Faulknerův otisk ve strhujícím románu. Chálid Chalífa, Smrt je dřina
[Recenze Smrt je dřina]
Jak moc se soustředím na detektivky, tak o to častěji mi uniká skutečná literatura. Pro mě osobně ji představuje zejména ODEON, neustále pokračující ve své pečlivé řadě překladové literatury. Po bok ODEONu teď zařazuji taky pražské nakladatelství Akropolis. Právě tam jako svou 432. publikaci vydali Chalífův román, u něhož se sečtělý člověk nebude stačit divit. Stejně jako mám v sobě tisíce knih já, bude i podobně zdatný čtenář na vážkách. Tak jako on, i já se zeptal sám sebe, jak je možné, že jsem o Chalífovi dosud neslyšel. Velkou chybu v budoucnu nezopakuji. Věřím, že nakladatel bude v nastavené trase pokračovat a že nám arabistka Jitka Jeníková v budoucnu nabídne i další autorovy knihy.
Mám rád doslovy. U těžkých nebo významných knih je to jasné vodítko. Pravidelně jimi začínám. Tak nějak automaticky jsem tuhle zručně vybroušenou knihu vzal a listoval jí odzadu. Neudělal jsem chybu. Překladatelka Jitka Jeníková na několika stránkách shrnula vše, co jsem potřeboval vědět. Dozvěděl jsem se, že Chalífa je rodák (*1964) z Allepa, že je romanopisec a básník. Jelikož se jeho dílo nezdráhá kritizovat režim, samozřejmě ten, který desítky let drží rodina Assadů, má řadu zákazů. Čím jsou větší a znatelnější, tím větší má mezinárodní ohlas. Tím spíš si neumím vysvětlit, že se u nás objevil až nyní, v roce 2021.
Literatura má jen několik silných jmen, jež se neustále opakují. Nad všemi ční jediný muž; William Faulkner. Pakliže se budete věnovat psaní, musíte znát kořeny. Tím nemyslím ani tak vývoj jazyka a literatury, jako spíš ty největší bardy. Faulkner je, byl a bude zřejmě nejdůležitějším spisovatelem historie. Mnozí namítnou, že to není pravda, že na prvním místě stojí Shakespeare, ale to se mi nezdá. Shakespeare je dosud nečitelný, divadelní představení mě nudila a nudí a víc než jeho dílem se člověk zabývá jeho osobou. Takže toho neberu. Potom se mi na paměť dere ještě George Bernard Shaw. Jenomže i on je pro současného čtenáře nestravitelný. Otevřete si Pygmalion a dejte mu dvacet minut. Knihu zkrátka zavřete. U Faulknera se nic takového nikdy nestane.
Pakliže v doslovu Jeníková komparuje, Faulknerovi (Když jsem umírala) se nevyhne. Stejně tak načrtne příměr ke Kafkovi. U první knihy vidím jasné spojení, Kafka je ovšem mnohem hlubší a rovnítko mezi absurditou současné Sýrie a Kafkovými prožitky a životaboly, které vtěsnal do krátkých i delších próz, osobně necítím. Pro pochopení toho, co vás v knize čeká, je ale Kafka vhodným adeptem. Každý totiž ihned ví, co ten pražský rodák a nerozhodný milenec reprezentuje…
Chalífova tvorba je ohromná. Arabsky neumím, tudíž jsem listoval jen anglickými vydáními.
Chvála nenávisti (In Praise of Hatred, 2006) je v Sýrii zakázaná. Rifaat al-Assad, Hamá, 1982… V kuchyních tohoto města nenajdete nože (No Knives in the Kitchens of This City, 2013), Nad nimi se nikdo nemodlil (2019) a Smrt je dřina (Death Is Hard Work, 2015). Nahodile seskládané tituly sice najdete v angličtině, ale ten prožitek češtiny je jiný. Slovo dřina není pejorativní, ale má váhu. Je to lopota, představuje něco náročného, má jiné zabarvení než bezbarvý výraz práce. Evokuje a nabádá. Nemluvím o tom zbůhdarma. Srovnejte si náš překlad a anglický originál ´Death Is Hard Work´. Čeština je kouzelná, angličtina strohá a prázdná. I proto jí mluví tolik lidí po celém světě. Arabština je složitý jazyk podobně jako hebrejština. Kdybych šel o stupeň dál a zmínil aramejštinu, které jsem se kdysi dávno věnoval, asi bych narazil. Prostě a jednoduše je přetěžké se této semitské rodině jazyků věnovat.
Jitka Jeníková to zvládla. Nenašel jsem chybu, slabinu, nenašel jsem prázdné místo. Opakuji, tato kniha zastupuje literaturu nejvyšších pater. A přitom, chtělo by se mi říct, je její námět velice jednoduchý.
Abdallatíf as-Sálim umírá v damašské nemocnici. Jeho nejmladší syn Bulbul slíbí, že mu splní poslední přání a pohřbí jej v rodné vesnici na severu země. Ačkoliv nebyl Abdallatíf zrovna dokonalý otec a Bulbul nemá se svými sourozenci právě nejvřelejší vztah, přesvědčí svého staršího bratra Husajna a sestru Fátimu, aby ho spolu s otcovým tělem na cestě do al-Anábíje doprovodili. Z Damašku tam koneckonců budou za dvě hodiny.
Má to jen jeden háček: Jejich země je rozervaná válkou. Krajina jejich dětství se změnila v labyrint plný válčících ozbrojenců, kteří se neřídí žádnými pravidly a zabíjejí na potkání. A to, co se zkraje jevilo jako neškodný slib, se velice rychle změní v epický, životu nebezpečný úkol. Sýrie už není místem pro hrdiny a rozhodnutí, která bude rodina muset udělat na cestě plné kontrolních stanovišť, nekonečných zastávek, výslechů, zatýkání a vybuchujících bomb, budou mít pro všechny nedozírné následky.
Kniha je strašně silná v detailu. Cestu si rozhodně představujte jako výlet Jacka Kerouaca nebo Henryho Millera. Jelikož jsme všichni žili v komunismu, snadno pochopíme, co je to strach z režimu. Co už nepochopíme, jelikož je to nepřenositelné, je ustavičný strach o život. Z koho? Třeba z čečenských jednotek na checkpointech, z mužů v kuklách, z ostřelovačů na střechách. Vy, úplně obyčejný člověk bez ambicí, který si svou slabost uvědomuje, jste uprostřed všeho. Aby těch negativ nebylo málo, nacházíte se v zemi, kde je Islám nad vším. Stejně jako Chalífa náznakem představuje rity a zvyky (zahalené vlasy, znalost víry, rituál pohřbu), absolutně volným perem dokresluje osud tří stejných, byť rozdílných nátur sourozenců. Jako obvykle se ukazuje, že člověka nejlíp poznáte v krizi, v průseru. Drtivá většina uhne, ti nejlepší vymyslí řešení a takříkajíc se nepo*erou. Zdali něco takového, jakési zadostiučinění přijde i v románu, uvidíte sami. Nezapomínejte však, že nejde o žádný americký román, o cestu za americkým snem. Jde o zatuchlinu rozkládajícího se masa naloženého v několika kilech ledu. Jde o nekonečné čekání na povolení projet. O úplatky, beznaděj, ztrátu víry.
Co říct na závěr? Že Sýrie díky Assadům poznává to nejhorší, že lidi nehrají žádnou roli, a to už vůbec nemluvím o úctě a respektu.
Smrt je dřina otevře oči. Jak často si někdo stěžuje na své okolí, nízký příjem a ví bůh co dalšího, tak po dvou hodinách četby zmlkne. Aby se tak stalo, musí svému mozku povolit empatii. Sžití se s několika hlavními postavami.
Knihu nejenže doporučím, ale dokonce vnutím. Devadesát procent.
Ještě závěrem chci dodat, že Akropolis má cit. Arabská i americká verze (ta o něco míň) obálky působí bezbarvě, prázdně. Seschlá ruka české edice je parádní, ač to vyznívá skoro nepřijatelně. Ostatně takový dojem budete mít i vy. Smích se bude střídat se zoufalstvím, to s naštvaností a nad vším ční obyčejné dodržení slova.
