Tvar 8/2016

[Recenze Dějiny československého komiksu 20. století]

Dobrodružství dějin

Věřím, že při čtení jakýchkoliv dějin existují dva druhy čtenářů. První už jsou obeznámeni, a tak se procházejí svými oblíbenými stezkami, občas opraví autory v případných pochybeních a jinde ke své potěše (a třeba i překvapení) najdou něco nového. Druzí do těchto dějin vcházejí jako do neznámých lesů, a proto se drží cesty, kterou jim autoři proklestili, a obhlížejí její okolí. Jsou to ti, kteří prozkoumávanou oblast znají jen v základních obrysech, a tak jsou zcela v moci autorů; ti jim tvoří před očima mapy světů dosud nepoznaných.

Dějiny československého komiksu 20. století jsou, zdá se, stejnou měrou určeny oběma typům čtenářů. Kniha je rozdělena do dvou svazků (fakticky do tří – onen třetí, modrý, je poznámkovým aparátem, v němž naleznete seznamy děl i autorů, rejstříky, ediční poznámku atd.). A jelikož kniha je stále artefaktem, věcí fyzickou, je třeba hovořit i o ní. Předělové strany jsou vyvedeny v temně modré, jež krásně kontrastuje s černou na bílé textu i s barevnými vyvedeními komiksu. Bohužel obálka vypadá jako z krabice uříznutý karton, který byl prostě nalepen na ten brontosauří stoh textu. Navíc má tendenci velice rychle se špinit a pro neobratné slepení okrajů rovněž trhat. Svůj svazek jsem tak natrhl, už když jsem první díl vytahoval ze schránky…

Rozdíl ve velikosti svazků je nepoměrný – ať už z hlediska časového záběru, nebo rozsahu. První mapuje období rozvoje a ustanovování, vymezeného lety 1900– 1964. Ve druhém, rozsáhlejším o cca 150 stran, je zachycen úsek výrazně kratší, 1964–2000. Navíc je téměř polovina druhého svazku (přes 250 stran) věnována nejbližšímu období, letům 1985–1999. Zde vidím úskalí stejné, na jaké narazili autoři čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989. Zabývat se dějinami, které mnozí zažili tak intenzivně, že je ona historie vlastně stále přítomností a se současností se de facto prolíná, přináší riziko nerozhodnosti a snahy po všeobsažnosti. Ještě nevládneme tak potřebným odstupem od událostí, a tedy zaznamenejme téměř vše, nic nesmí být opomenuto, protože zatím sami nevíme, co bude jednou vnímáno jako skutečně důležité, a co jako marginální.

Autoři – „velká čtyřka“ českého komiksu Pavel Kořínek, Tomáš Prokůpek, Martin Foret a Michal Jareš (AV ČR, UPOL) – měli dostatek volnosti i tvůrčí svobody, stejně jako štěstí na nakladatelství Akropolis, které se ujalo tak velkého a nevděčného projektu. Jak sami několikrát v rozhovorech a přednáškách připomněli, až nakladatelské rozhodnutí ukončilo neustálé dopisování, dohledávání a úpravy, aby kniha mohla vůbec „přijít na svět“. Vyšla pod záštitou Centra pro studia komiksu, které tvoří právě její autoři. V perspektivách další práce mají výhodu v tom, že v oblasti jejich zájmu je stále co zkoumat; navíc není „narušena“ jinými tuzemskými teoriemi. (Pro představu, Centrum má dále v plánu zmapovat protohistorii komiksu v druhé polovině 19. století, vydat publikaci o komiksové teorii a také překlady dalších zásadních teoretických děl.)

 

Autoři a výčty

V přítomných Dějinách je největší prostor věnován autorům nejznámějším a nejplodnějším. Kapitoly o nich jsou často rázu až monografického, a jako takové jistě mohou sloužit nejen zájemcům o konkrétní díla, ale rovněž jako kvalitní sekundární literatura při práci studentské i vědecké. Týká se to řady autorů, počínaje Josefem Ladou a Ondřejem Sekorou přes Františka Voborského, Gustava Kruma a Věru Faltovou až po největší jméno českého komiksu, Káju Saudka. Výborně, věcně jsou zpracovány i kapitoly o populárních komiksových sériích (Rychlé šípy, Čtyřlístek, Punťa a další), připomenuty jsou však i série polozapomenuté (například některé sci-fi a westernové seriály).

V těchto momentech je kniha více než jen stručným přehledem dějin a nabízí onen pohled, který v knihovničce českého komiksu dosud zastupovala jen jediná komiksová monografie, a to kniha o Kájovi Saudkovi od Heleny Diesignové (Kája Saudek, Arbor Vitae, 2010). Autoři navíc píší čtivě, jazykem, který se vyhýbá zbytečné vědecké náročnosti, a o dílech nepojednávají nijak definitivně hodnotícím způsobem; připomínají kvality stejně jako nedostatky či úskalí.

Častěji však v knize najdeme – a je to způsobeno právě snahou o všeobsažnost – pouhé seznamové výčty periodik a v nich působících autorů spolu se seznamem uveřejněných děl. Spousta z nich mohla být připomenuta šíře, ovšem stejně tak mnozí autoři – vzhledem k tomu, že jsou zmíněni jen jednou větou, leckdy i bez uvedení konkrétního díla – mohli zůstat opomenuti, a věřím, že by k žádné újmě nedošlo. Na druhé straně každý, kdo zabrousí do těchto dějin, se v nich jistě pokusí najít svůj oblíbený komiks z dětství či dospívání, případně svého oblíbeného tvůrce (já jsem měl radost, když jsem objevil jméno Josefa Pospíchala, který stvořil „mého“ Saurika). Obrazová příloha, která doprovází text po celé jeho délce (jen na několika místech naleznete tři po sobě jdoucí stránky, které by nebyly ilustrovány komiksem), dovoluje nahlédnout do proměn kresby, do hledání barvy, sledujeme i vývoj bubliny a veršování. O komiksu se bez názorných příkladů rozhodně mluvit nedá, respektive šlo by to velmi obtížně, a autoři jsou si toho vědomi a podle toho jejich kniha také vypadá. Ovšem častěji bych uvítal zobrazení příkladů, o kterých se rozepisují obsažněji. Pokud například autoři poukazují na to, že František Voborský vytvořil jednu epizodu Pepiny Rejholcové opakovaně, a zmiňují se o její druhé verzi jako o jistější, raději bych na příslušném místě viděl vyobrazení obou verzí namísto ilustrativních epizod, kterými se text vůbec nezabývá. Bohatá obrazová příloha také dovoluje objevení zajímavých kreslířů, za mne například Karla Stroffa (1881–1929; litoval jsem, že se nenarodil později, v době komiksu příznivější, a nemohl tak zpracovávat i další náměty) či Miroslava Schonbergera (nar. 1951).

Ač jde o dějiny československého komiksu, mezi českým a slovenským komiksem zde vládne značný nepoměr. Pokud totiž sečteme stránky kapitol, jež jsou věnovány slovenskému komiksu a jeho autorům, dostaneme se k necelé stovce. Pochopitelně se objevovaly kooperace, o nichž jsou zmínky i v „českých“ částech, případně působení slovenských výtvarníků v českých periodikách, oboje se tedy organicky prolíná. Je fakt, že zvláště do první poloviny 20. století (respektive v prvním svazku) byla slovenská část vůči české inferiorní. Jen v poslední kapitole druhého svazu (zabývající se lety 1989–1999) je slovenskému komiksu a autorům dán širší prostor. Nejznámějšími tvůrci, jimž jsou zde věnovány i samostatné kapitoly, jsou František Mráz a Jozef Gertli – Danglár (známý spoluprací s prozaikem Dušanem Taragelem a rovněž jako autor obálek k dílům Cormaca McCartyho vydávaných Argem).

 

Více historie!

Každému období, jež je probíráno, předchází kapitola, která je zasazuje do kontextu světového komiksu, a každé období uzavírá jednak kapitola o překladech, tedy dílech, která se dostávala k českému čtenáři v jeho rodném jazyce, jednak kapitolka o proměnách myšlení o komiksu. Osobně nejvíc oceňuji kapitoly týkající se komiksových periodik a jejich vývoje – od dětských časopisů až po Kometu a Arénu.

