Tvar 5/2006
[Recenze Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948]
Kniha Michala Bauera se obírá, jak říká její podtitul, zejména posmrtným osudem díla Františka Halase. Navazuje tak vědomě na monografii Ludvíka Kundery (1999), která sledovala reflexi Halasovy tvorby za jeho života. Záhy po jeho smrti došlo k pronikavému zvratu v přístupu k Halasově poezii. Byla komunistickou literární vědou, reprezentovanou v tomto případě především Ladislavem Štollem, odsouzena jako existencionalistická, morbidní a ve svých důsledcích společensky škodlivá. Štollova brožura Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, vydaná 1950 vysokým nákladem, vyvolala řízenou řetězovou reakci, v níž zpočátku jen velmi nesměle několik ojedinělých statečných hlasů (např. J. Kolář, L. Kundera) bránilo milovaného básníka. (Vytrvalé, důsledné úsilí o rehabilitaci dokládá mj. bibliografie desítek článků Ludvíka Kundery, jednoho z editorů Díla Františka Halase.) Štoll se svého odmítavého stanoviska k Halasově poezii nikdy nezřekl, ale postupně ztratila autoritativnost jeho soudů závaznost v praktické kulturní politice.
Antonín Brousek nazval později Štollovu knižně vydanou přednášku „zákonodárnou“. (Tak jsme ji skutečně poznali, když se podle ní před maturitou 1950 narychlo přepracovávaly maturitní otázky.) Pozoruhodně to souzní s postřehem paní Halasové, která se zmiňuje, že vypsání bojů o vydání Torza naděje a Naší paní Boženy Němcové po básníkově smrti „by si zasloužilo pera Ščedrinova“. Štoll věru připomínal onoho Ščedrinova gradonačalnika z Hlupova, který „byl mudřec a jevil sklon k zákonodárství“. Bauer však buduje svou studii, sledující nejen tuto epizodu, ale celý předlouhý příběh Halasova oficiálního odsouzení a postupného znovupřijetí, s maximální objektivitou, věcností a nepředpojatostí; zaslouží uznání, že se vyhýbá satirickému šklebu, k němuž nutně svádí nepřeberný materiál, s nímž operuje, který třídí, pořádá a bohatě cituje.
Čtenář-pamětník však není povinen zachovat chladnou objektivitu, když Bauerovou zásluhou nahlíží do skryté, odvrácené strany skutečnosti, kterou znal jen z dobových veřejných „výstupů“. Bauer je doplňuje materiály z archivů, zejména z archivu Svazu československých spisovatelů. (Mimořádně průkazně a zajímavě mj. také ze zápisníků a soukromých poznámek Ladislava Štolla, který je v knize nejen Halasovým „protihráčem“, ale zástupným reprezentantem komunistické literární vědy i politiky. Bauerově badatelské akribii ovšem neunikli ani řadoví přitakavači, kteří horlivě spoluvytvářeli různé kampaně.) Cituje ze zápisů schůzí, porad a aktivů svazových orgánů, kde se ony výstupy připravovaly – a odkud například proudily také důvěrné denunciační relace pověřených informátorů do rozhodujících orgánů stranických. Obraz „bojů o Halase“ se tak mění a rozšiřuje v jakési až panoptikální panoráma dosti dlouhého úseku literární historie pod taktovkou komunistické strany. Bauer vyniká obsáhlou znalostí materiálu a zahrnuje jím i čtenáře; zdá se, že občas až k nepřehlednosti nebo na samu její mez. Přehlednosti a pohotovější manipulaci by prospělo členění textu do menších celků a kapitol, do nichž se ostatně samovolně vydělují uzlové epizody ideologických interpretací Halase, např. bezprostřední problémy s organizací pompézního pohřebního obřadu („nad rakví na sta neupřímných vět a kolem věnce položené v pýše“, komentoval František Hrubín v cyklu básní za Františkem Halasem), příprava, průběh a ohlasy konference s odiózním referátem Ladislava Štolla a Jiřího Taufra, váhání nad edičními záměry s Halasovým dílem, oživení diskusí po zahraničním zveřejnění tzv. závěti Františka Halase, nové diskuse po vydání polského výboru z Halase a po vydání básní z pozůstalosti, historie přípravy a cenzury Halasova Díla atd. Bauerovo řešení, které vrhá na čtenáře příval dějů absurdních i hrozivých, groteskních, tragických i prostě směšných, má ovšem své oprávnění a předkládá velmi reliéfní obraz kulturní politiky především padesátých let. Příděl citovaných frází, floskulí a rituálních formulí dobového žargonu je pro pamětníka téměř nesnesitelný, ale pro dokonalé uvedení „do obrazu“ patrně nezbytný. Dokonale konkretizuje přímo hmatatelnou „tíseň tmy“ padesátých let.
Obsáhlou práci Michala Bauera doplňuje druhý, samostatný oddíl – přes sto stran kondolencí osobností i institucí, které obdržela vdova po básníkovi paní Libuše Halasová. Je to bohatá a výmluvná přehlídka speciálního epistulárního žánru na přelomu doby. Někteří přátelé přísně respektují školní naučení o formalizaci projevů soustrasti (stručnost, decentně tlumená vroucnost), jiní volí oficiózní přístup s oslovením „soudružko“, které se začalo prosazovat i v občanském, nejen stranickém styku. (Dilema mezi paní a soudružkou vyřešil Ivan Olbracht „paní“ v adrese a „soudružkou“ v oslovení.) Obecně však ještě převažuje ryzí vztah bez ideologického křivení, jehož peripetie zdokumentoval Bauer ve své studii.
Kniha je technickou úpravou zřejmě určena mladším čtenářům se zdravým zrakem. Unavené oči starších sotva rozliší detaily štědře shromážděného obrazového doprovodu, reprodukovaného bohužel jako marginálie drobného formátu, a stejnou obtíž působí drobnohledné rejstříky a poznámky. – Bauerovo dílo pečetí vzácná příloha – CD se zvukovými dokumenty, Halasovými promluvami z rozhlasu v letech 1937–1941, které nabízejí básníkovu autoreflexi i recitaci vlastní poezie. – Za povšimnutí stojí, že v tiráži je podtitul knihy uveden odlišně než na titulní stránce a na vazbě knihy: Proměna recepce Halasovy tvorby po básníkově smrti.
Mojmír Trávníček
