[Recenze Zemětřesení]
969 Slov o próze
Název Zemětřesení může vyvolat dojem akční prózy odehrávající se během několika vypjatých okamžiků či dní na pozadí padajících domů a trosek. V případě přítomné knihy tomu tak ale není. Motivu zemětřesení, dokonce smrtícího, které v únoru roku 2012 smetlo ze země stovky lidí a celé novozélandské město se symbolickým jménem Christchurch, je sice v textu několik kapitolek věnováno, nicméně to, co autorku přitahuje a co chce svým vyprávěním uchopit a vyjádřit, není tato mimořádná událost, ale běžný, každodenní život.
Není lehké prózu Jindry Tiché žánrově zařadit. Autorčino rozbíhavé vyprávění nerozvíjí jednotnou dějovou linii, ale spíše je tokem rozmanitých epizod a situací – tak, jak je přináší plynoucí přítomnost, což je podtrženo rovněž stylistickým využíváním prézentního času slovesného. Hlavní postavou a médiem, jehož prostřednictvím je tato přítomnost nahlížena, je Anna: patrně autobiografická postava Češky, která po srpnu 1968 emigrovala a dnes na Novém Zélandu prožívá slasti a strasti všedních dní. Užívá si role matky a babičky početného rodu a současně vcelku racionálně medituje nad svým životem i nad proměňujícím se světem.
Zemětřesení tak žánrově osciluje mezi prózou inspirovanou deníkovými záznamy a reflexivním esejem. Zřetelně se v něm však projevují i postupy reportážní, neboť autorka, vydávající v posledních letech jednu knihu ročně, chtěla i tentokrát českého adresáta zaujmout poněkud cizokrajnými kulisami, v nichž její postavy žijí. Nemalou pozornost proto věnovala připomenutí, popisu a reflexi některých pro Čecha exotických“ reálií. Příkladem mohou být pasáže věnované americkým mormonům, kteří jsou hrdince specifickou komunitou, s jejíž existencí se pokouší vyrovnat, případně v našem kontextu poněkud překvapivé informace o tom, jak je dnes na Novém Zélandu zorganizováno porodnictví: tamní feministická“ vláda totiž přestala finančně podporovat lékařské porody a svěřila je zcela do rukou porodních asistentek.
Autorčin tvrdý odsudek nejen tohoto rozhodnutí, ale i dalších podle ní až příliš liberálních, a tudíž škodlivých tendencí je výrazem jejího myšlenkového obzoru, který sází na opozici mezi zlem a dobrem. Tichá dění kolem sebe vnímá a interpretuje jako stálý konflikt mezi velkým a v podstatě vždy ošklivým světem, který už není tím, čím býval, a mezi nezpochybnitelnou pozitivní jistotou a hodnotou, za niž považuje rodinnou každodennost. Postava Anny je sice racionálně uvažující intelektuálka, vyučující dříve na vysoké škole, nicméně současně se zcela identifikuje s tradiční rolí ženy v početné rodině. Svou existenci a budoucnost ztotožňuje s dvojicí svých vnuků a zejména s nejmladší vnučkou Žofinkou. Postava vnučky Žofinky ostatně také celou prózu kompozičně rámuje. Vyprávění začíná motivem svatby, díky níž si její matka Marie ve čtyřiceti letech konečně může splnit sen o mateřství, zhruba vprostředku popisuje těžké komplikace s Žofinčiným porodem a uzavírá se obrazem jejích prvních narozenin.
Rodinné jistoty a hodnoty jako by autorce byly záchranným člunem v moři nejistot, jež generuje život ve společnosti, která ve jménu liberálního třeštění likviduje sebe sama. Zánik starého koloniálního města Christchurch tak Jindra Tichá tiše“ pojímá jako symbolický náznak rozpadu mnohem závažnějšího. Skutečným zemětřesením, které se dostalo do titulu prózy, jí totiž není ani tak okamžitá přírodní destrukce určitého území, jako spíše postupný a trvalý rozklad starých pořádků, zvyků, etiky a morálky. Autorčina Anna se cítí tímto rozpadem zasažena a spoluvinna, protože až do své emigrace vyrůstala a žila v socialistickém Československu, tedy prolhaném světě zbaveném jakékoli morálky. A třebaže miluje Prahu a ráda se do ní vrací, současně je velmi pyšná, že své potomstvo vyvedla do svobodného světa, kde se (alespoň podle ní) nelže.
Nemalým šokem pro ni ale je, že i tento svobodný a kdysi prý tak harmonický svět se pod vlivem všelijakých liberálů, socialistů, feministek a divochů ocitá v defenzívě. Tichá svou literární autoprojekci koncipuje jako obhajobu těch nejkonzervativnějších názorů: její Anna cítí vážné nebezpečí, které ohrožuje celé lidstvo, už jen při představě, že by v amerických volbách mohl znovu zvítězit Obama. Neboť kde jsou ty krásné časy, kdy si bohabojní chudí ještě vážili zaslouženě bohatých a byli jim moc vděčni za každý milodar! Kde jsou ty časy, kdy ženy nemusely chodit do práce a mohly se naplno věnovat dětem! A jaký to býval v koloniích pořádek a jak to byly bohaté země, než ti divoši začali zbůhdarma vyhánět své moudré blahodárce! Dnes je to samý sociální stát a samá podpora a dotace, a tak není divu, že chudí nejsou pořádně chudí, ale o to více se buntují a rebelují a rozbíjejí řád.
Úplně nejhorší pak je, že tato liberální destrukce zasahuje už i rodinné přístavy. Anna je vášnivá zastánkyně života a s přibývajícími léty stále hůře nese, že kdysi, v době svého komunismem zdeformovaného mládí, bez rozpaků šla na potrat. Autorka jí však připraví i ještě výraznější podnět k úvahám o smyslu lidského života a o právu na jeho ukončení: téma eutanazie. Annin nejlepší žák z vysoké školy a také přítel Fergus pomůže své milované a těžce nemocné matce ukončit předčasně život. Anna s tím nesouhlasí a považuje to za důsledek matčina sobectví, neboť svým požadavkem přenesla odpovědnost za smrt na syna. Jenže ten se k tomuto činu dokonce veřejně přizná knihou, a musí tedy za něj nést soudní odpovědnost jako za vraždu. Anna stojí před těžkým dilematem: má u soudu lhát, nebo pravdivým svědectvím obžalovanému kamarádu přitížit?
Prózu Zemětřesení jako literaturu zachraňuje to, že si její autorka, Jindra Tichá, včas uvědomila (a to nejenom v tomto jednom konkrétním případě), o kolik působivější je nejednoznačnost než přímočará ilustrace předem dané teze. S oblibou proto volí takový fabulační postup, při kterém hrdinka z osobních důvodů jedná proti vlastnímu názoru. Třebaže s eutanazií zásadně nesouhlasí, rozhodne se Fergusovi pomoci tím, že přísahu na Bibli nebude brát vážně a to podstatné zamlží. A podaří se jí dokonce ovlivnit soud natolik, že nutný trest je relativně malý. Náznakem dnes tak oblíbeného otevřeného konce je pak poslední strana příběhu: zatímco Fergus vyjadřuje odhodlání za eutanazii bojovat, i kdyby ho to mělo stát život, ona se oddává radosti s prvními vnuččinými zoubky.
A čtenář může hádat, jak je to s jejím svědomím.
Pavel Janoušek