Tvar 4/2013

[Recenze Zemětřesení]

 

969 Slov o próze

 

Název Zemětřesení může vyvolat dojem akční prózy odehrávající se během něko­lika vypjatých okamžiků či dní na pozadí padajících domů a trosek. V případě pří­tomné knihy tomu tak ale není. Motivu zemětřesení, dokonce smrtícího, které v únoru roku 2012 smetlo ze země stovky lidí a celé novozélandské město se symbo­lickým jménem Christchurch, je sice v textu několik kapitolek věnováno, nic­méně to, co autorku přitahuje a co chce svým vyprávěním uchopit a vyjádřit, není tato mimořádná událost, ale běžný, kaž­dodenní život.

Není lehké prózu Jindry Tiché žánrově zařadit. Autorčino rozbíhavé vyprávění nerozvíjí jednotnou dějovou linii, ale spíše je tokem rozmanitých epizod a situací – tak, jak je přináší plynoucí přítomnost, což je podtrženo rovněž stylistickým vy­užíváním prézentního času slovesného. Hlavní postavou a médiem, jehož pro­střednictvím je tato přítomnost nahlí­žena, je Anna: patrně autobiografická postava Češky, která po srpnu 1968 emi­grovala a dnes na Novém Zélandu prožívá slasti a strasti všedních dní. Užívá si role matky a babičky početného rodu a sou­časně vcelku racionálně medituje nad svým životem i nad proměňujícím se svě­tem.

Zemětřesení tak žánrově osciluje mezi prózou inspirovanou deníkovými zá­znamy a reflexivním esejem. Zřetelně se v něm však projevují i postupy reportážní, neboť autorka, vydávající v posledních le­tech jednu knihu ročně, chtěla i tentokrát českého adresáta zaujmout poněkud cizokrajnými kulisami, v nichž její postavy žijí. Nemalou pozornost proto věnovala připo­menutí, popisu a reflexi některých pro Čecha  „exotických“  reálií.   Příkladem mohou být pasáže věnované americkým mormonům, kteří jsou hrdince specifickou komunitou, s jejíž existencí se pokouší vy­rovnat, případně v našem kontextu poně­kud překvapivé informace o tom, jak je dnes na Novém Zélandu zorganizováno porodnictví: tamní „feministická“ vláda totiž přestala finančně podporovat lékař­ské porody a svěřila je zcela do rukou po­rodních asistentek.

Autorčin tvrdý odsudek nejen tohoto rozhodnutí, ale i dalších podle ní až příliš liberálních, a tudíž škodlivých tendencí je výrazem jejího myšlenkového obzoru, který sází na opozici mezi zlem a dobrem. Tichá dění kolem sebe vnímá a interpre­tuje jako stálý konflikt mezi velkým a v podstatě vždy ošklivým světem, který už není tím, čím býval, a mezi nezpochyb­nitelnou pozitivní jistotou a hodnotou, za niž považuje rodinnou každodennost. Po­stava Anny je sice racionálně uvažující intelektuálka, vyučující dříve na vysoké škole, nicméně současně se zcela identifi­kuje s tradiční rolí ženy v početné rodině. Svou existenci a budoucnost ztotožňuje s dvojicí svých vnuků a zejména s nejmladší vnučkou Žofinkou. Postava vnučky Žofinky ostatně také celou prózu kompo­zičně rámuje. Vyprávění začíná motivem svatby, díky níž si její matka Marie ve čty­řiceti letech konečně může splnit sen o mateřství, zhruba vprostředku popisuje těžké komplikace s Žofinčiným porodem a uzavírá se obrazem jejích prvních naro­zenin.

