Sám, jako člověk nestudující dějiny, vnímám v dnešní společnosti dvě tendence. Na jedné straně je téma druhé světové války a holokaustu stále citlivé a různé strany napříč politickým spektrem se k holokaustu vztahují různorodě. Zároveň byly obě události zfetišizovány populárním průmyslem. Druhá světová válka, potažmo holokaust, se staly nevyčerpatelnými zdroji námětů knih, filmů či videoher. Občas mám dokonce dojem, že to už stačilo… A o to důležitější mi přijde číst texty, které ustálené narativy narušují, a ne-li přímo napravují, tak alespoň posouvají směrem k pomyslnému neutrálnímu středu. Hájková tak činí vyjevením životních příběhů různých lidí a interpretací složité sítě jejich vztahů a životních motivů, které se opakují i za hranicí osobního.
Kniha samotná se skládá ze tří částí, první je uvedení do výzkumu queer historie holokaustu a táborové homofobie. Druhá kapitola osvětluje metodiku knihy. Jak říká sama Hájková: „Jako historičku dějin židovského holokaustu mě zajímají zkušenosti obětí.“ Z příběhu česko-americké „míšenky“ Ireny Millerové se odvíjí další směřování knihy, přesněji třetí část, která se zabývá příběhy dospívání mladých Židů a Židovek za holokaustu. Právě tato část skrývá největší interpretační náboj. Poukazuje nejen na komplexitu možností bytí za holokaustu, na „příběhy o homofobii, lásce mezi osobami stejného pohlaví, touze, sexuální směně a také o sexuálním násilí“, ale i na komplexitu lidské existence jako takové.
Člověk, který je zvyklý číst české vědecké práce, může být nejprve překvapen stylem, jaký autorka zvolila. Téma je pro ni osobní, s některými oběťmi holokaustu se přímo znala a její práce oběti fascinovala – tyto zkušenosti jsou přiznané a promítají se do odborného stylu. Takový přístup je v české vědě raritní, možná až nežádoucí. Hájková příběhy nepřikrášluje a ukazuje, že dějiny nejsou černé nebo bílé. Jsou černé a bílé zároveň: „Není to jednoduchý a ‚spořádaný‘ příběh, jak by si možná někteří přáli. Je to však příběh, který spravedlivě vystihuje ambivalenci lidské povahy tváří v tvář extrémům.“ Kniha tak mimo jiné ukazuje k novým možnostem psaní, naplňuje jakési akademické standardy úplnosti, odmítá selektivní výběr dat a zároveň se nevzdává svých osobních zkušeností, které jsou v tomto případě neoddělitelné od tématu. Takový přístup je jednak velmi okouzlující, ale i inspirující.
Oběti holokaustu byly lidmi se spletitými životy. Jednotlivé životní fakty se v podání Hájkové skládají vedle sebe, ne aby jeden druhý přebil a přepsal obraz stávajícího člověka, ale aby jako skládačka či mozaika přiblížily co nejrozmanitější obraz. Rekonstrukce příběhů rozbíjí narativ obětí jako nedotknutelných svatých a dělá z nich znovu lidi.
Zanedbané dějiny
Je zarážející, jak byl výzkum queer dějin doposud zanedbáván. V devadesátých a nultých letech bylo vyslechnuto více než padesát dva tisíc pronásledovaných lidí, přesto neexistuje téměř žádná část výzkumu zaměřená na queer přeživší holokaustu. Je tak utvářena značně zkreslující reflexe: „Jako by všechny židovské oběti holokaustu byly heterosexuální a všichni pronásledovaní homosexuálové Nežidé – dva oddělené světy.“ To je podporováno i tazateli, kteří nejsou či nebyli dostatečně schopni rozeznat narativní strategie užívané generací přeživších, v nejhorších případech je rozpoznat a přiznat ani nechtěli. V podobném duchu se nese více takových odhalení a pochybení, na něž Anna Hájková upozornila a jak sama podotýká, některá upozornění týkající se metodiky i obsahu rozhovorů nebyla dosud vyslyšena. Což nás přivádí také k Anně Frankové a jejímu deníkovému odkazu.
Jak Hájková dokládá, německá Židovka Anne Franková žije na hranici dvou symbolů, jimiž sama je. Jednak je určitým symbolem queer odboje, k čemuž přispělo kanonizování jejího deníku. Druhým symbolem je mladá, krásná, světem neposkvrněná dívka, jíž je znemožněno plně prožít své dětství. Druhý symbol se dá číst kriticky jakožto provařený motiv la belle juive (krásná Židovka). Mnohem menší pozornost je ale věnována queer podtextu Deníku Anne Frankové, dokonce je přehlížen až systematicky. V západních vydáních byly tyto stopy z Deníku mazány, zatímco například u nás vyšel v plném znění. Hájková pro to nachází poměrně plauzibilní vysvětlení, o němž jsem psal výše – z Anne se stal symbol čisté, mladé Židovky, poznávající svou normativní lásku. Takový pohled je však značně zkreslující. Anne Franková byla mladá žena, která prozkoumávala hranice normatitivy i na úkor pocitu bezpečí své přítelkyně. „Kluci jsou u mě na špatné adrese.“ Do očí bijící textová vodítka nelze přehlížet či je smést pod koberec jako pouhé doklady pevného přátelství mezi ženami. O to smutněji vyznívají postupy, které tyto roviny textu mažou, a jsou tak epistemickým násilím.
Smrt má být finální a svrchovaný vyrovnávač. Ukazuje se ale, že pro queer lidi to tak vůbec být nemusí. V prach se obracejí jen lidé splňující normativní podmínky společnosti, zatímco queer lidé jsou pohlcováni zapomněním. Vymazávání se odehrává na všech úrovních. Jak napsala Milena Bartlová pro Společnost pro queer paměť: „Minulost queer lidí je tématem, které plynoucí čas odsuzuje k zapomnění ještě nemilosrdněji, než je tomu obecně.“ Smrt, její vnímání a paměť z ní pramenící se zde ohýbá pod tíhou epistemické nespravedlnosti, homofobie a queerfobie. Je o to důležitější obeznamovat se s díly, která toto násilí mohou napravit, ukázat na něj, rozkrýt ho a nedopustit, aby se opakovalo. Čtení této knihy je prací, dekonstruuje známé, naučené, zažité, naturalizované a ve stejný moment přeskupuje, restrukturalizuje sesbírané vědomosti. Rozbíjí představy, demytizuje známé, útočí na pohodlné. Hájková nepředává žádný akademický traktát, naopak. Lidé bez dějin jsou prach je kniha velmi přístupná, leč občas vyzývavá k reflexi našich znalostí. Není ale učebnicí, je suverénním a ostrým vhledem do specifické tematiky, který přísně i vlídně zároveň udává směr, jímž by se měla další bádání pokud ne vydat, tak alespoň ve velkém inspirovat.
