„Co vlastně člověk zrazuje? a co není zrada?“
[Recenze Malý vůz]
Mluví-li se v posledních měsících o vzestupu venkovské tematiky v české próze, lze připomenout, že k tomu velmi pomalu dochází od konce osmdesátých let. Nejvýraznějším autorem, který se tehdy k venkovu soustavněji vracel, byl Zeno Dostál (1934–1996), filmový režisér a autor próz pojmenovaných dle znamení zvěrokruhu Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Blíženci (1992) a Ryby (1994). Mezi ně patří i Vrata (1987) a Rekrut (1989), jež nevyšly pod původními názvy „Střelec“ a „Rak“. Osudy zbytku cyklu jsou však poměrně nejasné – příručky považují novelu Labuť (1991) za přejmenování „Kozoroha“, dle redakční poznámky v Labuti ovšem próza tvoří „satelitní“ okruh kolem dokončeného zvířetníkového cyklu. Malý vůz má dle poznámky na záložce toto dílo uzavírat, ale pravděpodobně ani tak nejde o prózu „Panna“, kterak by se doplnění mělo jmenovat.
Malý vůz byl dopsán roku 1988, do nakladatelství byl odevzdán ještě před Listopadem a vyjít měl pravděpodobně roku 1992, ovšem zasazen je na přelom 50. a 60. let. Protagonista Miloň Pluháček se nejprve ocitá na vojně na východním Slovensku, kam se dostal kvůli špatnému profilu otce-sedláka, který odmítal vstoupit do družstva, a poté se účastní socialistické brigády v Ostravě. Před čtenářem se tak rozevírá trojí časová rovina: V době příběhu Pluháček trpí za svůj původ, podstupuje „převýchovu“ a hledá sám sebe. Doba napsání umožňuje, aby autor i čtenář věděli, jak to s oněmi politickými proklamacemi a vizemi nakonec dopadne, ale stejně tak poskytuje odstup, který umožní obracet se k námětům bez patosu. Doba vydání už kulisy zřejmě trochu potlačí (každodennost vojny nebo socialistická brigáda dnes přece jenom trochu ztrácejí přitažlivost), zato vynikne obecná otázka po integritě a kolaboraci.
Vojna má z Miloně vytřást selskou duši. Vedle stranických ideologů, přesvědčených i vypočítavých, se setkává s lidmi, jako je vojín Fekete, který za války střílel sedláky a v němž se mladická rozvernost a veselost mísí s krajní amorálností. Když se Miloň občas vrátí domů, ocitá se mezi otcem, jemuž politická moc bere půdu a který nadává na neumětelství státní správy, jež během chvíle ničí práci generací, a tetou dbající na jeho katolické kořeny. Sám Miloň je přitom vzdalován všem nátlakům, nic nepociťuje bytostně, raději uteče na brigádu do Ostravy, a než že by výrazněji ovlivňoval chod událostí, události se mu spíš samy dějí a Miloň mezi nimi kličkuje. Až když se v závěru zamiluje do dcery funkcionáře, který pomáhal zlomit jeho rodinu, a když se snaží dobrat spravedlnosti po smrti své tety (se kterou souvisí i název prózy), začíná se Miloň měnit v aktivního hrdinu – třebaže i k tomu je dohnán okolnostmi a otevřený konec navíc leccos skryje.
Navzdory době napsání se román přesvědčivě vyhýbá ideologickým schématům. Pro Dostála ale vůbec platí, že jde o civilní psaní, prosté heroizace i tezovitosti, a i když román napěchovává ideovými projevy, v rámci světa, který konstruuje, působí politické projevy nepatřičně a kontrastně vůči okolnímu vyprávění. Platí to i z opačné strany: Zmiňuje-li Dostál postihy sedláků a destrukci vesnice, obejde se i to bez nánosů a schémat, které by vesnický život jakkoli idealizovaly nebo harmonizovaly. Podobně jako v prózách Vrata či Rekrut, které se už v 80. letech vracely ke kolektivizaci venkova v podobě, jež se výrazně rozcházela s oficiálním náhledem, sice část postav selské ideály zachraňuje, druhá část proti nim ovšem staví pragmatismus – ač zničené režimem, přiklání se nakonec na jeho stranu, protože vidí, že odpor by vedl leda k většímu pokoření.
Podobné východisko lze nalézat v Malém vozu, kde už od počátku Pluháček váhá, zda mu náhodou příklon k režimu neprospěje, a do poslední chvíle zvažuje přihlášku do strany. Po většinu času nejde o otázku závažného přesvědčení – Miloň spíš hledá cestu, jak žít a přežít. Autor jeho rozhodování neodsuzuje, ale ani nepodporuje.
Stejně jako u jiných autorových próz tvoří souřadnice příběhu střet mezi selstvím, katolicismem a politickým režimem. Pluháčkův původ demaskuje i subjektivizovaná obraznost, která přechází do pásma vyprávění („z kouta se ozývalo stálé dávení, jak když se v krávě trhá při telení pajšl“ – s. 40). Způsobem vyprávění není Dostálova próza nijak výjimečná, časově jde jednoduše vpřed a mezi řádky nic moc neskrývá. Vyniká ovšem přesvědčivostí a zejména jazykovými vrstvami, protože vedle neutrální češtiny, dialektu či žargonu obsahuje i četné slovenské proslovy, přepisy poněmčelé češtiny nebo vsuvky z rusínštiny a vnitřní monology se mísí s expresivními dialogy.
Pokud pak platí třeba pro Jana Procházku, který už v šedesátých letech nabízel rovněž problematičtější pohled na vesnici, než jaký vytvářela režimní próza, že se jeho scenáristická činnost výrazně promítla do psaní literárního, u Dostála nic obdobného pozorovat nelze. Místo filmových střihů, důrazu na dialogy nebo kamerových záběrů používá dlouhá souvětí a obsáhlé věty, které čtenáře spíš zahltí, než že by umocňovaly lehkost a spád.
Z Dostálových próz má Malý vůz nejblíže k Rekrutovi, ve kterém hrdina po vojenském odvodu a práci v kladenských železárnách taktéž hledá vlastní identitu, ale i schopnost vzít osud takzvaně do vlastních rukou, a mezitím se potácí mezi venkovem a stranou a mezi milostnými pletkami. Prostředí Ostravy námětem připomene Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, tragikomedie vojny pro změnu snadno upomene Škvoreckého, Švandrlíka nebo Pecku. U Dostála je humor méně působivý, ovšem i méně efektní: Místo vystavěných point a akcentovaných replik se spíš nerozlišeně skrývá v rozevlátých souvětích.
Takto je 328 tiskových stran trochu rozvleklých, ale nutno ocenit, že román v pečlivé edici Terezy a Filipa Tomášových vyšel. Nepříliš přesvědčivě snad může působit jenom sjednocení tvarů jména Miloň a Miloš, neboť vzhledem k protagonistovu jménu Miloslav (s. 85, s. 312) nemuselo být žádnou nedůsledností, že pojmenování původně kolísalo. Miloň tak prochází přestavěným světem, kde naráží na stopy svého původu, ale než že by na nich lpěl, tak se mu zdá, jako by „všechny ty obrazy a sochy v něm visely kdesi daleko, dál než dříve“ (s. 125). Vychází z toho pocit, že svět není jen černý a bílý – ale že i jejich promícháním může vzniknout pouhá šeď.
