www.czlit.cz, listopad 2005

[Recenze Teorie literární komunikace]

Miroslav Štochl: Teorie literární komunikace

Předmluva mladého doktoranda Miroslava Štochla k jeho prvnímu titulu byla psána zřejmě dodatečně a je to na ní vidět: kromě neučesaného stylu obsahuje množství postmodernistických blábolů. Štochl předestírá, že jeho prolog je především obhajobou – a skutečně: vypadá jako obhajoba chyb akademické práce, které mu vytkli její vedoucí nebo oponent, a jež on odhazuje do koše nikoli přepracováním, nýbrž výmluvou na vulgárně chápané postmodernistické kategorie jako neukončenost, nerozhodnutelnost, subjektivismus každého čtení a psaní a nutnost čtenářské spoluúčasti.
Publikace Teorie literární komunikace má být jakýmsi shrnutím proměn, které literární teorie a její hlavní kategorie prodělaly intervencemi strukturalistů, poststrukturalistů a postmoderních badatelů. Není to práce vyloženě jenom o způsobu komunikace autora, textu a čtenáře; komunikace je zde pojata šířeji jako obecný princip literatury, která má smysl tehdy, když komunikuje. Proto jsou kromě literární komunikace samotné pojednány také problémy a vztahy vědy a umění, literatury a teorie, lingvistiky, hermeneutiky, ideologie, narace, univerza, resp. realismu a kultury. Tuto úlohu Štochl zvládá dobře. Díky tomu je text použitelný i jako učebnice nebo úvod do problémů literární teorie posledních desetiletí.
Problémem ovšem je, že pro Štochla jeho kniha zřejmě není historickou prací a že to, co explikuje, považuje za současné myšlení. Jenže Derrida, Barthes, Todorov, neřku-li Chvatík a Mukařovský, dnes patří spíše již do jakéhosi „zlatého fondu“ oboru. Štochl ve své práci čerpá především z českých překladů a syntetizujících sekundárních prací, proto nemůže dojít k ničemu jinému než k další syntéze. Globalizujícím postupem a hledáním totožnosti v tezích různých autorů umlčuje rozdílnost, která je patrná nejen a hlavně mezi strukturalisty a post- či neostrukturalisty, ale i mezi jednotlivými autory strukturalismu, resp. post-/neostrukturalismu. Paradoxně tak jde proti toleranci jinakosti – základnímu nároku postmoderny, ke které se explicitně hlásí. Halasný úvod je však pouhým literárním exhibicionismem, odvarem postmoderny, která je následně zpracována jako jakýsi derivát v obsahu knihy. Ta ovšem formou připomíná klasickou literární teorii, jíž chce Štochl svým přístupem proměnit. V podstatě tedy nedosáhl ničeho jiného, než konzervování oboru v jeho jisté vývojové fázi; chybí kritika a pojednání o teoriích bližších současnosti. Je to možná promarněná příležitost s postmodernou se vypořádat, protože čeští autoři, kteří snad v určitém období na postmodernu přistoupili, ale kteří si – hlavně v cizojazyčné literatuře – četli a bádali dál, jsou dnes již na novějších nebo revidovaných starších pozicích a na tolik potřebnou kritiku postmoderny, která omíláním vyčpělých frází ztrácí dech, již nemají kdy.
Jedním z mála autorů, jež se postmoderně v posledních letech věnovali, je Tomáš Hauer, doktor filosofie na Technické univerzitě v Ostravě, který napsal minimálně dvě reprezentativní publikace: V první Skrze postmoderní teorie se důkladně soustředí na jednotlivé autory jako Lyotard, Deleuze či Baudrillard. V druhém titulu Napište si svou knihovnu aneb o jazykových vagabundech a postmoderním veřejném prostoru postmodernu přímo provádí – netradičně zvolenou formou výkladu, kalkulací s různými druhy potenciálních čtenářů a zajímavými pisatelskými manévry. Přínosný je i přístup Ladislava Šerého, který ve své První knize o tom, že… zvolil hospodskou formu pro výklad francouzské filosofie. Svébytné a zajímavé jsou také práce autorů tzv. Nitranské školy při Ústavu literární a umělecké komunikace Filosofické fakulty Konštantína Filozofa v Nitře – především Lubomíra Plesníka. Postmodernu realizují ani ne tak explicitně, jako spíše zvláštním sloučením tartuské sémiotiky s autory jako Schopenhauer, pojednáváním o popkulturních tématech a důrazem na osobitost, niternost projevu.

Jaroslav Balvín ml.