Věčné období nesvobody
[Recenze Moc a vzdor]
Pokud si myslíme, že téměř po třiceti letech od listopadu 1989 žijeme ve státě, v němž už jsou splaceny všechny dluhy a potrestány všechny zločiny, mýlíme se. Anebo si záměrně lžeme. Podobně jsou na tom všechny postkomunistické země. Příčiny takového stavu přibližuje kniha Moc a vzdor německého spisovatele bulharského původu Iliji Trojanowa.
Moc a vzdor dokazuje, že se země bývalého sovětského bloku vyvíjely v podstatě podobným způsobem. Samozřejmě nejde o podobnost čistě náhodnou, působení poradců z Moskvy mělo obrovský vliv zejména v padesátých letech, kdy byly sdíleny i metody výslechů a mučení politických odpůrců. Proto v románu Iliji Trojanowa najdeme stejné momenty jako v české historii, ať už se to týká komunistických lágrů, činnosti státní bezpečnosti, inscenovaných procesů, ale i pozdějšího zametání stop.
Kompozice románu není příliš složitá. Dvě linie vyprávění reprezentují protipóly politického přesvědčení a myšlení, ale také lidskosti a přístupu k životu. Metoděj Popov jako vysoký důstojník státní bezpečnosti si užívá prominentního života, i když on to chápe spíše jako askezi a sebeobětování pro socialistickou společnost a pro Stranu (Metoděj toto slovo vnímá s velkým „S“). Konstantin Šejtanov naproti tomu trpí ve vězení. Jeho proces sice není vykonstruovaný, skutečně odpálil nálož u sochy Stalina, avšak podstatou zůstává systém špehování a udávání, kdy donáší soused na souseda, příbuzný na příbuzného, v podstatě každý na každého.
Konstantin mohl být z dnešního pohledu považován za teroristu a Metoděj mohl být přesvědčen, že společnost před terorismem chrání. Tato úvaha je ale zjednodušená a slouží pouze k zdůvodnění represí vůči nepohodlným občanů. Konstantin je přesvědčením anarchista, vláda pro něj představuje třídu vykořisťovatelů, a to i za socialismu, kdy by taková třída teoreticky neměla existovat. Není však schopný jakéhokoliv kompromisu, zejména proto, že jakýkoliv kompromis znamená kolaboraci. Metoděj o Konstantinovi říká: „Z vlastní umíněnosti a vzdorovitosti stvořil morální zákon.” (224)
Metoděj se dokáže přizpůsobit i novému režimu, otázkou však zůstává, jak „nový“ tento režim je. Stejně jako v ostatních postkomunistických zemích se z bývalých aparátčíků stali úctyhodní podnikatelé a politici nových komunistických stran, lidé s konexemi a s mocí, která je dána tím, že na mnoho jiných „něco ví“. Není tajemstvím, že archívy státních bezpečností v jednotlivých státech se částečně zničily, částečně někam ztratily a jen málo z jejich tajemství se dostalo na veřejnost. V Metodějově životě se objevuje jen jeden rušivý moment, dívka, která prohlašuje, že je jeho dcerou. Vše, co po svém otci požaduje, je, aby uznal nemorálnost svých činů, ten to však z podstaty svého myšlení nemůže připustit. Tím ovšem zároveň zavírá cestu k odpuštění.
Mezi tyto dva tematické proudy zařadil autor intermezza, přibližující atmosféru v Bulharsku v období od padesátých let až do jednadvacátého století. Román má tak má charakter skládačky, v níž se čtenář poměrně snadno orientuje, zejména pokud je částečně obeznámen s tím, co se dělo v době vlády komunistů. Záměrně píšu „částečně“, protože mnoho informací se skrývá pod nánosem dezinformací dodnes.
Význam knihy spočívá ve srovnání situace u nás a v Bulharsku, v tom, že si čtenář snad uvědomí, jak iluzorní je pojem „demokracie“ a pojem svobody, jenž se v ní měl být obsažen. Konstantin nakonec také dojde k určitému druhu vnitřního osvobození – po Metodějově smrti a sblížení s Dorou. Otázkou však zůstává, zda ten malý kousek svobody uvnitř může člověka uspokojit. Stejně jako v románu Iliji Trojanowa, lidé, kteří aktivně potlačovali jakýkoliv náznak odporu proti systému, stále pracují ve veřejných funkcích a honosí se svými zásluhami. Ve světle historie jde o absurdní chování, avšak mlčící většina ho přijímá bez vážnějších námitek.
Podobné příběhy nutí k přemýšlení a vzpomínání, tedy přesně k tomu, co se nedostává poddajnému davu, kterému se snadno vládne. Moc a vzdor přeložila Radka Denemarková, která se právě s knihami tohoto typu dokáže ztotožnit a uchopit jejich vnitřní podstatu. Jen některá jména překladatelů zaručují, že kniha, na níž pracovali, je hodna pozornosti, Radka Denemarková však k nim bezesporu patří.
