Host 1/2016
[Recenze Jde o to, aby o něco šlo]
Typografie fobie zbavená
Veletučná monografie reformátora české knižní grafiky
Zjevení. Architekt knihy. Básník tisku. Grafický virtuos, jehož nástrojem je tu dramaticky zvětšované písmo, tu úhledný textový blok, tu plocha pestré barvy, tu neúnavné hříčky s typem a ilustrací. Své propracované vizuální skladby typograf Oldřich Hlavsa (1909–1995) rozehrával nejen na pečlivě komponovaných knižních dvojstranách, ale také v oblasti vazeb – prostřednictvím experimentů s vyklápěcími přílohami i geniálně jednoduchými formami předsádek nebo skrytých kapes opakovaně napínal omezené možnosti knihařského zpracování. O tom, že byl Hlavsův vklad ojedinělý, svědčí kromě mnoha desítek ocenění také silný dojem, jejž zanechal na svých současnících (Sutnar, Kapr, Frutiger, Zapf). Přesto se dočkal řádné monografie až dvacet let po své smrti. Ale mohl si za to sám, když pod názvem Typographia neprozíravě publikoval soubor tří zásadních odborných knih, v nichž na více než čtrnácti stech stranách představil mimo dobová písma i své fenomenální knižní úpravy, a stal se tak vykladačem vlastního díla.
Editorka Barbora Toman Tylová prošla archivy, aby nashromáždila majestátní soubor reprodukcí, jednotlivé knihy zasadila do širšího faktografického rámce a sumarizovala Hlavsovu práci v rozsáhlém soupisu díla. Odborné texty Ivy Knobloch a Jana Rouse nijak nevybočují z obvyklého standardu věcně možná bezchybných, přesto nepříliš zaujatých studií. Jejich příspěvky obsahují povinný výčet dat, méně pak už čitelný názor, o který každý přemýšlivý čtenář stojí víc než o neživotný sumář. Alespoň Toman Tylová sama volí ve své studii „Dvojí optika“ odlišný přístup, když porovnává Hlavsovo dílo s pracemi Jiřího Balcara. Snad proto, že „malířské“ vidění Balcarovo bylo protipólem ryzího typografa Hlavsy, odhaluje to hlavní, čím se Hlavsa proslavil: moderní přístup ke knize, kde každá její část je chápána jako nesamostatná součást celku.
Mírný emotivní deficit textů naštěstí částečně zahlazuje doprovodný materiál, složený z korespondence, rozhovorů a také z vlastních Hlavsových článků publikovaných v odborných periodikách. Archivní texty mimo jiné dokazují, že ne všechny Hlavsovy úpravy byly zkraje přijímány nekriticky. Ozvaly se i různé protestní hlasy, například hlas Jiřího Trnky uveřejněný v Literárních novinách pod názvem „Typografický rock-and-roll aneb Jsem konzervativní“. Trnka kritizuje ztíženou orientaci v sebevědomě upraveném časopisu Plamen a po právu protestuje i proti malopisu (absenci velkých písmen) v některých knižních úpravách, aniž by tušil, že je na stejné vlně s kritiky meziválečné typografické avantgardy, kterou byl Oldřich Hlavsa v mládí ovlivněn.
Postrádám v knize víc informací o tom, jaký byl Hlavsa člověk, jak přemýšlel a žil – možná bychom pak lépe porozuměli tomu, z čeho pramení ta bezuzdná tvořivá exploze, jíž jsme na stránkách monografie svědky. Rád bych se dozvěděl více i o tom, jak proplouval komunistickým režimem po roce 1948 – zda si mohl dovolit luxus zůstat stranou propagandy a imunní vůči stranickým ideám, které všemožně prosakovaly do veškerého umění. Konflikt s mocí zmiňuje jen Karel Fabel v devadesátých letech, když píše, že Hlavsa „po osmašedesátém vrátil stranickou legitimaci a nijak se nesnažil to napravit. I když se nechal přemluvit, aby upravil nějaké ty Únory nebo Leniny – a udělal je poctivě, protože jinak to neuměl“.
Textům se bohužel nevyhnulo několik názvoslovných přehmatů na těch místech, kde autoři nelogicky slučují typografa (úpravce) a písmaře (autora písem), případně hovoří o potřebě čtivého (čitelného) novinového písma nebo nazývají soudobým označením font písmo, které existovalo dávno před vynálezem počítačové sazby. Jsou to ovšem marginálie, jež nemohou pokazit dobrý dojem z mimořádně poctivě zpracované knížky v pěkné grafické úpravě, doslovně citující některé Hlavsovy vynálezy.
Martin Pecina
Host 1/2016
