Soudobé dějiny X/2004

[Recenze Pohled zpět – Kde básníkům se poroučí]

Moudré svědectví manželů Bernardových o vlasti i exilu

Nebude snad netaktní uvést, že v recenzované knize se čtenáři dostává do rukou literární debut, jímž se prezentuje autorka, která v době vydání díla dovršila jedenadevadesátý rok svého žití. Kdo však jen letmo přehlédne základní životopisná data Růženy Volínové, provdané Bernardové, rychle pochopí, že tento počin je jen dalším pozoruhodným krokem ženy, jež si nezaslouží pozornost jen proto, že se stala manželkou a spolupracovnicí čelního představitele sociálnědemokratické strany v Československu v letech 1945–1948 a poté i exilové sociální demokracie. Růžena Bernardová prostě nebyla nevýraznou „ženou ve stínu“. Připomeňme, že záhy po absolvování Vysoké školy obchodní se stala vůbec první dámou, jež byla jmenována samostatnou referentkou Ústředního svazu československých průmyslníků. Angažovala se v řadách intelektuální levice v druhé polovině třicátých let, zapojila se posléze do protifašistického odboje, několik měsíců protrpěla v německých kriminálech. V květnu 1945 byla postavena do čela národohospodářské komise Ústřední rady odborů a stala se i členkou jejího prezídia. Brzy po únorovém převratu zhodnotila tato členka Komunistické strany Československa svou zkušenost s mocenskou politikou komunistů i s jejich „sovětským vzorem“ a uprchla do zahraničí se svým manželem Vilémem Bernardem, za něhož se provdala v červnu 1945. Jen s obtížemi bychom asi hledali další případy „útěku od praporu“ právě slavně zvítězivší komunistické strany (autorka připomíná případ jiného komunisty, básníka Ivana Blatného, který se na jaře 1948 nevrátil ze studijního pobytu v A nglii a s nímž se později osobně sblížila – s. 85). Zaznamenáníhodná je určitě i adaptace této pozoruhodné ženy na životní poměry v Anglii a nelehkou situaci exulantů z Československa.
Vyprávění rodačky z Teplic se vine často klikatými zákrutami dějinného proudu minulého století. Vzpomínky nám plasticky přibližují atmosféru i každodenní radosti a starosti v česko-německém pomezí za první světové války i bezpostředně po ní, jak je vnímala školačka a dospívající dívka (její profesorkou na obchodní akademii byla mimo jiné Ludmila Jankovcová, pozdější ministryně průmyslu). Zásadní zlom znamenal odchod vypravěčky do Prahy v roce 1931, který jí přinesl nejen zaměstnání v již zmíněném Svazu průmyslníků, ale i možnost studia. V recenzované knize najdeme velmi barvité líčení života studentů ve Studentské kolonii na Letné, pověstné „Kolonce“. Ta představovala podle autorky „názorovou křižovatku současného politického a kulturního dění“ (s. 26). Účast ve studentské samosprávě i vstřebávání kulturního dění třicátých let napomohly politické krystalizaci mladé dívky. V téže době se začalo odvíjet i její dlouholeté přátelství s Vilémem Bernardem, předákem sociálnědemokratického studentstva. Vyprávění o letech válečných je poněkud ochuzeno tím, že autorka považovala zřejmě své statečné konání za naprostou samozřejmost, o níž není třeba se podrobněji rozepisovat (intenzivně spolupracovala například s komunistickým novinářem Václavem Sinkulem). Velký význam pro Růženu Volínovou znamenalo její zapojení do ilegálního odborového hnutí na konci války ve spolupráci s Evženem Erbanem, náležejícím tehdy mezi levicové sociální demokraty.
Poněkud kvapně uskutečněný sňatek s Vilémem Bernardem, který se právě vrátil z exilu, měl osudově ovlivnit další život mladé ženy: „Neuvědomila jsem si tehdy, že jsem tímto dnem skutečně ztratila svou svobodu a že od té doby mé počínání bude vždycky omezeno mým sňatkem.“ (s. 56) Lze hodnotit s povděkem, že na podnět vydavatelů autorka rozšířila své původní vzpomínky také o zkušenosti Viléma Bernarda z válečného života mezi sovětskými lidmi, jež jí později vyprávěl, i o hodnocení svého působení po roce 1945 v Ústřední radě odborů a některé postřehy spojené s politickou činností svého manžela. Únorový převrat v roce 1948, v průběhu kterého byla Růžena Bernardová „vyakčněna“ z ÚRO svým sekretářem a stranickým soudruhem Ladislavem Novákem, pozdějším dlouholetým prezidentským kancléřem, a následující dramatický útěk z vlasti, připravený Radomírem Lužou, uzavřely jeden úsek života Bernardových a otevřely jiný – život v exilu. Upřímně autorka vyznává, s jakým pocitem do zahraničí odcházela: „Připadala jsem si jako sirotek, který ztratil rodiče, jako loď bez vesel na jezeře.“ (s. 125) Překonání tohoto drtivého pocitu, navazování lidských kontaktů, ale i některá zklamání, jež přinášel život exulantů, uzavírají vyprávění autorky.
