Tvar 2/2008

[Recenze Koktejlový úkrok Otýlie B.]

Jan Šebelka Koktejlový úkrok Otýlie B.

„Proboha, už je to tady zase!“ chtělo se zvolat kritikovi poté, co narazil na další pokus o prózu řečenou společenskou. Na jedné straně je v tom cosi pozitivního, v té utkvělé české představě, že literatura je tu hlavně proto, aby vynášela soudy nad současnou společností, popisovala její politický a mravní stav, jakož se i vyrovnávala s dědictvím let vlády komunismu. Jenže – na straně druhé – co s tím, když výsledky této autorské snahy v poslední době bývají mírně řečeno rozpačité?
Děj Šebelkovy prózy se točí okolo ústřední hrdinky, místní političky, místopředsedkyně zastupitelstva Starého města, jež není těžké identifikovat jako Liberec, které však sám autor chápe jako model reprezentující celou zemi. S důrazem na typizaci (bezmála socialisticky realistickou) je vykreslena i sama Otýlie B. Jde o ženu, která byla po celý život – zpřítomněný v retrospektivní rovině prózy – v opozici vůči mocným, zejména komunistům, k čemuž byla ostatně předurčena již rodinným původem. Jeden její dědeček byl zarytý kulak, který odolal všem nástrahám kolektivního zemědělství, druhý pak přední právník, který se po únoru 1948 i se ženou pokusil o emigraci, ale patrně skončili v temných močálech Šumavy. Hrdinčin otec, také právník, sice zůstal, ale profesi nikdy nemohl vykonávat. A nepomohlo mu ani to, že v roce 1968 vlezl do KSČ; po pár měsících ho stejně vyhodili a rodina na tom byla ještě hůře. Otýlie kvůli tomu nesměla za normalizace studovat, měla blízko k disentu, a ač nepodepsala Chartu, osobně se znala se všemi těmi básníky, Rumly a Havly. Svobodomyslnému životu obětovala také rodinu, když výchovu své dcery moudře přenechala – bývalému manželovi, spořádanému inženýrovi. Listopad 1989 ji pak vynesl do politiky, byť na místní úrovni, ale i v této nové pozici osvědčila smysl pro nezávislost a spravedlnost, jakož i odvahu vzdorovat novým mocným, mafii zosobněné Stranou a Firmou, které společně ovládly město i stát.
První – současná – rovina Šebelkova vyprávění ovšem funkcionářku Otýlii B. zachycuje až v okamžiku jejího „úkroku“ od zásad, ve chvíli, kdy musí nést důsledky rozhodnutí spolupodílet se na moci a vstoupit do koalice se Stranou. Pod vlivem mladšího milence se totiž nechala vlákat do pasti korupce a je nyní nucena hájit neobhajitelné. v mediální aféře, kterou z toho udělají sympatičtí nezkorumpovaní novináři, přijde o dosavadní dobrou pověst. Dramatický rámec do vyprávění pak vnáší soukromá rovina příběhu, tedy Otýliino umírání na rakovinu. Ale nebojte se, všechno dobře dopadne: Otýlie zrekapituluje svůj život, uvědomí si, že byla zlými politiky a milencem manipulována, a svou pověst si zachrání tím, že se v rozhodujícím hlasování postaví proti autobusovému nádraží na místě parku. (Strana ovšem tuto stavbu prosadí společným hlasováním s komunisty.)
Podrobný popis děje byl nutný, aby bylo zjevné, nakolik Šebelkova próza tkví v časech vlády komunistické strany. A to nejen proto, že rekapituluje klíčové historické události české minulostí, ale hlavně proto, že pracuje s tehdejší představou literatury jako prostředku přímé polemiky s politikou. Šebelka zjevně věří, že jeho čtenáři ocení a jako hodnotnou literární výpověď přijmou text, který adresně pojmenuje důvěrně známé negativní společenské jevy a nad současností osloví soudy, které jsou jim víceméně vlastní. Nikoli náhodou je tu jako vzor literatury, jež bojuje za správnou věc, prezentována Mňačkova novela Jak chutná moc.
Je patrné, že se autor v mnoha motivech a příbězích nechal inspirovat reálnými událostmi a osobami. Jako morálního arbitra „nasraného na poměry“ pak do textu zapracoval i sebe sama. Etický patos jeho vyprávěni je evidentní a umožňuje také velmi snadno identifikovat jeho politickou orientaci. Prostřednictvím svého textu se totiž autor projevuje jako intelektuál vyrůstající v opozici vůči bolševikovi a v obdivu vůči disentu. A třebaže pozdější fungování disidentů v politice na tomto obdivu dosti ubralo, stále je mu havlovská pozice bližší než pozice politiků preferujících ekonomické zájmy. Koktejlový úkrok Otýlie B. tak bude patrně jinak čten těmi, kteří negativní rysy přítomného stavu berou jako průvodní jev jinak nutných změn, a zcela jinak těmi, kteří je přičítají neregulovanému ekonomickému pragmatismu a kořistnictví a ve shodě s autorem si je spojují s ODS. Ta je ostatně v Šebelkově knize onou novou mafiánskou Stranou bez morálky.
Příznivci obou politických stanovisek by se ale měli bez problémů shodnout, že je to próza nezajímavá. Šebelka píše zručně, ovládá nejrůznější, někdy málem umělecké vyprávěcí polohy a triky, na pomoc si vhodně přivolává atraktivní erotické scény i citáty z Aristotela, nicméně jeho vyprávění zůstává na povrchu jevů a věcí. Všechno je tu v podstatě pravda: obecně známá, nadosobně nudná, transformovaná do žurnalisticky standardizovaných frází. Šebelkovy postavy pak jsou jen schématy bez výraznější psychologie a schopnosti vnímat svět v jeho složitějším rozměru. A to včetně postavy titulní, která prochází tak těžkou existenciální situací, jako je umírání. Nechce se mi ostatně věřit ani tomu, že by na etiku natolik soustředěná žena tak dlouho nechápala, že není zcela normální koupit za pár korun pozemky, na nichž se zanedlouho bude stavět dálnice.
Základní problém Šebelkova textu spočívá v neporozumění literárnímu kontextu, v nepochopení toho, co se dnes může stát smyslem psaní a čtení. Šebelka si v zásadě počíná jako autoři, kteří za komunistické totality našli odvahu k tepání veřejných nešvarů a jejich snaha o pojmenování reálného stavu společnosti, o zveřejnění tabuizovaných myšlenek a nepříjemných faktů narážela na cenzurní mechanismy. Porušení politických norem bylo tehdy vnímáno jako literární hodnota sama o sobě a jako takové také bylo oceňováno čtenáři. O tento bonus však autor přichází, jestliže svou výpověď předkládá čtenáři dnešnímu, tedy čtenáři, pro kterého jsou obdobné kritické posudky politické přítomnosti jen fádní součástí mediálního šumu, jímž je dennodenně zaplavován. A takového čtenáře asi příliš nepřekvapí, když mu spisovatel v románu opět naservíruje to, o čem slyší nejenom ráno v práci a večer v hospodě, ale čeho jsou také plné noviny, televizní zprávy a diskuzní pořady. I když – pokud někteří čtenáři Blesku, Aha (a jak se to všechno jmenuje) ještě umějí přečíst delší text s uměleckými ambicemi, snad by si Šebelkova kniha svého adresáta mohla najít. A ještě by ho mohla trochu kultivovat.

Pavel Janoušek