Rodinné jistoty a hodnoty jako by autor­ce byly záchranným člunem v moři nejis­tot, jež generuje život ve společnosti, která ve jménu liberálního třeštění likvi­duje sebe sama. Zánik starého koloniál­ního města Christchurch tak Jindra Tichá „tiše“ pojímá jako symbolický náznak roz­padu mnohem závažnějšího. Skutečným zemětřesením, které se dostalo do titulu prózy, jí totiž není ani tak okamžitá pří­rodní destrukce určitého území, jako spíše postupný a trvalý rozklad starých pořádků, zvyků, etiky a morálky. Autor­čina Anna se cítí tímto rozpadem zasa­žena a spoluvinna, protože až do své emigrace vyrůstala a žila v socialistickém Československu, tedy prolhaném světě zbaveném jakékoli morálky. A třebaže mi­luje Prahu a ráda se do ní vrací, současně je velmi pyšná, že své potomstvo vyvedla do svobodného světa, kde se (alespoň podle ní) nelže.

Nemalým šokem pro ni ale je, že i tento svobodný a kdysi prý tak harmonický svět se pod vlivem všelijakých liberálů, socia­listů, feministek a divochů ocitá v defenzívě. Tichá svou literární autoprojekci koncipuje jako obhajobu těch nejkonzervativnějších názorů: její Anna cítí vážné nebezpečí, které ohrožuje celé lidstvo, už jen při představě, že by v amerických vol­bách mohl znovu zvítězit Obama. Neboť kde jsou ty krásné časy, kdy si bohabojní chudí ještě vážili zaslouženě bohatých a byli jim moc vděčni za každý milodar! Kde jsou ty časy, kdy ženy nemusely cho­dit do práce a mohly se naplno věnovat dětem! A jaký to býval v koloniích pořá­dek a jak to byly bohaté země, než ti di­voši začali zbůhdarma vyhánět své moudré blahodárce! Dnes je to samý sociální stát a samá podpora a dotace, a tak není divu, že chudí nejsou pořádně chudí, ale o to více se buntují a rebelují a rozbíjejí řád.

Úplně nejhorší pak je, že tato liberální destrukce zasahuje už i rodinné přístavy. Anna je vášnivá zastánkyně života a s při­bývajícími léty stále hůře nese, že kdysi, v době svého komunismem zdeformova­ného mládí, bez rozpaků šla na potrat. Autorka jí však připraví i ještě výraznější podnět k úvahám o smyslu lidského ži­vota a o právu na jeho ukončení: téma eutanazie. Annin nejlepší žák z vysoké školy a také přítel Fergus pomůže své milované a těžce nemocné matce ukončit předčasně život. Anna s tím nesouhlasí a považuje to za důsledek matčina sobectví, neboť svým požadavkem přenesla odpovědnost za smrt na syna. Jenže ten se k tomuto činu dokonce veřejně přizná knihou, a musí tedy za něj nést soudní odpovědnost jako za vraždu. Anna stojí před těžkým dile­matem: má u soudu lhát, nebo pravdi­vým svědectvím obžalovanému kamarádu přitížit?

Prózu Zemětřesení jako literaturu zachra­ňuje to, že si její autorka, Jindra Tichá, včas uvědomila (a to nejenom v tomto jed­nom konkrétním případě), o kolik působi­vější je nejednoznačnost než přímočará ilustrace předem dané teze. S oblibou proto volí takový fabulační postup, při kte­rém hrdinka z osobních důvodů jedná proti vlastnímu názoru. Třebaže s eutanazií zá­sadně nesouhlasí, rozhodne se Fergusovi pomoci tím, že přísahu na Bibli nebude brát vážně a to podstatné zamlží. A podaří se jí dokonce ovlivnit soud natolik, že nutný trest je relativně malý. Náznakem dnes tak oblíbeného otevřeného konce je pak poslední strana příběhu: zatímco Fergus vyjadřuje odhodlání za eutanazii bojo­vat, i kdyby ho to mělo stát život, ona se oddává radosti s prvními vnuččinými zoubky.

A čtenář může hádat, jak je to s jejím svě­domím.

Pavel Janoušek

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole