[Recenze Dílo, sv. 14. Publicistika 1939–1986]
Básník v novinách
Čtrnáctým svazkem a současně třetím svazkem publicistických textů se Dílo Jaroslava Seiferta blíží svému dokončení. Obsahuje veškeré články, projevy, nekrology, předmluvy, doslovy a rozhovory od roku 1939 do konce básníkova života. Připojena jsou obvyklá Dubia, která se rozpadají do dvou částí – protektorátní ideologií pokřivené úvodníky z let 1942–1944 si vyžádaly zvláštní oddíl a ediční poznámka je označuje jako dobový dokument. Na těchto devatenáct textů nechť si každý čtenář udělá názor sám. Na konci svazku najdeme společná prohlášení, v nichž Seifert podpořil kolektivní angažmá; objemná kniha se tak symbolicky uzavírá prohlášením Charty 77.
Větší část svazku zabírá pravidelná žurnalistická činnost, ukončená roku 1949 básníkovým odchodem z deníku Práce. Seifert se tu projevuje jako pilný pozorovatel doby, podporovatel ohrožených národních hodnot a posléze opatrný a neagresivní budovatel socialismu. Seifertova náklonnost k tradici je umocněna válečnou tísní, ale i přirozenou morálkou paměti. Místy se nabízí srovnání s Abecedou Czesława Miłosze – i Seifert, třeba neúmyslně, nám nyní prostředkuje některé menší osobnosti, kterým by snad jinak mohlo hrozit zapomnění (např. Karel Vokáč). Seifertův hluboký obdiv například k Nerudovi, Tomanovi, Neumannovi je zde vyjadřován opakovaně a v různých proměnách.
Texty od roku 1953 (v letech 1950– 1952 básník mlčel) jsou částečně předznamenány jednak složitým vztahem s komunistickým režimem, jednak autoritou stárnoucího básníka. Pozornost se přirozeně obrací k němu, reportáž, v níž by Seifert vystupoval v roli novináře, mizí. Místo toho se střídají doslovy, rozhovory, osobní poznámky ke stavu společnosti i k vlastnímu dílu, občas stylizované jako dopis, a legendární projevy. Ani této fázi nelze upřít bytostný zájem o český národ a jeho kulturu, který – prost veškerého nacionalismu – může být dnešním spisovatelům vzorem i otázkou, jak nejlépe tento zájem žít a projevovat dnes. Řeč k udělení Nobelovy ceny otištěna není, s poukazem na autorství Dalibora Plichty.
V textu nazvaném Noviny a spisovatel polemizuje Jaroslav Seifert s polským básníkem Przybośem, který tvrdil, že novinářská práce básníkům škodí. Podle autora Písně o Viktorce nemá být spisovatel občasným přispěvatelem, slavnostní ukázkou a příležitostí, která má stránce novin dodati přitažlivosti, ale každodenním, řekli bychom všedním, spolupracovníkem, jenž přináší nejen příspěvek, ale přímo vytváří charakter novin, pro které se rozhodl“. Tento postoj souvisí s politickým profilem Jaroslava Seiferta i s jeho upřímným vztahem k obyčejnému člověku, tj. – tehdejším jazykem – k dělnické třídě. Spisovatel v novinách je mnohem blíže lidu než v knize.“ S tímto výrokem nelze nesouhlasit, jen bychom jej rádi převlékli do moderních slov: spisovatel v novinách je mnohem spíše tvůrcem diskurzu.
Ani dnes se nechceme dát zahnat za příkop, který byl uměle hlouben mezi dělnictvem a inteligencí“. I když jsou uvedené výrazy poněkud demodé“, nabývají slova o umělém příkopu, řekněme, mezi pražskou kavárnou“ a zbytkem republiky“ znovu na aktuálnosti. Básníci jsou ovšem řádně uklizeni v literárních časopisech, tudíž od nich žádné tvoření diskurzu nehrozí. Jinými slovy jde o common sense – právě ten se básník v novinách učil chápat, tímto nástrojem chápal čtenáře a vice versa, a zároveň common sense udržoval při životě a dále na něj působil. Byl plícemi tisku. Řečeno Seifertovým obrazem, byl tím stéblem, které z dalších osamocených stébel tvoří trávu. Lyrikům se nabízí to prastaré slovo já. Jde samozřejmě o to, kolik lidí v tom jeho já poznává sebe.“ To je, myslím, nejvlastnějším vzkazem Seifertovy publicistiky.
