Třicáté vydání

„Pohorský obraz“ Karla V. Raise Západ byl napsán více než před sto lety (od prázdnin 1895 do června 1896) a těšil se trvale čtenářskému zájmu (za autorova života vyšlo do r. 1925 osm vydání). Třicáté vydání vychází deset let po vydání devětadvacátém, které vyšlo v nákladu 25 000 výtisků s doprovodem klasických realistických ilustrací Adolfa Kašpara (z roku 1922), důsledného figuralisty se smyslem pro epiku, jenž zdůraznil Raisovo laskavé pojetí stařičkého venkovského kněze a ostatních protagonistů a jako by kanonizoval polohu románu v usedlé starosvětské idyle, v níž krajina zůstává na okraji. (Ačkoliv Rais neustále výtvarníkovi připomínal podstatnou roli krajinomalby ve svém díle.) Tentokrát je kniha vyzdobena dvanácti barevnými reprodukcemi obrazů Antonína Slavíčka z Kameniček, které otvírají starému textu zcela nové obzory, plně autentické, plné shodného vanutí drsných větrů totožného času i kraje. „Malířovo trvalé uchvácení pohorskou krajinou z těchto míst zde zpřítomňujeme v intimním výběru, zvoucím k nové četbě Raisova románu“, vysvětluje v doslovu Jaroslava Janáčková a přesvědčivě i sama zve čtenáře k nové četbě, k novému pochopení Raisova díla.
Dospívá k závěru, že Západ je v díle K. V. Raise „ojediněle zdařilým vykročením k psychologickému realismu“. Krajně polarizovaná dobová kritika si toho nepovšimla. U jejích představitelů a podobně i později bylo vnímáno v první řadě konzervativní jádro Raisova realismu, ať už v pozitivním nebo negativním hodnocení. Nepostřehlo se, nakolik právě toto Raisovo dílo souzní s dominantním laděním literatury na sklonku 19. století. Postavením do mezičasí mezi světlem a tmou, do soumraku a západu, barevným rejstříkem své krajinomalebné složky vyjevuje svou secesní inspiraci. Nepodléhá jí však, nepřijímá dekadentní adoraci smrti, jejíž očekávání je neseno křesťanským smírem a nadějí. Rais byl ochoten neokázale a skrytě, nicméně přesvědčivě navazovat na mladé, po svém využít jejich optiku a poetiku, poučit se z kritiky. Znal ráz i míru svého talentu a neváhal se obracet k „většinovému čtenáři“, k němuž přistupoval bez podbízení, s novými a zpravidla náročnějšími tvůrčími postupy. J. Janáčková připomíná Raisův nezájem o národopis; na rozdíl od některých významných vrstevníků –  T. Novákové, Herbena, bratří Mrštíků – nepracuje v Západu s nářečními prvky, nezavádí popisy lidových zvyků apod. Důvěrnou znalostí lidového života vybavuje psychologii postav, která se nejmarkantněji projevuje v živých dialozích, a hlubokou vazbu na lidovou mluvu projevuje zužitkováním její specifické intonace, rytmu, větné stavby i ve vlastním autorském jazyku.
Umělecký žánr „obrazu“ nevyvolává potřebu dějovosti, v textu ani v ilustraci. Slavíčkovy krajinářské motivy jsou tudíž mimořádně šťastnou volbou výtvarného doprovodu knihy, která je vedle své smírné melodičnosti elegie stáří a lidského stále činorodého dokonávání zároveň a snad i především jedinou apoteózou kraje; její slovesná podoba jako by byla adekvátně transformována do Slavíčkových obrazů tvrdé a nepoddajné přírody. (Tvrdost kraje vyjádřil Rais i mluvícími jmény lokalit.) „Vy mi porozumíte, protože jste mne naučil ten kraj znát – a Vy jste ho pochopil úplně… “, psal Slavíček autorovi Západu. A děkoval za „velké chvíle“, které mu kniha způsobila a jako kompas nasměrovala do krajiny srdce, kterou dosud marně hledal. Rais v něm zase vítal pravého „syna hor“.
Za vzornou edici, v níž se konečně tito dva umělci sešli, vděčíme také přispění Obecního úřadu v Kameničkách: zaslouží si uznání za tento způsob investice vpravdě kulturní.
Doporučuji přečíst nejprve doslov, podmanivě přibližující uměleckou podmanivost Raisova Západu, a dopřát si přípravného vyladění okouzlením z barevných příloh: nová četba staré elegie o trpké „likvidaci domovského prostoru“ dokáže pak nepochybně oslovit i mladou čtenářskou generaci. Pravděpodobně bude muset využít i dobře založených vysvětlivek, neboť specifická atmosféra starých venkovských far, dialogy kněží a řada zaniklých reálií může činit jisté potíže čtenáři tomuto prostředí vzdálenému. Nároky a problémy vysvětlujících poznámek ovšem budou přinášet asi stále nové těžkosti. Je dostatečně srozumitelné poučení, že „jít s Pánem Bohem“ znamená „jít zaopatřovat“? Zkusmo jsem si ověřil, že některým středoškolákům, ba i vysokoškolákům to nic neříká. – Což ovšem nevypovídá něco negativního o ediční přípravě a redakci Roberta Adama, tím méně o vzorném (vzorovém) doslovu Jaroslavy Janáčkové.

Mojmír Trávníček