Trend č. 8, říjen 2005

[Recenze Ani gram uranu okupantům]

Ani gram uranu okupantům!

Transparent s tímto textem nesli účastníci demonstrace Příbramí 22. srpna 1968. Lapidární věta Ani gram uranu okupantům! vyjadřuje obsah petice, kterou předal téhož dne ing. Karel Boček, generální ředitel Uranových dolů, sovětskému zmocněnci, aby jej postoupil dočasnému místodržiteli Kremlu v Praze črezvičajnomu posolu Červoněnkovi. Ta věta tvoří i titul Bočkových pamětí, které vydalo nakladatelství Jiřího Tomáše Akropolis. Z jeho produkce připomněl Trend mj. výbor z publicistiky Jiřího Loewyho (Kolik druhů sýra potřebuje člověk) nebo paměti ženy druhého předsedy exilové ČSSD Viléma Bernarda. Právě na Pohled zpět – Život ve vírech 20. století Růženy Bernardové tato knížka navazuje, jako by tvořila další kapitolu dějin příslušníků české inteligence, kteří podlehli víře v komunismus, aby pak se pak bolestně – s aktivním přispěním vykonavatelů vůle Kremlu – zbavovali této hereze základů evropské civilizace.
V případě ing. Bočka, jenž je o málem generaci mladší než ing. Volínová-Bernardová, vzala na sebe ta prosovětská moc podobu vyšetřovatelů StB. Protože byl jednak zatčen a vyslýchán gestapem v únoru 1943 a poté znovu v březnu 1945, jednak StB 6. září 1970 v souvislosti s aktivitami proti sovětské okupaci, mohl srovnávat oba nástroje politické moci: „Němci se chtěli dopátrat skutečnosti, co vyšetřovaný dělal a kdo mu při tom pomáhal. Estébáci vyslýchali zatčeného tak, aby se potvrdila jejich původní představa, respektive představa jejich sovětských šéfů a poradců.“ (s. 96)
Předělem v životě Karla Bočka (a tedy i v jeho knížce pamětí) se stal senzační útěk z budovy Generální prokuratury na Pankráci. Dík tomu, že sama StB jej považovala za velmi závažný, byl podrobně vyšetřen a zdokumentován; nechybí ani figurant, který prolézá otvor proříznutý v plachtě kamionu, či fotografie pořízené v NSR na parkovišti ve Weisskirchenu, kde Boček tajně opustil kamion a odjel přes Frankfurt n. M. a Bonn do světa. Snímky z oné dokumentace také doprovázejí tuto dramatickou epizodu života. Boček je nalezl v archívu včetně dokladů o těch, které StB donutila, jako byli přátelé rodiny, nebo jí jako dobrovolní agenti (např. pracovníci Aeroklubu, který v Uranových dolech letecký nadšenec Karel Boček založil) pomohli poznat všechny podrobnosti útěku a postavit před soud Bočkovy pomocníky. Názorová i morální diferenciace, která následovala po lidovém odporu k okupaci, postihla i Bočkovy spolužáky z Vysoké školy báňské v Ostravě. Tak studium archívu StB přispělo nejen k poznání estébáckých metod, ale i donašečství, před nímž mizí principy kamarádství, jaké Boček poznal v odboji proti nacistům. Nebyly tu však jen ztráty etické. Prostřednictvím společného kamaráda Karla Brože varoval např. normalizační ministr vnitra Kaska Bočka před možnou perzekucí. Kaska sice nikdy neodpověděl na dopis, v němž jej Boček žádal o povolení zahraniční stáže, jeho kopii však nalezla StB při prohlídce u Bočka a pasáže z něj využila pro obžalobu Bočka ze špionáže. „Zda na svou indiskrecí, jíž mne vlastně varoval, (Kaska) doplatil, nemohu s určitostí tvrdit,“ píše Boček, ale „krátce po té zahynul při havárii vrtulníku v Polsku, zemřela i jeho paní při celkem banální operaci v Rusku a smrtelnou nehodu měl také Karel Brož. Byla to náhoda, nebo dílo sovětských tajných služeb, které každé selhání člověka zavázaného ke spolupráci považovaly za zradu a tvrdě trestaly?“ (s. 92–93)
Závěrečnou část knížky tvoří Bočkovy vzpomínky na práci v zahraničí, ať už v oboru, jemuž se jako báňský inženýr upsal, nebo ve stavebním podnikání. K tomu jej přivedlo poznání, že i ve svobodném světě zaměstnance – i přes jeho odbornou cenu – hodí zaměstnavatel přes palubu, může-li z toho mít prospěch. Z první části knížky, která líčí Bočkovu odbojovou činnost s kamarády, život rodiny chudého krejčího i jeho cestu do KSČ – přivedl jej do ní také vliv rodiny, bratr jeho matky byl jedním z představitelů ilegálního vedení strany Jan Žižka. Za jeho skrývání šli rodiče do koncentráku a 17letý Karel zatčen a vyslýchán, ale – na rozdíl od dob, kdy se KSČ zmocnila vlády – byl poté, co jej jako mladého a naivního studenta gestapo propustilo, znovu přijat do Staroměstské reálky. (Na ní složil i „urychlenou“ maturitu, když se po druhém svém zatčení vrátil v květnu 1945 z Malé pevnosti.)
Dobu, kdy student Karel Boček volil své společenské zařazení, charakterizuje jedna příhoda. Na reálce patřil mezi jeho profesory mj. Václav Černý. Když „byly zavřeny univerzity, učil na střední škole. Způsobem, na který se nezapomíná. Občas říkával, že co teď bude vykládat, v osnovách není, psát si to nemusíme, před inspektorem se tím také nemáme chlubit, ale říct nám to chce. Většinou šlo o literaturu. Občas věnoval celou hodinu rozpravě o tom, co jsme v předchozích dnech četli. Když jsem se zmínil, že jsem četl Šolochovův Tichý Don, zaujalo ho to natolik – a to nebyl žádný komunista – že mi přinesl i třetí díl, který už v době okupace nesměl vyjít, on však měl zachráněný signální výtisk doma.“ (s. 16) O době, kdy se zralý muž Karel Boček musel s důsledky svého mladistvě zjitřeného rozhodnutí vyrovnat, je pak podstatná část této knížky. Poutavá a romantická, jako byly osudy jejího hrdiny a vypravěče. Literární zpracování je pak dílem známého publicisty, který se jako historik věnuje především době před a po roce 1968, Jiřího Vančury. I on přispěl akcentací jednotlivých motivů k tomu, že malé dějiny Bočkovy jsou výmluvným svědectvím o tom, jak se velké dějiny let šedesátých zapsaly do myšlení a v důsledku toho i jednání oné generace, která se stihla narodit do svobodné demokratické republiky, ale zároveň do doby, jež přinesla s bolševizací KSČ druhou velkou porobu této svobodné a demokratické společnosti.