Šťastným nápadem editorů bylo doplnit paměti Růženy Bernardové dvěma texty Viléma Bernarda: nepříliš rozsáhlým a dosud nepublikovaným rukopisem, obsahujícím jeho vzpomínky na léta 1938–1948 (zde postrádám alespoň základní ediční poznámku vydavatele, který se například vůbec nepokusil editovaný text datovat), a studií, uveřejněnou v roce 1982 v časopise Proměny, která nese název „Střední a východní Evropa ve spektru doby“ a tématicky se vztahuje především k vývoji exilové sociální demokracie v jeho mezinárodních souvislostech.
Milovníci dějin každodennosti zajisté s lítostí přijmou fakt, že v prvně uvedeném textu Vilém Bernard prakticky opominul léta 1940–1942, kdy pracoval jako skladník v jednom sovchozu Stalingradské oblasti a bankovní účetní v Čeljabinsku. (Tuto mezeru ovšem zčásti zacelují příslušné pasáže v pamětech Růženy Bernardové, která čtenáři intepretovala některé zážitky a hodnocení, které vyslechla od svého manžela po roce 1945.) Bernardovým stručným poznámkám k letům válečným dominují jeho glosy k činnosti a postojům komunistických předáků v SSSR (Václav Kopecký, Klement Gottwald) a především jeho hodnocení Zdeňka Fierlingra. Ten byl od února roku 1943 nadřízeným Viléma Bernarda, jenž působil v té době jako kulturní atašé československého velvyslanectví. Oba muži se rovněž setkávali na zasedáních redakční rady Československých listů, kam velvyslanec pravidelně docházel.. Hodnocení Zdeňka Fierlingra prostupuje i výkladem vztahujícím se k období po roce 1945. Přínosné je, že vývoj sociální demokracie zařazuje Vilém Bernard do mezinárodních souvislostí. Zamýšlí se například nad vztahem ČSDS k německé sociální demokracii po roce 1945 a upozorňuje, jak vývoj československé sociální demokracie ovlivňovali zahraniční (především polští, maďarští a italští) levicoví sociální demokraté. Pasáž na posledně uvedené téma (srv. s. 142–146) by určitě našim historikům uniknout neměla.
Mezinárodním souvislostem, jak již bylo řečeno, se věnuje i text „Střední a východní Evropa ve spektru doby“, který byl s „pekařovským“ podtitulem „Z historie stýkání a potýkání v Socialistické internacionále“ uveřejněn v roce 1982 v exilovém časopise Proměny. Je zajímavé, že Bernard se důsledně vyhýbá vnitřním pnutím v exilové československé sociální demokracii, jejímž předsedou v letech 1973–1989 byl (poté se stal čestným předsedou této strany). Oproti tomu bohatě zúročil své zkušenosti s prací ve funkci předsedy Socialistické unie střední a východní Evropy, jež sdružila exilové sociálnědemokratické představitele z Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Rumunska, Polska, Ukrajiny a pobaltských států. Čelní postavení v této organizaci Bernard zaujímal v letech 1949–1989. Hodnocení postavení exilových sociálních demokratů v Socialistické internacionále je střízlivé, věcné, chtělo by se napsat přísně diplomatické. V pozadí však čtenář vycítí hořkou pachuť, vyplývající z poznání mezí solidarity, kterou byli ochotni v závilosti na mezinárodní situaci západoevropští sociální demokraté věnovat svým kolegům ze střední a východní Evropy. Cenná je rovněž reflexe problematiky třetího světa v Socialistické internacionále. Chci v neposlední řadě upozornit na pasáž, věnovanou dilematům mezinárodního sociálnědemokratického hnutí, vyvolaným příchodem československých reformních komunistů do exilu po roce 1968. Nad celým výkladem jakoby se klenulo chápavé porozumění Viléma Bernarda nad postoji aktérů historických dějů, rys zajisté stále poněkud deficitní v naší politické kultuře.
