Trend 1/2005

[Recenze Kolik druhů sýra potřebuje člověk?]

Přežil Hitlera i Stalina, i když to nebylo snadné
 

Ten titulek jsem si vypůjčil od Jiřího Tomáše, který ve svém nakladatelství Akropolis vydal moudrou, elegantní knížku Kolik druhů sýra potřebuje člověk; do ní vybral 43 komentářů, sloupků a glos, jež stihl Jiří Loewy uveřejnit v tomto století, než náhle podlehl zhoubné chorobě (1. ledna 2004). Druhá část této věty je variantou titulku, kterým nazval editor zasvěcený medailon o publicistovi. Stylem, poučeností i schopností vydat svědectví o této významné osobnosti české žurnalistiky je úvod organickou součástí knihy. Nelze se tomu divit: Jiří Tomáš začínal jako novinář v závodním časopise Přást, jemuž Jiří Loewy vtiskl úroveň málokde vídanou. A Jirka Loewy býval na mladšího Jirku jako svého eléva vždycky pyšný. Ostatně kniha sama je květinou, kterou Tomáš položil k symbolickému katafalku památky svého někdejšího šéfa, učitele, ale asi nejvíc staršího kamaráda.
Nevím, kdy se zrodil nápad uspořádat tento zajímavý soubor statí i poznámek, komentářů a entrefiletů za poslední tři roky Loewyho života, ale přesně devět po měsíců poté, co Jiří L skonal, byla knížka na světě. Výběr publicistiky rámuje dvojice sloupků, v nichž se ve všedním postřehu jak v kapce zrcadlí celá filosofie lidské existence, jak ji Jiří Loewy tak všedně vyznával a intenzivně žil. A předával svým přátelům i čtenářům... Nebo líp: svým přátelům čtenářům. K titulnímu sloupku jej inspiroval největší obchodní dům pevniny, KaDeWe v Berlíně: denně nabízí výběr 1300 druhů sýra, 1200 specialit uzenářských a 2400 značek vín. „Kdyby je (člověk) každodenně střídal, ochutnal by celý sýrařský sortiment KaDeWe za tři roky a 205 dní. Strašné pomyšlení!“ Člověk JL je rád, když ve Wuppertalu, kde trávil většinu svých dnů, může přejít ulici a ocitnout se v samoobsluze, která má přehledné rozměry tenisového hřiště a kde předem ví, v kterém regále co najde. „Supermarkety zvící pěti fotbalových hřišť nevyhledávám,“ píše v úvodním sloupku; „necítím se tam dobře. A pokud jsem v Praze na Smíchově, nejraděj chodím do večerky, která se jmenuje Březinka. Mají tam vše, co potřebuji, ba i ledacos navíc. A jsou ke mně vlídní, mluví se mnou a ochotně mi půjčují košík přes ulici.“
Sloupek vyjadřuje víc než pouhý postřeh zákazníka; je v něm pocit člověka, kterého zrodila středoevropská tradice a jemuž se vnucuje globální svět svými nej... nej. Tu dobrou tradici prostoru i občanů střední Evropy přibližuje nám, komu ji ničily dvě hereze evropského člověčenství: hitlerovský nacismus jako chorobný klon zvrátil dědictví německé kultury a filosofie i stalinský komunismus, který odsekal demokratickému socialismu kořeny vrostlé do evropského humanismu. Každá ideologie může žít jen ve světě zjednodušených schémat; a my si navykli na toto pohodlí. Jako nám servíroval Jiří Loewy zkušenosti, které získal jako exulant, aby nás varoval před vnucujícími se šidítky tzv. moderního světa; ukazoval nám i onu komplikovanou skutečnost středoevropského života, která byla u nás přetírána nánosem jednobarevné ideologie. Rozprostřel však před nás i problémy rozděleného světa, jenž nevyhovoval jen Sovětům a jejich zdejším místodržícím, ale i mnoha mocným na Západě (průběh Postupimské konference, stavba berlínské zdi a důsledky východoněmecké izolace). Ukázal na úskalí schémat, s nimiž pracují ideologická zjednodušení, jako např. nacionalismus (odsun Němců). Tehdy mizí ta milá atmosféra, jakou navodil úvodní sloupek, jež pokračovala úsměvným obrazem Čechů v díle jednoho z nejpopulárnějších světových