Jindřich Beránek

Poznámka na okraj:
Ing. Boček píše, že prof. dr. Václav Černý (26. 3. 1905 – 2.7. 1987) působil na Staroměstské reálce jen v souvislosti s přechodem univerzitních profesorů po uzavření vysokých škol na školy střední. Dr. Černý však nastoupil na reálku v Praze I. již ve škol. roce 1936/37 a učil francouzštinu a češtinu. Není bez zajímavosti, jak stát umožňoval tehdy vědeckým pracovníkům existenci. V škol. roce 1937/38 byl PhDr. V. Černému, který se habilitoval u Šaldy jako soukromý docent srovnávacích literatur na Filosofické fakultě UK, snížen úvazek na 14 hodin, aby mu byla umožněna za profesorský plat vědecká práce. Svou pedagogickou dráhu začínal na brněnské reálce v r. 1929, než odešel do Ženevy, kde byl sekretářem Institutu slovanských studií a docentem literární komparatistiky na tamní universitě. Když se pak stal také mimořádným profesorem téže fakulty na Masarykově universitě, byl mu snížen celý úvazek na střední škole. Jmenování řádným profesorem bylo v letech 1938/39 zamítnuto (pro jeho za II. republiky příliš levicové názory) a uskutečnilo se až po válce. Ve škol. roce 1940/41 byl podle katalogu třídním profesorem maturující třídy VII.B, (kde studoval mj. otec expremiéra Vladimíra Špidly). V současné době je známa především Černého činnost v disentu a jeho persekuce po únoru ’48. Jako profesor Staroměstské reálky (později Reálného gymnasia) však byl významnou osobností odboje: spolupracoval s představiteli inteligence a měl na starosti kontakty mezi demokratickým a komunistickým odbojem; patřil k vůdčím činitelům Přípravného revolučního národního výboru. Zatčen byl v lednu 1945; v průběhu revoluce se dostal z věznice a pracoval v ČNR; spolu s ostatními členy tohoto štábu pražské revoluce se stal členem Zemského národního výboru, kde vedl referát školství a kultury. Ale brzy na tuto funkci rezignoval a vrátil se na Karlovu universitu.

(bek)