Posledním textem, zařazeným do recenzované publikace, je studie Viléma Bernarda „Kde básníkům se poroučí“, jenž byl poprvé (s podtitulem „O české literatuře za komunistické nadvlády“) uveřejněn jako samostatná publikace ve švédském Lundu v roce 1957 (jako 19. svazek edice Sklizeň svobodné tvorby). Autor si v něm všímá vývoje „tápající literatury“ v Československu po únorové revoluci v roce 1948. Text je pochopitelně psán s odstupem člověka, který již nemohl žít bezprostředně problémy, které popisuje, který však pro jejich dilemata projevil značné pochopení, neboť řadu jejich aktérů důvěrně znal. Z publikace se bohužel čtenář nedoví, proč se Bernard začal intenzivně zabývat problematikou literatury v Československu (ještě jednou postrádám detailnější ediční poznámku). Odpověď možná naznačuje v úvodu ke své studii sám autor editovaného textu: téma literárněvědné chápal jako materii, na níž chtěl demonstrovat vývoj a proměny komunistického zřízení v Československu.
Nebudeme určitě daleko od pravdy, pokud budeme dedukovat, že Bernardův zájem o literaturu v Československu podnítil II. sjezd Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956, který přinesl dalekosáhlou a ve své době ojedinělou kritiku stalinského socialismu. O dobrém vkusu Bernardově zajisté svědčí, že za klíčová pro jednání sjezdu označil vystoupení Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína. Prozíravě si všímá ovšem i vystoupení mladých tvůrců (Jiří Šotola, Karel Šiktanc, J. V. Svoboda, Zdeněk Slabý). Výklad II. sjezdu spisovatelů představuje ovšem vyvrcholení Bernardova textu. Ten se v předcházejících pasážích věnuje reakcím spisovatelů na politickou linii komunistické strany po roce 1948 a analyzuje důdledky vlivu Sovětského svazu na československou kulturu. Vilém Bernard s moudrým nadhledem, který ovšem není prost ironických a naléhavých tázání, dává ve své studii defilovat postavám Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Jana Drdy, Jarmily Glazarové a dalších. Pasáž o posledně uvedené spisovatelce (s. 185n) je o to cennější, že Bernardovi se s Glazarovou důvěrně znali a úzce se stýkali od setkání spisovatelky s Růženou Bernardovou v Moskvě v roce 1946 (srv. s. 76). Pro Bernardovy představovalo zdroj pochyb odhodlání Glazarové na jedné straně v soukromí otevřeně odhalovat stinné stránky sovětského života, které bohatě poznala za svého působení ve funkci kulturního atašé československého velvyslanectví v Moskvě (zde působila v letech 1946–1948, přičemž pravidelně zajížděla do Prahy a navštěvovala Bernardovy), a na straně druhé publikovat nadšené reportáže ze Sovětského svazu.
Tam, kde později jiný exilový autor – Antonín Kratochvil – viděl jen bezútěšnou Biafru ducha padesátých let a registroval především represálie mocenského aparátu komunistického státu vůči tvůrcům (Kratochvil, Antonín: Žaluji, díl 2. Haarlem, CCC 1975, s. 6–28), spatřuje Vilém Bernard i pokusy o vzepětí tvůrčího ducha, jakkoli potlačované, osobní dramata, z jejichž neodbytné palčivosti se zdála vyrůstat naděje. Rozdílný přístup obou autorů je určitě podmíněn odlišnou dobou vzniku srovnávaných publikací (chruščovovské tání kontra vítězící normalizace), je však asi zapříčiněn i jejich rozdílným naturelem.
Publikace, připravená renomovaným nakladatelstvím Akropolis za spolupráce s vynikajícím editorem Josefem Tomešem, se stane zajisté titulem, který bude vyhledáván zájemci o dějiny naší vlasti v letech 1918–1948 i badateli o dějinách československého exilu po únoru 1948, jmenovitě pak o dějinách exilové sociální demokracie. Shromážděné texty manželů Bernardových představují v posledně zmíněném směru nezanedbatelný doplněk nedávno vydaných vzpomínek Radomíra Luži na exilovou sociálnědemokratickou stranu. (Luža, Radomír: Československá sociální demokracie. Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001. V této knize nalezne čtenář i odkazy na starší literaturu věnovanou exilové sociální demokracii.) Kniha, postihující nejen „velkou politiku“, ale i všední dny svých aktérů (to platí především o text Růženy Bernardové), dokládá nezastupitelný význam memoárové literatury pro poznání našich dějin. Publikace s barevně poněkud kýčovitě vyvedenou obálkou je vybavena kvalitní fotografickou přílohou.

Jiří Křesťan