Oxymóron v názvu básnické sbírky může předznamenávat, že půjde o poezii plnou protikladů. Tomuto názoru přitakávají i ně­které verše uvnitř knihy, kdy autorka n­příklad pociťuje „nepokoj i z dobrých předpovědí“. Když se do básní začteme, není to tak jednoznačné. Pokud protiklady, tak nikoli strmé, spíše bolavé. Básnický vhled Jany Štroblové má velmi blízko k zduchovnělé poezii. Podzimní, téměř halasovská nálada, je nebezpečně lákavá: „Visívá už tak hustá temnota / nad městem, lesem, nad poli“ nebo „Smrk právě žije svou smrt“, jinde „Molo odešlo mlhou (...) / z par bez konce se tkal go­belín deště“, „Bubnuje do boje déšť kopyt“ apod. Obraznost očekávaná, ne překvapivá.

Básnická sbírka Jany Štroblové je v tra­dičním smyslu slova „poetická“. Autorka pracuje s pojmy jako srdce, duše, Luna, světlo, nebe (nikoli obloha), úsvit, zvony, pastýř, sad, strom, dokonce jezdec či vlci. Svým způsobem to může být i odvážné, méně zkušeného autora by mohlo stáhnout na dno. Štroblová s těmito básnickými re­kvizitami zachází naštěstí střídmě. Oživení přinášejí nepoetismy: lokálka, žebřiňák, urna, hieroglyf, šturm, stihomam. Ovšem čtenáři, kteří v poezii oceňují nečekané for­mální výboje, ti, jimž vyhovuje verš blížící se próze, preferují drsnost výrazu až k po­tlačení estetizujícího vjemu, budou tuto poezii považovat za příliš „klasickou“.

Kniha nás uvádí do krajiny, která je spíše snová, neurčitá – Hostýn či Bláhov nemusí znamenat geografické určení, ale symbol. Je to krajina-návrat, často „Viděno v lome­ném světle ve večeru lomeném / v lomeném ži­votě“. Někdy je krajina plná světla a květin – muškátů, vratičů, pivoněk, žlutých tuli­pánů, kvetoucí trávy, jindy „slota venku i ve mně“. Jednotlivé přírodní obrazy ovšem ne­jsou akvarely, za záznamem tušíme puls ko­morního dramatu. Koneckonců dokazují to i slovesa, která do veršů „vtrhnou, dovřeští, okousají (planetu), bijí na poplach, bubnují, zahřmí...“ aj.

Drama je ve verších doslova vyzpívané, melodičnost patří k silným stránkám poe­zie Jany Štroblové. Nenabízí se nám však rytmická píseň, nýbrž všudypřítomná hudba. Melodičnost umocňují i nepravi­delně rozeseté rýmy. Nejsou vždy objevné – v tom bývá jistá záludnost, ale nejsou tady ani – až na malé výjimky (například „klíště / příště“) jen kvůli formě. Autorce se daří vytvářet napětí právě některými rýmy: „džin / ostružin“, „nebi / škleby“ apod.

Tu a tam probleskne verši i humor, jenž prosvětluje truchlohru: „dunivý výsměch zvonů / světlicí povlává šlojíř / i věž chrámu chce na sabat / tanec svatého Víta.“ Nelze po­přít, že v poezii Jany Štroblové zaznívá existenciální úzkost osobní i nadosobní. Úzkost z toho, co ji znepokojuje, vyjadřuje autorka nejčastěji dvěma způsoby: symbolikou majetnictví, nestřídmosti a obžerství: „I příští den by snědli k večeři / Obrali věčnost pěkně od kostí“, jindy představou falešné melodie (jak příznačné pro autorku až mámivě melodickou): „do přediva smyčců vtrh­nou žestě/ a bicí tak netaktně že nic už neladí / klavírista snad sedí před nesprávným partem / navíc mu pedál zadrh o patu.“

V takových verších cítíme odsouzení, od­mítání, vnitřní nechuť, třebaže si je autorka vědoma, jak nemilostivý je jakýkoli pranýř. Ale patrně si citované básně vnitřním tlakem vynutily vyslovení i s oním rizikem morality. Ještě úzkostněji a smutněji pro mě vyznívá báseň „Ráj“, v níž se „vždy spo­řádaně líčí na vlka / dcery mají tak slušné pos­lušné / že nejedí už radši jablka“.

Nechci exaktně vážit podíl smutku, obav a podíl přitakání životu. Třebaže Rudolf Matys na záložce knihy podtrhuje spíše „drobné svědectví o pozitivitě života“, vní­mám básnířčinu poetickou výpověď poně­kud jinak. Jako by autorka o své niterní přitakání k životu vroucně prosila, jako by viselo na vlásku.

Milena Fucimanová