Než přišli do Ameriky Evropané, žily na území dnešních Spojených států a Kanady dva až tři miliony původních obyvatel, hovořících asi třemi stovkami různých jazyků. Z těch až do dnešních dnů přežila jen asi polovina – a bude hůř; vždyť mnoha z těchto jazyků mluví už jen pár desítek lidí. Jak se to mohlo stát, jakým způsobem by se alespoň některé z jazyků daly zachránit a proč bychom se o to měli snažit? O tom ve své nedávno vydané publikaci píše Miroslav Černý, který se mapováním a ochranou jazyků původních obyvatel severoamerického kontinentu už řadu let soustředěně zabývá. Knížku nazvanou „Naučit se znovu mluvit: Tragédie i naděje severoamerických indiánských jazyků“ vydalo nakladatelství Akropolis.

V úvodu se ve zkratce seznámíte s oním jazykovým bohatstvím Severní Ameriky, které zahrnuje 36 jazykových rodin, včetně několika takzvaných jazykových izolátů – tedy jazyků, nepříbuzných s kterýmkoliv jiným. Mnohé z nich se vyznačují pozoruhodnou slovní zásobou a specifickými jazykovými prostředky. Příčinám jejich mizení se autor věnuje v další části – vidí je v koloniální minulosti spjaté s prosazováním evropských „jazyků nepřátel“ jakožto jazyků úředních, v nuceném přesidlování komunit i celých kmenů, ničení životního prostředí a tím i nabourávání tradičních způsobů života Indiánů, a konečně v jejich postupné kulturní asimilaci do globalizované společnosti. Krutou daň si vybralo i zavedení internátních škol, kde byly, často v otřesných podmínkách, doslova převychovávány odebrané indiánské děti.

Ztráta jazyka znamená ztrátu identity a také ztrátu informací, které se v něm po generace svébytným způsobem předávaly. Ochuzuje se kulturní i historická paměť, spojená s osobitým chápáním světa, i samotná lingvistická věda. Jak ale Miroslav Černý připomíná, pořád ještě není vše ztraceno. Výjimečná je v tomto ohledu role antropologů, kteří se, jako on sám, neúnavně vracejí do terénu, mezi rodilé mluvčí, aby zachránili, co se dá. Někdy se podaří probudit k novému životu i zdánlivě „mrtvý“, ve skutečnosti však jen „dřímající“ jazyk – záleží na iniciativě jednotlivců a také na podpoře samotné komunity.

Poslední kapitolu své knížky autor věnuje americké indiánské literatuře a jejím současným představitelům, kteří píší především anglicky – díla psaná v indiánských jazycích by si málokdo přečetl; skrze angličtinu se jejich poselství dostane k mnohem většímu okruhu čtenářů. Každému se tak může otevřít indiánská „krajina příběhů“, kterou Miroslav Černý pravidelně navštěvuje, a která k němu – jak sám v závěru své knížky uvádí – „ve vzácných okamžicích potichu promlouvá“. Třeba jeho prostřednictvím promluví i k vám, inspiruje vás k další četbě – a snad i ke studiu indiánských jazyků.