Tvar 10/2013

[Recenze Automatická madona. Antologie Skupiny Ra]

Jak se minout se Skupinou Ra

 

Podivný výběr

Poslední kniha vydaná nakladatelstvím Akropolis v edici Skrytá moderna se jmenuje Automatická madona; název, vypůjčený z básně Otty Mizery, manifestačně odkazuje k surrealismu a poetice psychického automatismu, z níž původně vyšel. To má čím zarazit ještě před otevřením knihy; ta je totiž věnována „postsurrealistické“ Skupině Ra, která se od psychického automatismu v teorii i praxi programově distancovala. Není to bohužel jediná nesrovnalost, která na čtenáře čeká; svazek, lektorovaný a doporučený k vydání hned třemi universitními experty – doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc., PhDr. Marie Langerová, CSc., a prof. Dr. phil. Josef Vojvodík, M. A. – je podobných překvapení plný, a to na nejelementárnější úrovni. Na začátku knihy je tak řeč o tom, že v edici Ra „vyšlo celkem sedm svazků“ (ty jsou tu i vyjmenovány), na straně 747 však k svému údivu čteme, že „všech osm svazků edice Ra“ je v knize „publikováno v úplnosti“. Osmý sice marně hledáme, styl knihy i její redakce to zato charakterizuje dost výstižně, stejně jako míru její kompetence.

Jádrem svazku má zřejmě být antologie z tvorby uvedené skupiny, o její koncepci a kritériích, jimiž se řídil výběr textů, se však pro jistotu nic nedozvíme; bezpochyby proto, že tu žádná koncepce nebyla a není. Kvalitativní hlediska se zjevně neuplatnila o nic víc než čistě dokumentární; těm by jakž takž odpovídal fakt, že kniha přejímá všechny svazky zmíněné edice (a sborník Roztrhané panenky, který existenci Ra předcházel), další převzaté texty však představují chaotický, málo výmluvný a koherentní výběr, jenž dokumentární aspekt rozostřuje a překrývá, aniž by jej čitelně doplnil dalšími hledisky a začlenil jej do širšího celkového pojetí. Doplňující ukázky nebyly vybrány ani pro jejich vzácnost, ani pro jejich „reprezentativnost“; většina textů je dostupná v nedávných reedicích (včetně Kontinentu nikoho Zdeňka Lorence, vydaného přímo editorem Automatické madony), výjimečné texty sousedí v knize s průměrnými. Řadu textů tu zato lze číst hned dvakrát, napřed v ukázkách (zahrnutých do skupinových sborníků) a potom v úplném znění; zcela nepochopitelně je do knihy zařazena i řada překladů, které členové skupiny pořídili z jiných autorů a jazyků, a dokonce i překlady jejich vlastních textů z češtiny do francouzštiny (Kunderova Rýha smrti); nepatřičnost výběru už jen dokresluje fakt, že kvalita většiny překladů je nevalná. Třebaže eseje, o nichž se zmiňuje editorův komentář – jako Kunderův text o malíři Václavu Tikalovi – v antologii chybí, jiné eseje v ní jsou otištěny ve dvou nepatrně odlišných variantách (Ludvík Kundera o grafikách a obrazech Josefa Istlera), opakuje se dokonce i grafika Václava Zykmunda, otištěná zároveň jako frontispis knihy a uvnitř Zykmundova cyklu Věčné pohyby.

Těžko pochopitelné a obhajitelné je také zařazení Lorencových nebo Kunderových textů z druhé poloviny let čtyřicátých, které už s poetikou Skupiny Ra nemají mnoho společného a svědčí spíš o snaze obou básníků proniknout na knižní trh méně náročnými texty, humornými bajkami nebo „fantastickými“ povídkami. Vpravdě skandální je, že vedle Ludvíka Kundery, Zdeňka Lorence a Otty Mizery (který sám do Ra v pravém smyslu nepatřil) je zcela potlačena tvorba básníků, kteří se skupinou spolupracovali a výrazně dokreslovali její profil, třebaže nebyli jejími členy, a které tu byla vzácná příležitost představit a zhodnotit vcelku i jednotlivě; tak Jana Zusku, Zdeňka Wagnera a zejména Oldřicha Wenzla, jenž v okruhu skupiny i v celém českém „postsurrealismu“ – sehrál zvlášť iniciativní roli. Místo toho je v knize ucmrndnuto po jedné básničce od Wenzla a od... Josefa Schnabela, a ještě, zdá se, jen se štítivým přemáháním.


