[Recenze Třicet dva hodin mezi psem a vlkem]
Smrt jako prosté škrtnutí perem
Středoevropské dějiny minulého století jsou poměrně bohaté na události, o nichž se před listopadem 1989 v učebnicích dějepisu nepsalo (a pokud ano, pak zkresleně) a s nimiž se ještě i dnes spojují ve veřejných debatách konvenční přívlastky typu ožehavé“, palčivé“, diskutabilní“ apod. Právě takové události však zároveň poskytují atraktivní náměty pro různá umělecká zpracování. V přítomné české próze lze mimo jiné pozorovat nárůst zájmu o problematiku takzvaného divokého odsunu. Obvykle se objevuje v podobě reminiscencí v tematickém rámci česko-německých vztahů (například v knize Oty Filipa Sousedé a ti ostatní z roku 2003), v podobě zaplňování bílých či šedých míst při oboustranném vyrovnávání se s činy a zločiny, k nimž sice došlo před několika desetiletími, ale které přesto stále negativně ovlivňují současnost na obou stranách hranice.
Násilnosti české strany během poválečného vysidlování Sudet jsou ústředním tématem novely Jana Tichého Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Poněkud zlověstný titul (bez zjevné intertextové souvislosti s podobně pojmenovanými díly) předesílá, že vymezený časový úsek bude naplněn děsivými skutky. Po uvedenou dobu se pohraničního města zmocňuje hrůzovláda démonů pomsty, kteří se protentokrát vtělili do černě oděného vojenského oddílu. Ve spolupráci s revolučními gardisty má za úkol najít u německy mluvících obyvatel ukryté zbraně a potrestat nedodržování zákazů a omezení vztahujících se na sudetské Němce. Z bezohledného a účelového jednání velitelů i podřízených vyplývá, že nejde ani tak o nezbytnou operaci namířenou proti wehrwolfům a jejich podporovatelům, jako spíše o demonstrativní akt odplaty. Nějací viníci musejí být nalezeni za každou cenu, i kdyby to měl být stařec, který má kdesi na půdě rezavý bajonet z rakousko-pruské války. Scénář je daný: domovní prohlídky, zatýkání, mučení, pak osm veřejných poprav, represe proti dalším starousedlíkům a pak vystěhování, během něhož dojde k další vraždě. A nakonec ještě jeden nešťastný a ututlaný omyl, znovu s následkem zbytečné smrti. Akce v duchu hesla o kácení lesa a létajících třískách je skončena.
Takto lapidárně se dá shrnout dějová páteř novely opírající se o vzpomínky obětí excesů, jež se odehrály během dvou dnů v červnu 1945 v Novém Boru. Jan Tichý (nar.1941) se však nespokojuje s pouhým parafrázováním autentických svědectví, nenechává se spoutat pravidly dokumentárních žánrů a svou knihu stylizuje do podoby umělecké výpovědi s ozvláštňující kompozicí a vypravěčskou strategií. Novelu tvoří čtrnáct kapitol s doslovem objasňujícím poměr mezi autenticitou a fikcí. Kapitoly jsou v chronologickém sledu uvozeny časovým určením děje a kromě epilogu jsou dále členěny do jednotlivých vypravěčských pásem, jimž předchází scénická“ poznámka o místě děje (v tom se nezapře autorova dřívější zkušenost s dramatizací literárních textů). Tragický obraz zvůle na civilistech se dohromady skládá perspektivou čtyř vypravěčů-reflektorů,jejichž očima, myšlenkami a letmými vzpomínkami máme možnost vidět a prožívat. Tento způsob zprostředkování je svěřen mladému gardistovi Petrovi, který v ozbrojených složkách hledá dobrodružství i sebepotvrzení, a přibližně stejně staré německé dívce Martě, která se shodou okolností stane očitým svědkem exekucí. Třetí part patří dospívajícímu Willymu a konečně poslední je svěřen malému Hansovi, synu zavražděného lékaře. Všichni čtyři mají život víceméně před sebou, ale už nyní jsou tvrdě konfrontováni s realitou, v níž se nepraví mstí na nepravých (jak uvádí jedno z mott knihy) a v níž je smrt jako prosté škrtnutí perem (s. 78). Přestože mysl a kroky hrdinů neustále směřují k místu poprav, dokáží kromě strachu a hrůzy prožívat také citová vzplanutí, přičemž několikrát se vrací motiv válkou zničeného vztahu nebo lásky, jíž jsou kladeny národnostní překážky. V dusivé atmosféře se nakonec překotně konají svatební obřady, ale na rozdíl od pohádek milostný cit nad smrtí nezvítězí, což dokládá mj. vyústění Petrova románku s vdovou Heide, který tvoří baladický rámec příběhu.
Ačkoliv novela Jana Tichého není vyloženě tendenční a objevují se v ní náznaky relativizace viny a trestu, doslova podtext prozrazují, že vnímání a interpretování skutečnosti je ovlivněno snahou splatit dluh a že se autor přece jen více přiklání na jednu stranu: jeho sudetské hrdiny vlastně nikdy nebavilo chodit do Hitlerjugend nebo Svazu německých dívek, zbraní a uniforem se štítí a jejich blízcí narukovali do wehrmachtu jen proto, že museli. Naopak čeští hrdinové jsou až na výjimky vylíčeni vesměs jako zakomplexovaní násilníci, případně zbabělci, kteří se proti bezpráví bojí zasáhnout. Jednostrannost pohledu samozřejmě nemusí být v umělecké literatuře – na rozdíl od dějepisných příruček – něčím nepřípustným. Ovšem potom si taktéž vyhrazuji právo na nevyvážený“ subjektivní názor: mnohem krásnější nežli lhostejné nebe, které se v samém závěru odráží v mrtvých očích jednoho z protagonistů, mi připadá barevný oblouk z lomeného světla, který nad Sudety rozklenul Jaroslav Durych (tuším, že Boží duha je vůbec první českou prózou, která tematizovala brutalitu divokého odsunu). Symbolicky jím spojil minulost a budoucnost, paměť a zapomnění, stáří a mládi, nenávist a lásku, hnus a krásu, beznaděj a naději, vinu a odpuštění, muže a ženu, Němce a Čechy. Nejsem si jist, zda se totéž podařilo v novele Jana Tichého.
Petr Hrtánek