Dostálovy návraty do literaturyc
[Recenze Soukromá trestní obžaloba]
Po románu Malý vůz vydalo nakladatelství Akropolis druhý Dostálův (1934–1996) rukopis z pozůstalosti, román Soukromá trestní obžaloba inspirovaný autorovým životním příběhem. Z dětské perspektivy je vyprávěn osud malého chlapce v období protektorátu v moravském městečku Konice. Kromě samotného místa bydliště můžeme v textu nalézat řadu paralel k autorovu životu, a to včetně křestních jmen rodičů či otcova povolání i samotných životních peripetií spisovatelova dětství. Na malého Jakuba v příběhu dopadají důsledky rasové perzekuce, neboť jeho prarodiče i maminka Charlota jsou židovského původu. Do Terezína byli transportováni nejprve babička s dědou, posléze je zatčen a uvězněn v Německu otec a nakonec musí do Terezína odjet i matka. On sám nachází útočiště u otcovy sestry, kde přečká zbytek války. Smrt prarodičů a kamaráda i ztráta domova jsou na konci příběhu zahlazovány šťastným shledáním s oběma rodiči a návratem do rodných Konic.
Text byl psán na přelomu 80. a 90. let. V ediční poznámce je uvedeno, že první díl je datován do září 1987, druhý díl byl dokončen v květnu 1991, nepodařilo se ho však v té době vydat. Svým vznikem tedy román spadá do období, kdy literatura usilovala o novou interpretaci našich dějin 20. století, zejména socialismu, ale i druhé světové války, a to především ve vztahu k česko-německé otázce. Pro literární produkci po roce 1989 bylo důležité vymezit se vůči ideologické angažovanosti a zdůrazňovat individuální zkušenost oproti doposud vnucovanému zkreslení naší existence. Kromě fantaskních a imaginativních próz, zprostředkujících to, jaký svět subjekt utváří, vznikaly texty autenticitní, v nichž bylo prezentováno, jak subjekt vnímá a prožívá svět. K této linii próz, k níž tehdy patřily například prózy Radky Denemarkové, Kateřiny Tučkové či Jiřího Hájíčka, by náležela i Dostálova Soukromá trestní obžaloba. Oproti většinové tendenci tehdejších autenticitních próz Dostál nereviduje kategorizaci postav obětí a viníků, jeho příběh s tímto tématem téměř nepracuje, postavy ani nepotřebují skrze reflexi minulosti hledat svoji identitu, nedotazují se, zda se spíš cítí židy, nebo křesťany, případně Čechy, nebo Němci.
Dětská postava žije ve své aktuální přítomnosti, nezískala časový odstup od dějinných událostí, a tudíž otázka identity není na pořadu dne. Jakub prožívá řadu nedorozumění, leccos nechápe, ať už jde o dědečkovu víru a hebrejské znaky, které se pokoušel číst, nebo o to, kdo jsou bolševici, proč by nacisté chtěli, aby se jejich otec rozvedl s matkou, nebo se alespoň od nich odstěhoval. Nerozumí důsledkům, které přinesly norimberské zákony do jeho rodiny, především však ztrátě víry ve spravedlnost a smrti. Nezodpovězené otázky posilují Jakubův strach.
Celý příběh se stává především metaforou strachu. Er-formový vypravěč využívající perspektivu malého Jakuba tak může být zároveň svědkem událostí a zároveň tím, kdo jim často nerozumí či je jimi zaskočen. Pro zachycení mezního tlaku na dítě je využíváno jakési „mnohohlasí“, jehož věty k němu nepřetržitě proudí. Jednou je to přímá řeč postav, často bez uvozovacích vět, které popisují obavy, tragické události, nebo naopak Jakubovi radí. Jindy si sám Jakub na zaslechnuté věty vzpomíná, asociativně se mu vynořují z paměti. Všechny tyto hlasy otce, dědy, matky, nacisty, který zastrašuje otce, tety, ale i dalších postav se mísí a žijí společně s Jakubem. Pomáhají mu zastávat nějaký, i když třeba mylný pohled na situaci, ale zároveň ho často děsí. Vnitřní monology tohoto „mnohohlasí“ se tak mohou rozprostírat do velkých ploch (jeden z takových velkých vnitřních monologů můžeme nalézt na s. 301–303). Na hlasy či věty přinášející strach může být čtenář upozorněn jejich opakováním či rozdělením slov na slabiky: „‚Komu bych je krmil, když tady nebudeš?‘ / Když tady nebudeš. / Ne… bu… deš… Jako kdyby se ta slova odtud odrážela a on je slyšel znovu. Ale jako kdyby je říkal jiný hlas, odněkud zpod té vody“ (s. 190). Že Dostálova tektonika textu zdárně napomáhá zobrazovat emotivní tlak na dětskou postavu, dokládají také okamžiky, kdy se naopak pracuje s velmi krátkými, strohými větami, které mohou být vydělovány i do samostatného odstavce. Takové věty obvykle zobrazují Jakuba v nebezpečné situaci.
Dějová linie příběhu je v důsledku práce s metaforou potlačená, na povrch vystupují ty okamžiky, které Jakuba výrazně zasáhly. Leckteré události jsou představovány bez souvislostí, např. se čtenář nedozví, z jakého důvodu je otec zatčen a vězněn, neboť ani sám Jakub ho patrně nezná. Pohybujeme se v kruzích „mnohohlasí“, některé hlasy dokonce zastupují „ztracené“ blízké a takto vystavěná metafora strachu a samoty pomáhá čtenáři prožít představovanou mezní situaci a tím jí i porozumět. Na využívání vypravěče-svědka, „jehož informační horizont je dán přítomnou chvílí“ (V. Macura, „Případ Zena Dostála aneb Román ve zvěrokruhu“, Tvar 14/1995, s. 10), upozornil Vladimír Macura již při analýze Dostálových próz z osmdesátých let. Role svědka podle Macury umožnila autorovi odmítnout kauzalitu jako „nebezpečného nositele ideologické konstrukce“. Zdá se, že užitý model vyprávění završuje autorovu předchozí poetiku, a utváří tak – obdobně jako prózy osmdesátých let – touhu vykročit z aktuálně prožívaného času do příběhu nadčasového, zobrazujícího strach o sebe i blízké či prožívanou samotu.
Soukromá trestní obžaloba je románem, který by v devadesátých letech souzníval s dobovou tendencí zobrazovat události druhé světové války bez ideologického hodnocení. Zdá se být Dostálovým osudem, že jeho knihy vycházejí se zpožděním, mimo dobový horizont, v němž byly psány a který chtěly interpretovat. Protidostálovská kampaň v osmdesátých letech zpřetrhala možnost dotvoření cyklu próz nazývaných podle znamení zvěrokruhu, některé buď nemohly vyjít pod svým názvem, nebo nevyšly vůbec, a tento koncept byl dokončen až v devadesátých letech. Zobrazoval se v nich člověk, který nemůže být tvůrcem dějin a v důsledku politických událostí často ani tvůrcem vlastního osudu. Zároveň ale autorovy postavy směřovaly k nadčasovým hodnotám.
Zdá se, že Dostálova zralá poetika v Soukromé trestní obžalobě završila koncept autorova myšlení a stojí de facto nad horizontem devadesátých let, s nímž by tehdy sice snadno splynula, díky této vydavatelské proluce si snad ale můžeme o to víc uvědomit koncepčnost spisovatelova myšlení a snahu nalézat přesah přes konkrétní časové rámce.