Stínový komentář

Dalo by se předpokládat, že tak nepochopitelný výbor trochu osvětlí aspoň editorův komentář, případně že shromážděné materiály budou jen výchozím materiálem ke studii, která fenomen Skupiny Ra souhrnně prozkoumá a zhodnotí a bude tak vlastním přínosem knihy. Žádná taková studie však ukázky nedoprovází, ani řádný ediční komentář; pořadatel jim předeslal jen nepříliš rozsáhlý a nápadně odbytý úvod, který se zároveň topí v anekdotách a vnějších údajích – často opět zbytečně opakovaných, jakoby ze snahy plnit mechanicky stránky – a opomíjí základní informace i otázky. Chatrný je ostatně už jazyk, jímž je úvod psán, od jednotlivých obratů: „přízračná fantomatičnost (str. 29), „záměr o kolektivní recepci (str. 53) po podivuhodné výroky jako „Člověk vraždil, lidé se zabíjeli – a umělci se pokoušeli toto zabíjení, tyto vraždy [...] umělecky zachytit“ nebo „stav zabíjení [...] dokonce má vlastnosti zvratu, okamžité, náhlé, radikální“ (str. 47–48). Je pravda, že Michal Bauer se tu mohl nakazit jazykem některých autorů, které cituje, včetně příslušníka Ra Zdeňka Lorence, jehož reflexivní texty mohou být samy dost obludné („každá naše [... ] věta stala se rodnou nadstavbou nad zlem nacistické náplně“, str. 18). Nejvíc ale zarazí nízká úroveň samotných autorových analys, většinou sotva naznačených, čistě tematických a zaměřených jen k tvorbě jednotlivých autorů; o celkový „povahopis“ Skupiny Ra se ani opravdu nepokoušejí, nad jednotlivci tu a tam zničehonic vynesou hodnotící soud, aniž pro něj vytyčily kritéria, tak jako se vyhýbají zobecněním vůbec. Víceméně nahodilý je pak nutně i slovník, který Bauer na autory Ra aplikuje; pojem „expresivnosti“, jejž užívá v souvislosti s Kunderovou i Lorencovou poesií, je například víc než zavádějící ve vztahu k tomu, co je v jejich básních nejpůvodnější: zvláštní „únava představy“ a rozmývající „vlavost“ výrazu, expresivitě, jak je obvykle chápána, v jistém smyslu právě protichůdné.

Odkaz Skupiny Ra však není v knize jen nedbale reflektován, ale také záměrně zmanipulován. Třebaže autor vyčítá jisté vykladačce Václava Zykmunda, že vysvětluje autorova „poúnorová stanoviska“ s „poněkud komplikovanou vstřícností“ (str. 44), má sám v tomto smyslu pro Ra poněkud příliš pochopení; otázku vztahu skupiny ke stalinismu nikdy otevřeně nepoloží, víceméně zamlouvá i takové úlitby raistů poúnorové moci, jakou je jejich účast v soutěži o nejlepší báseň a kresbu na téma pětiletky (str. 43–44). Nezabývá se hlouběji ani přihláškou některých z nich k tzv. Revolučnímu surrealismu, víc než naivní recidivě někdejšího Bretonova pokusu o alianci se Stranou. Hlavně je však z knihy pečlivě odstraněna každá zmínka o konfliktu, který má pro určení místa a role Ra v českém kontextu – a v českých kulturních dějinách – zásadní význam: o odmítavém postoji, který ke skupině a k tvorbě jejích členů (především básníků, také však ke „klíčovému“ malíři, jímž tu byl Bohdan Lacina) zaujal Vratislav Effenberger a pak i další pražští surrealisté, z nichž někteří tento postoj sdílejí dodnes. Michal Bauer se otevření této otázky bál natolik, že všechny materiály, které s ní souvisejí, ani nevpustil do své bibliografie (jako polemiku, která se kdysi o Ra objevila ve Svědectví). Vůbec tu přitom nechci říci, že Effenbergerův odsudek byl správný (básníkům Ra mj. vyčítal dekadentní paséismus a halasovskou „křeč“); myslím si dokonce pravý opak. Názorová konfrontace, k níž by návrat k jeho postoji mohl dát příležitost, by nicméně mohla podnětně otevřít řadu dalších otázek, týkajících se českého surrealismu a soudobé poesie vůbec.

 

...a redakce

To, jak Bauer – v edičních poznámkách – prezentuje texty a jejich prameny bohužel odpovídá tomu, jak texty vybírá a komentuje. Jejich originály často situuje nejasně nebo neúplně (o jistých Lorencových nebo Kunderových rukopisech říká jen, že jsou v soukromých rukou, přičemž neuvede ani celkový rozsah souboru, jehož jsou součástí), u některých, které cituje podle raných variant (Kunderovy Živly v nás), vůbec nereflektuje jejich pozdější úpravy, u jiných mění bez vysvětlení jejich grafickou podobu (deník Otty Mizery, Lorencův Romantismus XX. století); nezmiňuje se dokonce ani o tom, co je jedním z mála kladů knihy, že totiž Mizerovy básně vrací do původní podoby oproti zkreslené verzi, v níž je v mizerovském souboru vydaném nakladatelstvím Concordia zveřejnil Radim Kopáč.

Redakční ledabylost, v edici Skrytá moderna už naneštěstí obvyklá, neutěšený celkový obraz završuje. Původní pravopis je sice násilně aktualizován i v případech, kde je to v daném kontextu protismyslné (Dalí místo Dali, Lorencova Fleuretová žena překřtěná na Fleretovou), vyslovené jazykové obludnosti nicméně zůstaly beze změny („klenb“ místo kleneb, str. 374); texty navíc hyzdí i špatná dělení slov (náso/ska, str. 373). Matoucí a nepříliš vábná je také grafická úprava; jednotlivé oddíly uvádějí víceméně humpolácké titulky, předěl mezi druhým a třetím (tituly edice Ra a výbor z tvorby jejích autorů) však bůhvíproč není vyznačen vůbec. Obrazová příloha má tytéž nectnosti jako antologie textů: vedle pozoruhodných a reprezentativních děl tu figurují díla průměrná i málo „raistická“ (Lacinův pseudofolklorní dřevoryt), chybí tu zato obrazy nebo fotografie citované v editorově předmluvě (včetně ukázky z tzv. Řádění, seancí „akční“ poesie uspořádaných V. Zykmundem). Kniha je ostatně taky příliš velká (větší než jiné svazky ediční řady, v níž vyšla), příliš těžká (vzhledem k tomu, že je celá zbytečně tištěna na křídě) a (v důsledku předešlého) příliš drahá; skoro se zdá, že na ni nakladatel měl dost peněz – nejspíš nějaký grant –, aby je mohl vyhazovat. Podobně nešlo zjevně editorovi o hlubší poznání a prezentaci svého syžetu – dotyčné skupiny –, ale jen o to, aby přidal další titul k vlastní bibliografii a mohl dál budovat svou kariéru, třeba získáním nového grantu. Je-li dnes takový přístup běžný, není proto méně trapný.

Odmyslíme-li si dokumentární – a ještě dost relativní – přínos, jejž znamená zpřístupnění sborníku Roztrhané panenky a bibliofilií edice Ra, je v Bauerově antologii opravdu záslužná jen publikace několika rukopisů, v úplnosti dosud netištěných. Vzhledem k tomu, že autorem těch nejzajímavějších je Zdeněk Lorenc (básně Smát se a Jako vůně – zvlášť podivuhodná –, básnický cyklus Velká cesta a básnická próza Až budou naše prsa jako zem, kde už se zdá být emblematicky shrnuta pohroma, v níž dnes vězíme po uši), přirozeně se nad nimi vnucuje představa, že je načase vydat soubor veškeré Lorencovy poesie. Nebo by se aspoň vnucovala, kdyby poesie a její jedinečné objevy ještě někoho zajímaly.

Petr Král

Tvar 10/2013

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole