Trend 6/2004

[Recenze Pohled zpět – Kde básníkům se poroučí]

Memento ženy, která uvěřila šalbě

Život ve vírech 20. století zní podtitul pamětí ing. Růženy Volínové-Bernardové Pohled zpět; nabízejí čtenáři nekonvenční pohled na zvraty této doby, jak se promítly do osudů jedné z řady čs. intelektuálů, kteří uvěřili po zkušenosti z velké hospodářské krize 30. let, marasmu pomnichovské druhé republiky a protektorátní okupace šalbě komunismu.
Napsala své paměti totiž v emigraci. „Od zanícené socialistky, která hledala cestu, jak změnit lidskou společnost, jak odstranit bídu, utrpení a ponížení a nahradit ji společností se stejnými možnostmi důstojného života pro všechny, jsem se ocitla zde, kde jsem si uvědomila, že můj idealistický světový názor byla iluze. Stala jsem se první komunistkou, která se stala obětí komunistické čistky, první, která emigrovala.“ (s. 85)
Tyto paměti doplnil nakladatel Jiří Tomáš, jehož firma Akropolis knihu vydala, třemi statěmi manžela Růženy Volínové Viléma Bernarda, jenž se stal po Václavu Majerovi předsedou exilové sociální demokracie.
Z nich zejména rukopisné vzpomínky na léta 1938–48 dávají Pohledu zpět neopakovatelnou autenticitu, jak ji představoval společný osud významného předáka sociální demokracie a dívky, jež se stala komunistkou „ovlivněna svým původem, nacionálně rozdvojeným okolím a tvrdou sociální realitou průmyslového kraje přišla v roce 1931 (z Teplic) do Prahy“, aby si tu vydělávala na vysokoškolská studia. Po nich prožila léta okupace po boku takových osobností odboje, jako byl např. Václav Sinkule, nebo odboroví funkcionáři NOÚZ, kde se formovaly ROH a ÚRO.
Co způsobilo, že ing. Volínová, která stála po revoluci `45 v čele národohospodářské komise ÚRO a byla zvolena za KSČ do 10členného prezídia ÚRO, byla po únoru `48 vyakčněna? Nestihla totiž hlasovat na sjezdu závodních rad pro únorový puč. Dnes sama přiznává, že by asi nenašla odvahu jako těch deset delegátů, kteří dokázali být proti rezolucím ÚRO. Pomohla jí operace, na kterou odjela do nemocnice v rodných Teplicích. Proto také nebylo o čem dlouho diskutovat, když jí manžel navrhl, aby emigrovali. A tak se ocitla v Londýně.
Přispělo k tomu poznání sovětské skutečnosti, které si přinesl její muž z exilu; vyvracelo iluze, v nichž na táborech levicových studentů viděli lék na choroby let velké krize.
„Po příjezdu čs. vlády z Košic do Prahy (10. května 1945) se v mé kanceláři objevil mladý muž, který mne objal, Vilém Bernard, se kterým jsem se rozloučila na Wilsonově nádraží v létě 1939, kdy ilegálně opustil Československo. Aniž by mi dal minutu na rozmyšlenou, ihned navázal tam, kde jsme přestali a určil datum sňatku. Byla jsem v transu, ale co dělat? – Sňatek jsme oslavili společným obědem v restauraci a pak jsme šli pracovat. To byla nejlepší oslava dne, který je pro každého dnem významným.
Měla jsem prožít ještě jeden šok. Vilém strávil celou dobu války v Sovětském svazu, kde poznal na vlastní oči celý tamější politický systém, který odmítl, a stal se ještě více přesvědčeným sociálním demokratem; já jsem od svých třinácti let byla levicového přesvědčení, v těch letech jsme skoro zbožňovali Sovětský svaz a nyní mi Vilém objevil pravou tvář tohoto státu jako tyranii, kde panovala nesvoboda, existovaly koncentrační tábory a kde Stalin vládl neúměrně železnou rukou.“ (s. 55–56) Podrobněji líčí toto poznání v této knize Bernardova stať Iluze a rozčarování.
Oblibu pamětí mezi čtenáři vyvolává ona jedinečnost, s jakou odporuje neopakovatelný osud člověka širokým plátnům historických monografií. A čím méně je ten osud poplatný schématům doby, tím víc přitahuje čtenáře.
Tak je tomu i v případě Růženy Volínové, která musela i v novém, samostatném čs. státu chodit do menšinové školy v Teplicích, kde se tehdy začalo stavět největší divadlo v Tschechei, jež stoupenci DNSAP považovali za svůj budoucí sudetský sněm.
Po maturitě na obchodní akademii nastoupila v roce 1931 jako sekretářka na Ústřední svaz čs. průmyslníků. Protože dostala první plat až po měsíci, prodala „dukát, který dostala za výbornou maturitu, v bance za 75 Kč, což (jí) stačilo na zaplacení nájmu a trochu jídla na první měsíc.“ (s. 23) Naproti tomu mládí Viléma Bernarda, tehdy předsedy Sdružení čs. sociálnědemokratických studentů, s nímž se seznámila jako členka samosprávy studentské kolonky, „bylo to velice pohodlné, bez starostí, které nastaly mnohem později.“
Jejich mládí však nejsou jen sociální problémy, politické boje; jsou to i tábory Jednoty nemajetných a pokrokových studentů, na kterých je jim hned přidělován stan pro dva, ačkoliv jinak pro svobodné nebyl. Vilémova snaha spojit Sdružení a Jednotu pro politické akce levice „jej přivedla do konfliktu s vedením sociální demokracie. Předseda strany Antonín Hampl jej pozval k rozhovoru a vyslovil nedůvěru jeho spolupráci s Jednotou. Vilém se však nedal ovlivnit a pokračoval ve společných akcích.“ (s. 32 )
To jej ještě nevarovaly zkušenosti, které za pár let získal, před školením, jímž zahrnovali na táboře své kolegy komunisté. A Růženiny kamarádky z kolonky si své mládence vybíraly právě mezi nimi.
Paměti Růženy Volínové a články Viléma Bernarda nabízejí těm, kdo jsou s to porozumět době, která dnes mnohým připadá tak vzdálená, aby ji pochopili. Vždyť i oni museli pochopit proměny doby, kdy po sovětské okupaci se „poprvé stalo, že se sociální demokraté a bývalí komunisté octli současně v exilu, a to dokonce v opozici vůči témuž komunistickému režimu doma“ (viz Bernardova studie Střední a východní Evropa ve spektru doby, která je do knihy převzata z časopisu Proměny, čís. 2/1982)
Nekonvenčnost a upřímnost pohledu zpět vyvolávají dodnes rozpaky vůči Růženě Bernardové. Nadšení u kolegů Viléma Bernarda z emigrace nevyvolává ani názor manželů Bernardových na obnovení činnosti ČSSD, který obsahuje svědectví o jejich první návštěvě domova v květnu 1990:
„V Lidovém domě jsme navštívili Jiřího Horáka. Mohli jsme mu jen popřát hodně úspěchů v budování strany, jejíž vedení bylo jiné, než si exilová sociální demokracie přála. Vinu na tom všem měla stranická reprezentace, jejíž členové se nevrátili do vlasti a nepodíleli se na obnově strany.“ (s. 100)
Odpovídá však logice iluzí, poznání i rozčarování, které naplnily tento život ve vírech 20. století. „To byla cesta mého života, kterou jsem šla obráceným směrem: od Leninova mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě k hrobu Karla Marxe v Londýně.“

Jindřich Beránek