U souborného vydání, obsahujícího jmenný rejstřík, se můžeme ptát, co Seifert do svého zájmu nepojal, čemu se nevěnoval. Českou tradici má na zřeteli neustále, proto překvapí, že ani jednou nepadne jméno Jiřího Ortena. Ze světových literatur najdeme velmi málo zmínek o literatuře německé, marně bychom hledali i Franze Kafku. Seifertovo prožívání odsunu sudetských Němců zachycuje črta Na horách novohradských. Nenese sice známky krvežíznivosti a touhy po pomstě, ale první vzpomínka na nedávnou minulost brání každému soucitu“ a odsun je podle něj nevyhnutelný a správný. Seifert tu přece jen přitakává principu kolektivní viny, a je tedy možné, že i vztah k německé kultuře, nuceně projevovaný za Protektorátu, byl – s výjimkou Mozarta – trvale zatížen. Autorství řeči k udělení Nobelovy ceny s jejími odkazy na Heideggera a Hölderlina se v tomto světle jeví dvojnásob nepravděpodobné, třebaže byl Seifert – a to je třeba podtrhnout – básníkem vzdělaným a sečtělým, jemuž jen skromnost a snad určitá tajnosnubnost bránily stavět erudici na odiv.
Sebraná publicistika není útlá, přesto se podle svého vyjádření Seifert jako novinář zaobíral spíše redakcí cizích textů, takže mu – sic – na básnění nikdy nechyběl čas“. Komentáře k vlastnímu dílu jsou samozřejmě cenné. Nejednou se můžeme dozvědět, že Seifert měl rád Světlem oděnou a že své dílo zamýšlel uzavřít Morovým sloupem, jímž se chtěl přiblížit Nerudovým Zpěvům pátečním. Je, myslím, důležité naučit se vnímat šest pozdních knih poezie zvlášť, specificky, v jejich jedinečné genezi a kompozici, ne jen jako souvislou řadu, porce jednoho a skvělého téhož.
Dal jsem překladu [Písně písní] volný rytmus, který verš sice poutá, ale nespoutá mechanicky. Vždyť jde o svod jednotlivých básní, z nichž mnohá je dnes ovšem nesporným fragmentem.“ Neškodí tyto formulace, týkající se spolupráce s hebraistou Stanislavem Segertem, uvést do přímého vztahu se Seifertovou pozdní tvorbou, započatou Koncertem na ostrově. Vždyť právě v této knize se objevila výmluvnost nápovědi, rozkoš nedopověděného a hlas ticha“. Vliv Písně písní na Koncert na ostrově je ovšem tématem samostatným a neobejde se bez podrobného studia dalších podnětů, mezi něž měrou jistě ne nevýznamnou patřila i kritika Jiřího Brabce, tehdy ani ne třicetiletého, který sotva mohl tušit, že jednou bude řídit vydávání Díla Jaroslava Seiferta.
Příkladnou edici lze všem čtenářům jedině doporučit, a to opakovaně. Nejenže můžeme číst dílo v jeho textově ověřené podobě. I komentář, který snad zpočátku odradí těsným přilepením“ k jednotlivým textům, má u básníka, jenž sám sebe označoval jako časového, svůj bezprostřední uživatelský význam a smysl. Můžeme-li si tedy v poznámce ověřit, že to vskutku byli surrealisté, kteří měli být smeteni událostmi jako plevy“, protože skutečnost kolem nich ukázala se mnohem zajímavější než vše to, co si mohli pod lebeční kostí vymysliti“, musíme ocenit tím spíš, že Seifert nikdy, ani v časech nejtěžších, nesmlčel určující setkání s osobností zamlčovanou – s Karlem Teigem. A v tom je jádro druhého vzkazu Seifertovy publicistiky.
Jonáš Hájek
Souvislosti 1/2016