spisovatelů (hrdina z rodu cestujících profesorů Davida Lodge zavítá do Prahy). Mnohého českého čtenáře rozhořčí náraz hlubšího poznání společenských vztahů. Je tomu zejména tam, kde jsme byli vzdáleni diskusím Evropy v minulých 30–50 letech. A je tomu tak zejména u těch, kdo sice dodnes kritizují komunistickou cenzuru našeho poznání, ale nemají zbla chuti zaplnit mezery, které v jejich vědomí díky jí vznikly. Nebyl by to Jiří Loewy, občan prožívající intenzivně společenské bolesti střední Evropy, kdyby se nepokusil zčeřovat poklidnou hladinu selanky, s kterou jsme ochotni ztotožňovat se středoevropským způsobem existence.Lze mu jistě vytknout, že ve snaze zjevit zamlčované skutečnosti nepostupuje stejně k jejich odpůrcům (např. u vztahů německých sociálních demokratů z Československa k presidentu Benešovi). Loewy však není historik, je publicista, a ten komentuje, polemizuje či glosuje historickou skutečnost ve vztahu k soudobému vědomí společenskému. Jeho dílo nemůže popsat skutečnost v její plné podobě. Bohužel, Loewyho odpůrci v polemice zůstávali víc v zajetí tzv. nedotknutelných schémat a ideových konstrukcí; a tak diskuse nad mnohými články vybranými do této knížky nepřispěly k tomu, aby se v našem vědomí vytvořil plastický a plnější obraz minulosti. Ale to není vinou Loewyho, to je dluh těch, kdo tvoří publicistiku „z druhé strany“.
Výbor se nevyčerpává jen tématy z českých dějin za posledních devadesát let. Jsou v něm také články o posledních patnácti letech sociální demokracie poté, co obnovila svou činnost doma. (Polemizuje s těmi, kdo v rozporu s fakty tvrdí, že znovu založili ČSSD a nedomyšleně ji přihlásili před volbami v r. 1990 jako novou politickou stranu.) Zde vystupuje více než novinář aktér této historie, člen hnutí intenzivně tuto historii prožívající a spjatý s jeho tradicí, která je mnohým současným politikům této strany na obtíž. Vyvěrá totiž z historické role tohoto hnutí v středoevropské společnosti a není nakloněna pojetí strany jako výtahu k moci. Ale tento spor k Jiřímu Loewymu patří. Stejně jako ony zdánlivě okrajové causerie, jaké tvoří pravidelně opakovaný fejeton Vánoční poselství šéfredaktora Churche nebo sloupek Od olova ke křemíku, který vybral Jiří Tomáš na závěr knihy. Jeho slovy vyjádřil Jiří Loewy půl roku před smrtí bezděčně své vyznání: „Byla to dlouhá a strastná pouť od underwoodky k modernímu počítači. Ale jsem rád, že jsem celou tu trasu směl absolvovat. Žádné generaci už takové dobrodružství nebude přáno.“
Mezi články, které věnoval J. Loewy tradicím české sociální demokracie, je také medailon k nedožitým 100. narozeninám jeho učitele a vzoru To byl sociální demokrat – Poslanec ČSSD dr. Josef Veverka – nejdéle vězněný český novinář a politik. Zde se dopustil editor omylu: uvádí, že jde o publikaci článku, který otiskly Lidové noviny 28. března 2003. To však není pravda úplná; z textu, který JL napsal, zkrátila redakce některé pasáže (zejména ty, kde jmenoval JL osobnosti, k nimž se Veverka i Loewy hlásili jako ke svým inspirátorům a vzorům). Protože Jiřímu záleželo na publikaci celého textu, požádal redakci Trendu o jeho otištění v původním znění, což se stalo v Trendu čís. 2/2003. (V knize je také uveden mezititulek z autorova textu, který Lidové noviny neotiskly, ale Trend ano.) Pravděpodobně tento omyl vyplývá z faktu, že editor pracoval s texty, které mu poskytla Jiřího žena Dana Loewyová z Jirkova opuštěného počítače. V tom případě by bylo dobré tento fakt poznamenat; neboť by dal textům mnohem víc autenticity než citace otištěných příspěvků.

Jindřich Beránek