[Recenze Smysl lidské existence]
Rozpory vědění – Machovcův Smysl lidské existence
Během 20. století se stalo něčím takřka běžným, že různí umělci i neumělci dávají velmi okatě najevo – někdy s jakýmsi flagelantským požitkem –, že život v naší civilizované společnosti nemá žádný smysl,“ píše Milan Machovec na samém počátku recenzované knihy (s. 8). Ti, které kritizuje, takto hovoří z pozice relativně bohatých a dobře situovaných lidí, aniž by alespoň vyzývali k pomoci trpícím v chudých oblastech světa. Stejná lhostejnost a nesmyslnost – byť nereflektovaná –- však čiší i z většinové masy, jež se chce toliko bavit a konzumovat. Jiným neblahým příkladem jsou lidé úzkých specializací, kteří nevidí nic než svůj obor a kariéru. V době blížící se ekologické katastrofy je tak většině lidí západního světa jedno, co se s celkem naší planety děje. Machovcův postoj je v této souvislosti jasný: obnovit smysl pro smysluplnost a čelit uvedenému nebezpečí. Jak?
Především musí nastoupit rozum: Rozumem se evoluce stala uvědomělou, ale během ní byl rozum jinými lidskými silami – egoismem, leností, hamižností, sebekultem – jakoby zajat a zneužíván k tomu, aby jim sloužil.“ (s. 21) Je třeba rozum osvobodit a prosadit, byť i za cenu nejrůznějších triků“ k obelstění uvedených destruktivních stránek lidské existence. Má jít zřejmě o něco podobného, co známe z klasické liberální teorie, podle níž jednotlivé egoismy v konečném efektu (ač to není subjektivním záměrem dotyčných aktérů) prospívají všem. Rozum by se tedy dal u Machovce vyložit jako jakési hledisko celku, které právě jako takové bude umět pragmaticky, ale s ohledem na nadřazený ideál obecného dobra využívat i záporných lidských vlastností – tedy stará dobrá lest rozumu“? Nic podrobnějšího se z textu bohužel nedozvídáme.
Pozitivní naproti tomu je, že Machovec se vzápětí snaží oprostit pojem rozumu od tradičního ratia: rozum nesmí zůstat sám ‚čistý‘, jak jej chtělo mít osvícené 18. století. Rozum musí sestoupit k ‚matkám‘, k ‚věčnému ženství‘ (Goethe) – a muž i žena v propojení své odlišnosti se budou muset učit lásce od dětí, jak to ukázal Ježíš. Rozum se sám za vlasy nevytáhne z bahna, které si sám na své planetě způsobil.“ (s. 24) Je to tedy láska či obecně citová sféra lidského bytosti, v čem pramení smysl existence? Co vlastně znamená ono sestoupení rozumu? Má být samo rozumové, nebo je vedeno něčím jiným, vyšším?
Každopádně je to asi rozum, co je zdrojem mnoha Machovcových tvrzení, které zarážejí jednak jistotou ohledně své objektivní platnosti, jednak i mírou určitého elitářství, ne-li přímo pohrdání davem. Příkladem za všechny budiž Machovcovo pojetí role náboženství. Poté, co prohlásí, že z vědeckého hlediska je víra v boha překonaná hypotéza, dodává: A jestliže se ty zbytky těch, kdo vyrostli ve skálopevné víře, dnes utěšují např. tím, že v České republice se zhruba čtyřicet procent lidí hlásí ke křesťanské víře, budiž jim to přáno –– ale ti lidé by si měli uvědomit, že se těchto čtyřicet procent z velké části překrývá s těmi, kdo věří na všelijaká astrologická předurčení či ‚šťastné dny‘ (…). Počet lidí opravdu žijících duchem Ježíšovým či Pavlovým nepředstavuje dnes nikde ve světě víc než dvě až tři procenta obyvatelstva.“ (s. 35) Nechápu, na základě čeho lze poslední tvrzení prokázat. Zarážející je i argumentace statistikou, která je spíš projevem starého“ osvícenského ratia než nějakého obnoveného“ rozumu. Ještě problematičtější je Machovcova jistota, že vývoj dříve či později prokáže zbytečnost zmíněné hypotézy – nepřipomíná to argumentaci objektivními zákonitostmi dějin? A utor sice vzápětí zdůrazňuje, že podstatný je sám rozměr lidského nitra a že z tohoto hlediska není rozdíl mezi věřícím a ateistou – jenže to může tvrdit právě jen ateista. Věřící se přece nemůže vzdát toho, že mimo jeho nitro je tu něco, co přesahuje nejen jeho samotného, ale celý vesmír.
Nicméně jistou roli Machovec hypotéze boha vymezuje: sloužila k sebepoznání, k rozvíjení dialogičnosti lidského existence (zejména prostřednictvím modlitby). Snad by se tedy dalo odvodit, že hypotéza boha je poměrně úspěšným trikem rozumu“, jímž lze dav přivádět k jakési pravdě – podobně jako Platón hodlal občanům své ideální polis vyprávět mýty, které jinak zavrhoval. Takový přístup je ovšem poněkud v rozporu s proklamovanou dialogičností (klíčovým motivem celé knihy, bude o tom ještě řeč), neboť většina lidstva se tu stává spíše pasivním objektem buď konzumu, nebo naopak moudrých prohlédnuvších intelektuálů (avantgardního předvoje?): V jádře jde o něco, co bychom mohli nazvat ‚náboženstvím pro moderního člověka‘. Pokoušet se o to, vybudovat cosi takového, patří k centrálním úlohám počínajícího 21. století.“ (s. 43) Dá se ale náboženství vybudovat“? Snad ano – ale to si pak bude jeho prosazení vyžadovat mocensko-byrokratický moloch podobný stávající katolické církvi. A jak by se dělo samotné budování“? Vybralo by se ze všech náboženství to, co mají společné? Nebo to, co je v nich nejcennější? Nebo nejpravdivější? Jaká jsou kritéria? Dosti komicky každopádně působí následující Machovcova poznámka: Že tento zájem v lidstvu existuje, dokazuje mj. to, že moje kniha Ježíš pro moderního člověka vyšla mezi lety 1972 – 1990 celkem asi v patnácti jazycích (…). Že čeští teologové si knihy prakticky vůbec nepovšimli (nebo aspoň dělají, že si nepovšimli), případně zda nemají zvyk číst, je jiná záležitost. Oni dále nabízejí odkaz Mojžíše, Davida, Izajáše a Ježíše ve skreslujících středověkých formulkách – a pak se diví, že zdrcující většina o to nejeví zájem.“ (s. 43) Napsat toto v době, kdy již dávno byla známa díla Hejdánkova, Balabánova nebo Halíkova, jejichž myšlení je na hony vzdáleno scholastice, mi nepřipadá moc spravedlivé. Navíc stížnost na skreslování je třeba číst v kontextu faktu, že Machovec se v dotyčné knize (chtěl bych se jí na těchto stránkách podrobněji věnovat příště) sice zaklíná duchem“ křesťanského, resp. Ježíšova učení, zároveň ale trvá na odmítnutí hypotézy boha. Není to pro křesťana ještě větší skreslení?
Nosná mi naproti tomu připadá kapitola o fetišismu. Po úvodním psychoanalytickém exkurzu (který možná nebyl úplně nutný – není totiž dále východiskem) se Machovec strefuje do fetišizované role peněz, fundamentalismu, ale i do lidskoprávní ideologie, je-li chápána samoúčelně; píše o humánním soudnictví“, které dbá víc o blaho pachatelů než obětí: klasická ukázka fetišizace ideálu původně vrcholně ušlechtilého…“ (s. 52) Podobná výtka je adresována i radikálním ekologům. Opakem fetišistů je pak skutečná osobnost, která je s to vzdát se pohodlí a riskovat, aniž by upadla do sebezničujícího fanatismu. Tyto myšlenky ovšem nabývají na váze a srozumitelnosti až ve vztahu k závěrečné kapitole, věnované dialogu.
Než se jí budu věnovat, chci se ještě krátce zastavit u problematiky humanismu. Ta je v Machovcově pojetí pozoruhodná důrazem na nutnost sjednotit lidstvo na nějakém novém základě, než o kterém uvažoval Marx. Spíše než o klasickou dělnickou internacionálu by mělo jít o obdobu zednářského (údajně pod vlivem Komenského formulovaného) Bohatí, mocní a moudří celého světa, spojte se!“ Po odkazu k Francouzské revoluci a Napoleonově snu o sjednocené Evropě se tato globalizační vize propojuje s čímsi na způsob revoluce hlav a srdcí: To nejdůležitější bude zjemňovat interindividuální vztahy v drobných skupinách, ve fenomenech přátelství, lásky a spolupráce. Zde bude nutno od běžného života ‚vedle sebe‘ přejít ke skutečnému promítnutí dvou a více lidských srdcí. Tomu věnujeme závěrečnou kapitolu této knihy.“ (s. 78–79) Nemáme v tomto dvousměrném absolutismu“ (spojení platenárního nároku s maximální intimitou lidské duše) co do činění s největším přeludem moderny? Nebo dokonce největším přeludem všech strůjců dějin vůbec (vzpomeňme na Platóna a jeho superstát odvozený co do struktury z údajné struktury lidské duše)? Rozhodně je třeba mít na paměti, jakou roli v recenzované knize hraje podle samotného Machovce kapitola o dialogu.
Vznikla již roku 1965 a do nového vydání byla (jako jediná) převzata prakticky nepřepracovaná. Úvod je téměř mystický: Ve chvílích nejsvětějších, ve ztichlých koutech pospolité osamocenosti, když dvě lidské bytosti pociťují jasněji svá ‚já‘ a stejně bytostně i existující vzájemnost svého ‚já a ty‘, docházívá k podivnému zjevu vzájemného doplňování a ukončování myšlenek tím druhým sotva jen naznačených, dochází k náhlému oboustrannému vyřčení téže myšlenky vnějškově nenavozené, posléze i k srozumění beze slov, k dialogu náznaků, k sdělnému mlčení.“ (s. 82) Vyvstává tu tedy něco výsostně opravdového, něco, co by snad mělo být konečným garantem smysluplnosti lidské existence. Potíž je v tom, že Machovec tento implicitní odkaz vzápětí nahrazuje poměrně pragmatickou koncepcí intersubjektivity. Tím vzniká rozpor, který už se mu nepodaří překonat. Dialog, o který Machovcovi jde a který – jak zdůrazňuje – je neredukovatelný na jakoukoliv institucionalizovanou komunikaci“, se v prvé řadě ukazuje jako prostředek k překonání staršího marxistického východiska, které bylo se svým důrazem na ekonomický a tedy objektivistický rozměr lidské existence příliš redukcionistické. Machovec se vlastně snaží dát – v duchu frankfurtské školy, ale i židovského myšlení (Lévinas, Buber) – marxismu lidskou tvář“ (doslova!). Pozoruhodný je v této souvislosti jeho postřeh o svědomí, které pojímá jako vědomí, že jsem s někým“. Takové pojetí v sobě slučuje problémy pravdy i dobra. Opět pak zaznívá odkaz k celku: Dialogem rozumíme nejvyšší formu vzájemné lidské komunikace, při které se ve vzájemném styku dvou (či více) lidí z obou stran vědomě usiluje o takovéto celkové rozevření člověka člověku.“ (87) Proto je nutné čelit (jak ve jménu dobra, tak ve jménu pravdy) všem instrumentalizacím a důsledkům zaslepujících odborných specializací. Na rozdíl od výrobku, který se rozplývá ve fetišizované směně, je produkt“ dialogu opravdu osobní, nepřenosný, nezastupitelný – a dodejme: neodcizitelný, aby zazněl další neomarxistický pojem. K tomu všemu je zapotřebí odvahu a poctivost, nezůstat u teorie, nesnažit se získat jen pro sebe, nechytračit a vyhnout se všem mocenským nátlakům. Konkrétním historickým vzorem je Machovcovi Gándhí.
Nepřekvapí, že v textu je přítomno cosi revolučního. Za největší překážku dialogu považuje Machovec hierarchické uspořádání společnosti a zejména specializací vynucenou institucionalizaci. Jejím hlavním projevem je přebujelá byrokracie: Člověk má totiž určitou vnitřní potřebu růstu, tj. ‚sebepřekonávání‘, ale úřad má tendenci k ‚uzavření‘, tj. k ‚sebeuchování‘. Proto smyslem humanismu musí být, aby – i když ovšem zůstanou určité ‚instituce‘ – zmizely ‚úřady‘ tohoto typu.“ (s. 101) A odkud tedy čerpat prostředky k nápravě? Machovec píše o nutnosti být dějinným člověkem“, přičemž nejde jen o to, znát skvělé dějinné postavy, ale žít s nimi: žít se svatým Benediktem, žít s Husem, žít s Masarykem.“ (s. 103) To, oč v posledku jde, však není setkání s druhými ve smyslu klasické intersubjektivity, ale s vlastním ideálním já“ v rozmluvě se sebou samým. Takovéto setkání má být zásadně proměňující, má vést k jakémusi prozření. Cítíme za tím náboženská témata – jenže právě to Machovec odmítá. Podle jeho názoru se moderní člověk už nemůže modlit, neboť námitky střízlivého rozumu“ mu to nedovolí. Překonat modlitbu a najít ještě skutečnější, jakoby nezmystifikované“ já je podle autora nutné, nemá-li se vědomí člověka buď opět zvracet v náboženství, případně – pokud individuum víru vědomě potlačuje – vést k vážným psychopatickým projevům.“ (s. 105)
Jenže jak toho dosáhnout? Machovec na posledních stránkách knihy nádherně chodí v kruhu. Nejen že úkol je těžký. Nadto humanismus pro něco podobného dosud nemá odpovídající ‚modely‘.“ (s. 111) Je tedy podle všeho zapotřebí nějaké modely vytvořit. Nejspíš vědecky, neboť pojem model je právě vědecký (a v tomtéž duchu se nese i citovaný odkaz na psychopatologii). Autor ale hned v další větě dodává: Částečně tu sice v tom ohledu slouží umění (…) (ale) je tu přece posléze vždy jakási ‚umělost‘, jakási přehrada a podvojnost umění a ‚života‘. Můj zážitek umělecký – ať sebeniternější a sebehlubší – a můj vlastní ‚existenciální problém‘ není totéž.“ (s. 111) Umělost tedy vadí – jenže jak vymodelovat něco, co by nebylo umělé? Machovec nakonec zaklíná jediné v tomto kontextu relativně smysluplné termíny, totiž náboženské, ale zároveň trvá na tom, že právě ony nejsou tím, co má na mysli. Je prý nezbytné najít svůj způsob modlitby“ (s. 112), prodělat opravdovou konverzi“ (s. 112) a nakonec se obrátit ke smrti jako prameni, z nějž třeba modifikovat své životní ideály“. (s. 115) Aby bylo zajištěno, že se tato smrt nepromění v nicotu (a tedy symbol nesmyslnosti), vztahuje ji Machovec – nevyhnutelně, a zároveň vágně, každopádně nepřesvědčivě – k dalšímu výsostně náboženskému pojmu: Jsem-li ‚dítětem času‘, jsem i čímsi ‚nadčasovým‘, neboť čas sám je věčný. Moje smrt, mé ‚nebytí‘ je pak – z vesmírných hledisek – jen epizodou jakéhosi úžasného reálného procesu, v němž ‚o něco jde‘ – a i toto něco je plně reálné.“ (s. 119) Nakonec má vzejít člověk, který žije s dějinami a s nadčasovostí v bratrské jednotě.“ (s. 121)
Po pravdě řečeno, s většinou Machovcových myšlenek, bych se vlastně mohl ztotožnit. Potíž je v tom, že závěry, ke kterým dochází, nevyplývají z premis, které si stanovil. Ty se vlastně dají sjednotit do jednoho základního předpokladu: osvobozený a obnovený“ lidský rozum. Jeho odlišnost od tradičního osvícenského ratia má být zajištěna vztažeností k dialogu. Jenomže to je pojem, po kterém chce Machovec víc, než je možné. Přese všechno není jasné, o jaký dialog vlastně jde, s kým jej máme vést, kam je adresována ona opravdová modlitba“. K celku vesmíru? Proč se potom v závěrečném shrnutí píše, že smysl existence nelze vyvodit z žádné věci, ba ani z celku vesmíru jako takového, ale může být určen pouze tam, kde rozumem nadaná bytost volí z naléhavých odhalujících se eventualit tu činnost, která se jí jeví žádoucnější“ (124 s.)? Je-li smysl do vesmíru de facto vtiskáván, jak s ním lze vést smysluplný dialog? A kdyby smysluplný celek byl jen záležitostí naší lidské projekce, jak docílit života z hlediska věčnosti“, na který se Machovec ve stopách TGM odvolává (s. 121)? Jaképak hledisko věčnosti“, když smysluplnost, subjektivitu a tedy i hledisko“ má nakonec jen člověk sám?
Ve vědění Milana Machovce zkrátka chybí jedna premisa, resp. nebyla dostatečně nahrazena nějakou jinou. Tou premisou je, že každé rozumové vědění se legitimuje určitou formou víry. To by snad bylo možné vyvodit z probírané koncepce dialogu (dialog si vždy vyžaduje důvěru – a tedy vlastně víru), v tom případě ale koncepce není dostatečně vypracována (a je otázkou, zda by to vůbec bylo možné). Zdánlivá samozřejmost mnohých Machovcových tezí – např. tvrzení, že štěstí je na rozdíl od smyslu cílem lidí podprůměrných, nenadaných, hloupých“ (s. 124) – jakoby pramenila z objektivního vědění, jež je záležitostí každého zdravého inteligentního člověka“ (s. 125). Takové samozřejmé vědění, pokud má být jeho předmětem smysl lidské existence, však nemůže být ničím jiným než nepřiznanou vírou.