Milý budoucí sousede…
[Recenze Dopisy přes zeď]
Milý sousede,
oslovuji Vás „sousede“, protože neznám Vaše jméno ani o Vás nevím nic bližšího. Vzhledem k podmínkám je slovo „soused“ možná příliš obyčejné na to, aby vystihlo vztah mezi námi. Navzájem si pronikáme do spánku, narušujeme si pocit domova. Jeden pro druhého jsme živoucím ztělesněním těch nejhorších nočních můr historie. Takhle vypadají sousedé? (HALEVI, J. K. (2020). Dopisy přes zeď. Přel. A. Marxová. Praha: Akropolis, s. 11.)
Těmito slovy začíná kniha Dopisy přes zeď izraelského spisovatele Josi Klein Haleviho. V deseti dopisech se Josi obrací ke svým palestinským „sousedům“, se kterými se nemůže nadále potkávat, jak to dělal dříve. Je totiž od svých „sousedů“ oddělený zdí, kterou Izraelci postavili po druhé intifádě na obranu před teroristickými útoky. Svými dopisy se snaží zbořit alespoň onu abstraktní zeď, která mezi Izraelci a Palestinci v důsledku vzájemných křivd vyrostla a kvůli které už spolu tyto dva národy nadále nekomunikují a zavrtávají se hlouběji a hlouběji do svých národních narativů, ve kterých pohled druhé strany nemá místo.
Nevěřím tomu, že by mohl vydržet mír alespoň bez nějakého pokusu o porozumění. Kdyby nic jiného, blízkost našeho geografického postavení vylučuje úplné fyzické oddělení. Abychom žili, musíme se naučit žít spolu.(Tamtéž, s. 24)
Josi velice touží po míru mezi Izraelem a Palestinou – aby se nemusel bát o bezpečí svých blízkých, aby se mohl opět potkávat se svými muslimskými „sousedy“, aby nemusel žít s morálním břemenem okupace. Svou knihou chce přispět k tomu, co je podle něj pro budoucí mír nejdůležitější – budování vzájemné komunikace, pochopení a respektu. Ve svých deseti dopisech se Josi snaží přiblížit mentalitu Izraelského národa a proces jejího utváření do dnešní podoby.
Pro pochopení jeho dopisů je třeba jen velice základní povědomí o izraelsko-palestinském konfliktu, Josi nezabředává do komplikovaných úvah, přesto se dokáže dostat hluboko k jádru věci. Je opravdu dobrým spisovatelem, píše lehce a poutavě a dokáže střídmě a přesto působivě popsat pocity svého národa. Své názory předkládá čtenáři s velkým přesvědčením, přesto vyjadřuje pochopení pro ty, jejichž názor je protichůdný. Dokáže najít správný poměr mezi fakty, úvahami a pocity.
V dopisech se postupně věnuje vývoji sionismu od Theodora Herzla do současnosti, traumatu, které zanechal holocaust, osadnickému hnutí, šestidenní válce, roli náboženství a sekularizace v izraelské společnosti a hlubokému vztahu Židů ke „svaté zemi“. Sám Josi je příznivcem kompromisu a dvoustátního řešení problému, je ochoten přiznat právo Palestinců na vlastní stát, pokud oni nebudou upírat Izraelcům právo na totéž.
Nevracel jsem se domů, abych jinému národu upřel jeho vlastní smysl domova.(Tamtéž, s. 16)
Josi v knize popisuje realitu ze svého izraelského úhlu pohledu, snaží se vysvětlit pohnutky Izraelců, jejich prožitky a přesvědčení. Zároveň ale respektuje právo druhé strany na odlišný, nejspíš dokonce protichůdný pohled. Doufá, že se jeho iniciativa setká na druhé straně zdi s odezvou, že si bude moci přečíst reakce Palestinců a dozvědět se více o jejich narativu. Pokouší se vytvořit dialog, konfrontovat odlišné názory, vytvořit mezi oběma národy pocit bratrství – ani bratři spolu nemusí vždy souhlasit a mohou v sobě chovat staré křivdy, klíčové ale je, že přes všechny neshody dokáží jeden vedle druhého žít pod jednou střechou.
Poté, co byly Dopisy přes zeď vydány a přeloženy do arabštiny, se Josiho přání dialogu začalo vyplňovat.
Milý Josi,
jsem moc rád, že mě nazýváte svým sousedem, protože vlastně sousedé jsme, ačkoli mi nějaký čas trvalo, než jsem si to uvědomil.(Tamtéž, s. 155)
Tak začíná jeden z dopisů, kterými Josiho palestinští „sousedé“ reagovali na jeho knihu. Za tímto účelem vznikla webová stránka letterstomyneighbor.com, kde si může každý reakce na knihu přečíst a sám reagovat. Z dopisů je cítit vděčnost za otevření dialogu a opětování touhy po sblížení mezi oběma národy. Pisatelé některých dopisů kritizují Josiho izraelské názory a vysvětlují svůj pohled na věc – přesně tak si to Josi zřejmě přál. Asi nejvíce mě dojal poslední dopis v knize:
Milý Josi,
jsme „palestinská holka“ z Nábulusu a „izraelský kluk“ z Jeruzaléma, kteří se seznámili ve Washingtonu D. C. během studií na Americké univerzitě. Píšeme Vám, abychom Vám pověděli o práci, do které jsme se společně pustili. Po přečtení Vaší knihy jsme se rozhodli vyrazit na cestu po kampusech po celých Spojených státech a společně studentům vyprávět naše odlišné příběhy. Vaše kniha nás přivedla k tomu, abychom se pokusili zahájit skutečný dialog mezi palestinskými a izraelskými dvacátníky. Naše generace se bude muset vypořádat s důsledky neúspěchu generace z Osla, která se nedokáže zbavit svých předpojatých názorů na druhou stranu – obzvláště toho, že ti druzí jsou pouhou překážkou na cestě vpřed. Máme jen jednu možnost: vytvořit nový příběh.(Tamtéž, s. 178)
Někdy jeden dobrý záměr spustí řetězovou reakci. Josiho kniha určitě má takový potenciál. Snad bude díky ní další generace mladých lidí dospívat v trochu otevřenějším světě.
A tak, milý sousede, své dopisy končím tak, jak jsem je začal: Modlitbou, abychom se setkali. Strávili jsme spolu nějaký čas v duchu, ale doufám, že jednoho dne Vás uvítám ve svém domě – ve své suce. B’ezrat Hašem. S Boží pomocí. Inšá’alláh.(Tamtéž, s. 137)
