Marná existence spisovatelská

[Recenze Nebožtík]

Útlá próza, řekněme novela, Ondřeje Horáka (*1976) Nebožtík vystavuje ne zrovna lichotivý účet současnému (nejen českému) literárnímu provozu.

Horák ve své nové próze, která přichází čtyři roky po debutovém románu Dvořiště, popisuje několik měsíců ze života spisovatele Štěpána, věkem nejspíš třicátníka. Nejprve dlí na stipendijním pobytu v norském Oslu, pak se vrátí do Prahy, v níž žije, pobude zde pár týdnů v adventním čase, taky zavítá ke kamarádce na Šumavu a jednoho dne v novém roce sedne do auta a jede se podívat do Osvětimi. Sloveso popisuje je skutečně tím nejpříhodnějším, neboť Horák, vyprávějící v er-formě, posouvá a sleduje Štěpána jako figurku (nebo spíše živočicha) po vytyčené trajektorii.

Horák zbavil Štěpána veškeré odpovědnosti a starosti. Dle všeho nikde nepracuje, nemá závazky, hmotné problémy veškeré žádné: chce-li se mu zajít na oběd, zajde si, chce-li si nechat přivézt jídlo, nechá si je přivézt (a často je ani nedojí, jen měl chuť); rozhodne-li se vyjet do ciziny, vyjede si, na náměstích cizích měst posedává po kavárnách. Zavolá mu matka – a sdělí mu, že mu poslala peníze; zavolá mu otec – a sdělí mu, že mu poslal peníze. Štěpán pendluje mezi několika ženami, nebrání se naprosto příležitostným souložím. Literatura jej vlastně příliš nezajímá, téměř nečte, knihy mu doporučuje a vnucuje čtenářsky náruživější kamarádka/přítelkyně Jindřiška. Zato vášnivě rád sleduje filmy a vyvaluje se ve vaně s horkou vodou. Též oblibuje chodecké dávky, protože ještě předtím, než se spustí pravá zimní slota, absolvuje Štěpán dávku poměrně dlouhých výšlapů po hlavním městě, pokaždé do jiných koutů. A to je vše.

 

Literární tanečky

Horákův text je portrétem zbytečného člověka, živé mrtvoly neboli – viz název novely – svého druhu nebožtíka, který se dokáže dojmout ještě tak o samotě, doma, nad válečným filmem nebo dokumentem o utrpení. (Když se pak ocitne v reálné polské Osvětimi, necítí Štěpán prakticky nic – pod náporem tamějšího turismu.)

Ale Nebožtík je i polemickým portrétem, a tím chce asi být především, určitého typu lidí a určitých poměrů na dnešní literární scéně. Literatura už nikoliv jako úděl, poslání, jako něco, čemu obětuji vše, nýbrž literatura jako interesantní pozice na veřejném a kulturním kolbišti, jako prostředek k dosažení věhlasu, případně i jistých požitků, které kulturní provoz umožňuje, když v tom člověk umí chodit, když si to umí zařídit. Na literaturu se jako hmyz na mucholapku lepí pozéři, kteří nepochybují o své důležitosti, snaživci, již se domnívají, že když poslechnou návody, kterak se stát spisovatelem, že se jím skutečně stanou, apod. Štěpán je aktérem a produktem těchto tanečků. Ne že by mu takovéhle literátství nešlo na nervy, ale sám se nechová jinak, je jeho součástí.

Tuto neukřičenou, nepřímo vyslovovanou, přece však sarkastickou kritiku Ondřej Horák provádí prostřednictvím textu, jemuž nelze upřít snahu o výrazovou střídmost; dokonce potlačil svůj sklon k velkovýrobě frků a hříček (i když pár si jich neodpustil, viz třeba: „A čekala déle, než původně čekala.“). Ale pálivou fackou do tváře dnešní hry na literaturu Nebožtík bohužel není. Jde o skicu, pravda, redakčně kvalitně vypravenou; jako předmět je to pěkná drobná knížka vázaná v plátně.

Sex tlačí Horák do vyprávění s jistou neomaleností, s nezajímavou mechaničností. Popisy pěších výletů postrádají intenzitu jiných literárních pražských chodců současnosti, zejména se nabízí srovnání s texty Václava Kahudy či Emila Hakla. Mechaničnost Štěpánovy existence měla být více propracována, měl se do ní autor stylisticky daleko více položit, přičemž na několika místech se zdá, že by na to měl. Ale zároveň jako kdyby Ondřej Horák na vysoké poslání literatury v naší době už sám nevěřil, tak co se s tím příliš mazat…

Josef Chuchma, Lidové noviny 12. 5. 2017