Co ovšem chybí – a to poměrně dost –, je kontextová kapitola obecně historická. Tento aspekt se sem tam vynořuje v jednotlivých kapitolách, jde však spíše jen o povšechné připomenutí dějinných mezníků, anebo o zmínku o povaze doby v případech, kdy některý z autorů nemohl publikovat, byl obviněn z kolaborace, emigroval a podobně; krátký výčtový kontext pak poskytne už jen kapitolka v rejstříku. Stejně zásadně zde schází kapitola o souběžném vývoji jiných druhů umění. Ač Pavel Kořínek při přednášce v Brněnském naratologickém kroužku hovořil o tom, že vzorem pro jejich práci byly Dějiny české literatury Arneho Nováka, stále jsem přesvědčen, že takovou kapitolu by bývalo bylo vhodné zařadit. Jelikož žádné umění „není ostrov“, a zvláště u komiksu je to markantní (viz jen všechny ty adaptace literárních či filmových děl!), skutečně by se hodilo připomenout vývoj – jak tuzemský, tak světový – literatury, výtvarného umění, filmu a třeba i televize. Alespoň krátkým tabulkovým přehledem, jaký nacházíme v úvodu svazků Dějin nové moderny.

 

Základní kámen?

Otázkou, kterou jsem si často kladl, bylo, zda jde konečně o ono očekávané souhrnné dílo, nebo jen o další přehled. Faktem je, že všechny práce, které dosud byly na českých komiksových dějinách spáchány, jsou záležitostí pouze partikulární. Velkým zdrojem inspirace zůstává velký svazek Dějiny českého komiksu 1. pol. 20. stol. Heleny Diesignové (Verzone, 2011). „Naši“ autoři z ní vycházejí, citují a opakovaně ji uvádí v pramenech. Ovšem kniha Diesignové, ač čtivá a zajímavá, zahrnuje jen onu první polovinu století, a i tu pojednává výběrově. Autorka se věnuje především velkým jménům českého komiksu, takže své kapitoly, doplněné bohatým obrazovým materiálem, tu mají například Sekora, Voborský či Lada.

Kolektivní monografie Signály z neznáma (eds.: Pavel Kořínek, Tomáš Prokůpek; Arbor Vitae, 2012) se historie dotýká pouze prostřednictvím různých kapitol bez pevnějšího ukotvení (ostatně publikace ani není pojata jako historická studie). Střídají se zde pohledy na teorii, adaptace i dílčí historická témata, jako je například vývoj komiksových časopisů nebo vývoj dobrodružného komiksu. Jelikož i tuto publikaci zaštiťovalo Centrum pro studia komiksu, najdeme zde náčrty kapitol či témat, která jsou později probírána v Dějinách či roztroušena po nich. V zatím dvousvazkové práci Josefa Ládka a Roberta Pavelky Encyklopedie komiksu v Československu 1945–1989 (xyz; 2010, 2012) je (opět pouze výběrově) reprezentována časopisecká seriálová produkce, avšak stručně, s minimem ukázek a skutečně jen v obrysech encyklopedického hesla. Navíc se spokojuje s komiksy „všeobecně dostupnými“, zatímco Dějiny rozšiřují záběr o fenomén undergroundového komiksu; jsou mu věnovány tři kapitoly.

 

Monumentální práce. Ale…

Otevírat dějiny čehokoliv je vždy dobrodružství. Dostáváme se do magických krajin minulosti, a třeba ještě i současnosti, zažíváme radost z objevování. I pročítání Dějin československého komiksu je vzrušující cesta. Nevěřil jsem, jak spletitou historii a kolik příběhů skýtalo umění spíše okrajové (to, že je komiks u nás okrajovým uměním, je třeba akceptovat). Je to výlet do krajů umění jistě inferiorního, pro někoho jen marginálního, jež ovšem celou dobu rostlo a vyvíjelo se na pozadí jiných žánrů – filmu (který paradoxně své dějiny stále hledá), divadla, televize, nových médií, a pochopitelně literatury. Pokud zalistujeme prvním svazkem, zjistíme, že například i Eduard Bass či Edvard Valenta byli autory veršovánek pod kreslenými seriály…

Odvedena práce je neuvěřitelná a monumentální. Nemůžu se ovšem zbavit „podezření“, že tyto svazky nejspíš skončí hlavně v knihovničkách univerzitních kabinetů, určeny k občasnému letmému nahlédnutí. Pokud se ovšem CPSK podaří uskutečnit i další své plány – ať už jde o monografie, teoretické práce, či protohistorie – mohlo by to v širším měřítku studia komiksu spíš podnítit. Dějiny by tak stály na počátku této cesty.

Václav Maxmilián, Tvar č. 8, 20. 4. 2016, s. 20

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole