Tvar 7/2016

[Recenze Na útěku]

Útěkem nalezená cesta k sobě samému

 

            Španělská literatura nezaujímá z hlediska četnosti vydávání v českých nakladatelstvích ústřední pozici, nicméně její překlady si u nás již získaly respekt. Od roku 1999 vycházejí poměrně pravidelně díla světoznámého Javiera Maríase; z období posledních deseti let mě pak zaujaly zejména romány Bartleby a spol. (2000, česky 2006) Enriquea Vily-Matase a Stejné moře jako každé léto (1978, česky 2013) Esther Tusquets. První postmoderním a vzájemně se obohacujícím prolínáním fikce a skutečnosti, nápaditě vztaženým k tématu spisovatelského odmlčení; druhý pak propracovaným motivickým řetězením, které probouzí dávno zasuté vzpomínky, a také asociativním proudem reflexí s podtónem básnické melancholie, jejichž prostřednictvím nahlížíme do světa katalánské vyšší vrstvy a emocionálně zjitřeného nitra protagonistky, jež k dané societě sice náleží, vnitřně se jí však odcizuje. Další z ambiciózních děl – román Na útěku (španělsky 2013) Jesúse Carrasca (nar. 1972) je nominován na literární cenu Magnesia Litera (2016) za překladovou knihu, a to společně s prózami Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka (Pistorius & Olšanská, z ruštiny přeložila Pavla Bošková) a Joanny Batorové Pískový vrch (Paseka, z polštiny převedla Iveta Mikešová).

            Vzhledem k velkému mediálnímu ohlasu Carrascova debutového románu – prestižní ocenění (nejlepší kniha roku 2013 podle madridského Svazu knihkupců), četné překlady (patnáct za jediný rok od vydání) a příprava filmového zpracování – jsem byl zvědavý, zda nejde o přehnanou pozornost, která neodpovídá kvalitám díla (jak už jsem v podobných případech několikrát zažil); jestli si tedy próza Na útěku uznání zaslouží pro své umělecké kvality. A musím konstatovat, že jsem rozhodně nebyl zklamán; naopak – v průběhu četby jsem se cítil být příběhem stále více pohlcován; v neposlední řadě i díky zdařilému, velmi čtivému překladu Štěpána Zajace, který na příjemce dokáže velmi živě přenést místy až přízračnou, zároveň ovšem ve své naléhavé konkrétnosti velmi syrovou atmosféru díla. 

            Fabule románu je poměrně jednoduchá. Sledujeme malého chlapce, pronásledovaného na útěku z rodné vsi. Ve snaze sehnat si něco k jídlu se jedné noci setkává se starým pastevcem a společně pak cestují vyprahlou plání, přičemž mají na starost stádo koz, s jehož hlídáním jim pomáhá rovněž pastevecký pes. Několikrát se dostanou (jeden či druhý, případně oba) do kontaktu s chlapcovými pronásledovateli. Z této povětšinou velmi nelítostné interakce roste dramatické napětí a následně dochází k epické dynamizaci jinak převážně lyrického líčení. Příčina chlapcova útěku je od začátku poměrně nejasná (dozvíme se ji až na konci), pravý důvod je patrně i vlivem chlapcova studu (dokonce před sebou samotným) označován neurčitě jako „černý květ rodinného tajemství“. V textu rozeseté náznaky dávají tušit, že půjde o něco závažného, ba úděsného; zvláště uvažuje-li chlapec o příjemnosti mrchoviště ve srovnání s domovskou obcí, kterou ze své perspektivy asociuje s dostatečně výmluvným slovem „hrůza“.  

            Na své pouti nehostinnou, sluncem rozpálenou krajinou je hrdina konfrontován nejen s extrémními podmínkami, ale také se zlem, které místy nabývá až patologických rysů, a bizarností. Naznačuje to již jeden ze vstupních vzpomínkových obrazů: nechtění psi oběšení na olivovnících.  Jednoho z vrcholů dosahuje ďábelské zlo v brutálním zmlácení starce a v povraždění většiny jeho stáda skupinkou klukových pronásledovatelů. Aby unikl dopadení, musí chlapec projít infernem, k němuž patří i bizarní nástraha v podobě zdánlivě neškodného mrzáka. Vyprahlé pláně jako by svým nelítostným žárem reprezentovaly pekelné kotle, hrozící roztavit i odhodlání těch, kteří před zlem unikají či proti němu bojují. Tělesné i duševní utrpení, jímž protagonista prochází, vyznívá jako nepřiměřené jeho věku, tělesné konstituci i rozumové zralosti, přesto mu v jistém smyslu pomáhá předčasně vyspět. Putovaní a překonávání překážek jsou zde současně pojaty jako způsob, jak se fyzicky zocelit a – v rovině duchovní – najít cestu sám k sobě. Iniciaci, vstup do světa dospělých, pro hrdinu představuje náhle probuzená schopnost nekompromisně se postavit zlu a bezpráví.  

            V drsnosti krajiny chlapec vnímá vesmírnou nádheru, zejména během stmívání a poté v noci, kdy majestátnost nebe a krása hvězd působí (v kontrastu se všeobjímající vyprahlostí během dne) téměř útěšně. Pociťujeme tu zvláštní napětí mezi krajinnou animizací a indiferentním chladem kosmu. Barevná symbolika (temné, černé) nabývá v této souvislosti zlověstných podob, prolíná se však také s chlapcovými nadějemi a sny, a v jednom případě přechází dokonce v představu konejšivého ráje, vynahrazujícího dosavadní těžké útrapy. Román se ovšem převážně nese v duchu akcentovaného naturalismu a fyziologičnosti (intenzivní pachové vjemy, nafouklé zdechliny, hniloba, roztříštěné části těl), v jejichž uchopení se obohacujícím způsobem mísí již zmiňovaná syrovost (v prvním, znatelnějším plánu) s neokázalým lyrismem (v druhém plánu), ukrytým pod povrchem všudypřítomné a nesmlouvavé drsnosti. Ani jeden z těchto prostředků rozhodně nepůsobí manýristicky, jejich funkčnost se navíc umocňuje v tenzní polaritě těchto zdánlivě nesourodých tendencí. 

            V Carrascově próze na čtenáře intenzivně útočí sugestivní líčení žáru; horko sálající ze země ohrožuje dvojici hrdinů paralyzováním jejich tělesných i duševních sil. Věk je oba předurčuje k větší zranitelnosti, přesto extrémně tvrdým okolnostem statečně odolávají. Chlapcovo blouznění z vedra je vyvoláváno řadou dílčích volně asociovaných delirantních počitků, které se (na vyšší úrovni) skládají do synestetických smyslových vjemů. Prostor románu je prodchnut tušením apokalyptického nebezpečí. Hrdinové ho pociťují tím intenzivněji, že je většinou spíš latentně přítomné, hrozí nečekaně udeřit, a drží tak dvojici ve stavu permanentního vnitřního neklidu, který ovšem pastevec nedává téměř najevo. Místa, na něž protagonisté na své pouti dorazí, jsou poznamenána rzí, ztrouchnivělostí, rozpadem staveb, věcí i mrtvých živočichů. Tyto kulisy, v jejichž blízkosti jsou z vyčerpání často nuceni spočinout, ještě více prohlubují bezútěšnost zobrazovaného prostoru: „Kosti ve všech představitelných etapách rozkladu. Usazeniny vápenatého prachu, hřebeny hovězích obratlů, mocné pánevní kosti. Celé žeberní oblouky a rohovina. Dobytče bez očí, dosud potažené vzdorující kůží. Smrdutý vak uprostřed začínajícího úsvitu. Přístavní maják jejich oddechu.“    

            Několikrát vzpomínaná někdejší úrodnost kraje kontrastuje s přítomným doslova umrtvujícím suchem.  Největší starostí putující dvojice je tedy to, jak získat vodu. Toto úsilí se mnohdy jeví jako nadlidské; čtenář pod dojmem podmanivého líčení, v němž rezonuje střetávání naděje se zoufalstvím, skoro až fyzicky vnímá boj o každou kapku, a tedy přežití. Právě popisy tělesných stavů značně napomáhají spoluprožívání fikčních situací, vyvolávají soucit s protagonisty a s jejich intenzivní, až nesnesitelnou bolestí, kterou s nasazením všech sil opakovaně překonávají. V okamžicích nejvypjatějšího boje se sebou samým, nepřízní počasí a zákeřnými protivníky se projevuje relativita času i vzdáleností (a to jak z perspektivy postav, tak i v našem vnímání). V prvních dvou případech jako kdyby se čas náhle v subjektivní percepci zpomalil a vzdálenost natahovala úměrně extrémním podmínkám (takto je zobrazováno mimořádně pracné obstarávání vody), naopak při setkání s pronásledovateli (zejména při tom závěrečném) se tíživě plynoucí příběh rozhýbává takřka westernovým akčním spádem. Pojetí kategorie času je však podnětné i v jiném ohledu: ukazuje se tu přesvědčivě, jak společně strávené okamžiky těsně provazují osudem spojené bytosti, a to i v situaci, kdy je svede dohromady náhoda a spoluprožívají převážně těžkosti a strádání. A také skutečnost, že k porozumění není potřeba záplava slov, verbální balast. Dialogy jsou minimalistické, promluvy úsečné, osekané na dřeň. Pastevcova mlčenlivá důstojnost v sobě nese archetypální rysy klasické ražby staré epiky. Vzájemná blízkost tedy není demonstrována ve slovech, projevuje se spíše haptikou, důvěrně sdíleným těsným prostorem při ošetřování ran, usínání či v chlapcově spontánním vyjádření vděčnosti. Tyto pasáže s náznaky tichého štěstí všem útrapám navzdory patří k emocionálně nejpůsobivějším v celém románu.

            V próze Na útěku nalezneme modlitbu, biblické podobenství i úsporně evokovanou analogii mezi pozemským světem a sférou religiozity. Všechny tyto náboženské motivy se vážou ke starcovu vnímání a prožívání světa, přesvědčivěji i naléhavěji však působí pastevcova praktická moudrost, která tkví v manuálních úkonech zajišťujících přežití. Organicky začleněné popisy těchto prostých činností (v nichž je implicitně přítomen i duchovní přesah) dotvářejí neobyčejný zážitek, jehož se díky vynikajícímu překladu Štěpána Zajace dostává i českému čtenáři. Za rozhodnutí vydat Carrascův znamenitý román si tedy nakladatelství Akropolis jednoznačně zaslouží uznání i vřelé díky.

 

 

Pavel Horký 

Tvar 7/2016

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole