Fantastika pod rentgenem: O komiksu teoreticky i historicky

[Recenze V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu]

Monumentální Dějiny československého komiksu 20. století sklidily zaslouženou chválu na všech frontách. Nedávno na ně tentýž tým autorů (bez Tomáše Prokůpka) navázal souborem studií V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu (vydala Akropolis). Kniha má být pro české publikum vesměs nedotčené světovou komiksovou teorií prvním úvodem k bohatému „myšlení o komiksu“ ve světě. Protože, jak autoři poznamenávají, je v českém prostředí často komiks a priori spojován s fantastikou (zejména co se týká geneze jeho fandomu), není důvod o knize nepsat na webu časopisu, jenž se fantastickému žánru věnuje.

Tři autoři Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš napsali 12 kapitol, ve kterých se dívají této formě na zoubek ze všech možných stran: postavení komiksu mezi médii, komiks jako žánr (žánrem není, ale „mohl se jím v jistých kontextech jevit“), estetika komiksu („promluvové bubliny“ jako specifikum estetiky komiksu), která končí poměrně diskutabilní úvahou o objektivní hodnotě umění, komiks z hlediska obrazu, textu, barvy, písma (výběr písma v komiksu nese oproti literatuře další vrstvu významu) a podobně.

Zajímavé (a pro metodologii užitečné) je zkoumání mezních variant komiksu, které autoři čas od času zkoušejí: komiks pouze s textem a bez obrazu, komiks bez textu, abstraktní komiks, komiks o jediném políčku apod. Zkoumány jsou formální prvky jako strana, panel, mezera či bublina. Důležité jsou odkazy na historickou genezi promluvových bublin v dějinách výtvarného umění. Nejprve je nacházíme na středověkých vyobrazeních jako svitky s textem u úst hovořící postavy.

Těmto formálním či žánrově-mediálním charakteristikám komiksu je věnována převážná část knihy a lze říci, že osloví spíše odborněji zaměřené publikum. Pro laika bližší jsou závěrečné pasáže o sociálním rozměru komiksu, tedy o jeho tvůrcích a fanoušcích. Americký novinový komiks například dlouho považoval za zbytečné uvádět jména autorů, vždyť šlo o rozvinutý „průmysl“ o mnoha tvůrcích, nicméně brzy se ukázalo, že čtenáři se rádi orientují podle jmen, takže od 80. let došlo k obratu k autorským jménům, což se ještě více projevilo u diskutabilního žánru „graphic novel“, nejčastěji pojímaného jako promyšlenější komiksový příběh vydaný knižně. Ve skutečnosti je toto označení spíše marketingovým tahem pro dosažení větší vážnosti kresleným seriálům (přirovnáním k „románu“). Žasnout též můžeme nad rozmachem komiksu v některých zemích. Například ve Francii v roce 1989 četlo komiks pravidelně 41% dotázaných, ale toto číslo nyní spíše klesá. Je škoda, že komiksovému fandomu se autoři nevěnovali více, rozsáhleji referují třeba o honorářích pro autory, přitom fanouškovská subkultura je jev nesmírně sociologicky cenný. Každá kapitola je zakončena doporučením literatury k danému tématu.

Autoři knihy V panelech a bublinách to neměli vůbec snadné. Psali poměrně detailně o umělecké formě, ke které zde dosud prakticky neexistovala odborná literatura a i oni sami za sebou nemají desítky let, ale spíše roky jejího studia. Zároveň chtěli pojmout problematiku v co nejširším, téměř encyklopedickém záběru. Výsledek je proto trochu slabší, než jaký by mohl být. Přes všechnu svou odbornost kniha překvapivě neříká téměř nic nového. Zjednodušeně řečeno, čtenář se dozví to, co jako fanoušek komiksu již beztak věděl či vytušil, jen odbornějším jazykem. Autoři při šíři zdrojů a omezenému badatelskému času nemohli přijít s nějakými vlastními syntetizujícími poznatky. Kniha tak má blíž k učebnici než k odborné monografii.

Nepříliš šťastný je také způsob autorského vyjadřování. Značná část textu je psána s lehce blazeovanou povýšeností a ironickým odstupem, který se projevuje v přehnaném užívání slov v uvozovkách. Nepochopitelné je obcházení knih od kunsthistoričky Heleny Diesing, která stihla publikovat knihu o dějinách komiksu před jejich vlastní kanonickou publikací. Obzvlášť přezíravě autoři hodnotí pokusy lidí „zvenku“ žánru, ale znevažujících odsudků se dočká i Scott McCloud za svou přelomovou knihu Jak rozumět komiksu. Považují jej za příliš zjednodušujícího a historicky překonaného. Zajímalo by mě, zda by tak soudili po přečtení asi třicetistránkové analýzy od sci-fi spisovatele Samuela Delanyho, který naopak McCloudovu knihu považuje za malou revoluci v sémiotice. Když Martin Foret tlumočí McCloudovo tvrzení, že to podstatné v komiksu se odehrává v mezeře mezi panely, nejsem si jist, jestli správně chápe, kam jím citovaný autor míří. Jedná se o něco zcela jiného než o dějovou mezeru mezi odstavci románu, ke které ji přirovnává. A jistě si z McCloudova pohledu, že to podstatné v komiksu se odehrává v mezeře mezi panely, není možné odvodit, že komiks je pouze mezera, či vlastně případněji „škarpa“. Přesto si však kniha vysloužila cenu Muriel v kategorii za přínos českému komiksu.

Dějiny československého komiksu v knihovně milovníka žánru (pardon – formy!) může dobře doplnit nedávná publikace o komiksu světovém Komiks: Od roku 1968 do současnosti (Knižní klub) od Dana Mazura a Alexandera Dannera. Autoři se snaží o opravdu mezinárodní šíři, což sice umožňuje zajímavá srovnání mezi jednotlivými zeměmi, ale zároveň činí knihu mírně nepřehlednou. Autoři se sice snaží postihovat obecné trendy, ale vposledku se text stejně rozpadá na stovky jmen a titulů, z nichž naštěstí mnohé význačnější už existují i česky. (Kája Saudek chybí.) Co je pro psaní o komiksu příznačné (a třeba u běžné beletrie by bylo výjimečné), že se autoři stejně jako tvůrcům věnují i vydavatelskému kontextu, který je zde s vlastním obsahem v mnohem větší symbióze.

Pro nás může být zajímavé sledovat pasáže o sci-fi. Laik asi nezná název britské komiksové antologie 2000 AD, ale právě zde zazářila jména jako Moore, Morrison či Gaiman. Redaktor antologie ji u vydavatele prosazoval, neboť v polovině 70. let tušil, že chystané Hvězdné války přinesou novou vlnu zájmu o sci-fi. „Sci-fi je mrtvá,“ namítal vydavatel, ale opak se ukázal pravdou a série přežila daleko svou předvídanou krátkou životnost. Pozoruhodné také je, že Alan Moore koncipoval své Watchmeny jako epitaf žánru, ale ten epitaf byl tak dobrý, že nastartoval explozi moderního komiksu i nově pojatých superhrdinských motivů.

Poznámka redakce: Rubrika Fantastika pod rentgenem byla na web přesunuta z časopisu XB-1 a na další občasné články se v této rubrice můžeme těšit do budoucna.

Ivan Adamovič, XB-1 Měsíčník sci-fi, fantasy a hororu 26. 9. 2016

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole