UMĚNÍ A JINDŘICH CHALUPECKÝ

[Recenze Obhájce moderního umění]

Kniha Zdeňka Brdka se snaží zmapovat tvůrčí a kritickou činnost Jindřicha Chalupeckého mezi lety 1930–1948. Jedná se o rozhodnutí zásadního významu; jakkoli je Jindřich Chalupecký považován za jednoho z nejvýznamnějších teoretiků umění, monografie, která by scelující interpretací vyložila Chalupeckého dílo, zatím v tuzemském kontextu chyběla. Brdkova kniha si klade za cíl položit základy, na nichž by mohla stavět budoucí vědecko-teoretická diskuse o dílu tohoto teoretika; již nyní dodejme, že tento cíl byl bez větších připomínek splněn, zejména také proto, že Brdkova úvodní studie, která má přes sto stran, je doplněna dosud nepřetištěnými Chalupeckého texty.

Brdek ve své studii postupuje chronologicky a na úvodních stranách analyzuje Chalupeckého motivaci a teoretické zásady přítomné v začátcích jeho kritické činnosti. Chalupecký ostře vystupuje proti akademické jednotvárnosti a suchopárnosti, přičemž nejvíce vyzdvihuje kategorie „jasnosti a živosti“ (str. 11). Jasnost a živost nelze samozřejmě definovat jinak než tak, že budeme analyzovat způsob užití těchto pojmů v autorových kritikách, kde snad lépe vysvitne jejich smysl. Tyto koncepty na jedné straně vykazují jistou afinitu s filosofií života (vitalismem), na straně druhé implikují odmítnutí fragmentarizace, nesouvislosti a rozpadu. Pro Chalupeckého totiž jasnost a život znamená především ucelenost a završenost uměleckého díla; možná bychom mohli dodat, že jde o organickou soudržnost. To zároveň znamená, že vyzdvihované kvality jsou úběžníkem procesu umělecké tvorby – ta má být pečlivě plánovaná, vykazující znaky uspořádanosti, ale také osobitosti.

Právě osobitosti uměleckého stylu přikládá Chalupecký velký význam; mimo jiné lze s její pomocí útočit na soudobý surrealismus, u nějž teoretik kritizoval „neúčast vědomých, záměrných a rozumových sil“ (s. 17); sledování logiky snu považoval za zmatené a nesmyslné. Nelze si totiž myslet, že nevědomé síly samy dokáží dát vznik uměleckému dílu, aniž jsou korigované a vměstnané do určitého rámce. Chalupeckého kritika je soumezná s kritikou Václava Černého, ten ve stejných intencích označil psychický automatismus za „samoúčelné gesto prosté tvůrčího vzmachu“ (s. 17). Na druhé straně Chalupecký oceňuje tvorbu Jindřicha Štyrského či Toyen, avšak i oni mu připadají až příliš uzavřeni do sebe, zatímco vztah člověka a světa vnímá jako bytostně dialektický.

Ze všech zmíněných důvodů Chalupecký zaměřuje pozornost na umělecké dílo Zdenka Rykra (1900–1940). Cení si jeho technické vyspělosti, jež nachází svou expresi v kvalitní průmyslové grafice. Chalupecký si Rykra až idealizoval, zůstal mu navždy „příkladem českého modernistického umělce“ (s. 21). Příchylnost k Rykrovi, vyjádřená i v rozhovoru obou mužů, jenž je v knize také publikován, se stává svorníkem Chalupeckého přehodnocení názorů na surrealismus, k němuž dochází kolem roku 1934: „Od roku 1934 se Chalupecký spolu s kolegy výslovně hlásí k surrealismu, překládají si texty francouzských surrealistů, intezivně experimentují (s kolážemi, frotážemi, objekty), účastní se her s automatickými texty […] Toto svobodné experimentování a uvolnění imaginace se odrazilo i v kritikových textech, které oproti předchozímu období vykazují větší tendenci k vlastnímu promýšlení a obraznému vyjádření“ (s. 23). Do tohoto období spadá také Chalupeckého polemika s Teigem, Brdkem detailně popsaná; Chalupecký se k Teigovým názorům vyjádřil explicitně, avšak velmi hutně, v recenzi „Jarmarku umění“.

Opojení surrealismem je však v následujících letech, zejména kvůli druhé světové válce, vystřídáno estetikou každodennosti a příklonu k existencialismu. Na konci 30. a na začátku 40. let začíná Chalupecký používat pojmy jako jsoucno, bytí či absolutno, u nichž lze nalézt „výrazné podobnosti s rétorikou existencialismu, a sice té jeho varianty, již je snad možné nazvat metafyzickým existencialismem a vymezit jmény Martina Heideggera či Karla Jasperse, který se velmi hlásil k Sørenu Kierkegaardovi“ (s. 43). Na jedné straně není tomuto tvrzení moc co vytknout, na straně druhé jsem přesvědčen, že by neuškodilo detailnější srovnání pojmové nomenklatury existencialismu a Chalupeckého příklonu k ní. Rozhodně si nelze vystačit s tvrzením, že český teoretik byl stejně jako Heidegger přesvědčen, že základním modem naladěnosti moderního člověka je úzkost. Totéž platí i v případě Kierkegaarda; Brdek se zmiňuje o tom, že Chalupecký tohoto filosofa často cituje, když se snaží popsat metafyzickou osamělost – je to ona transcendentálně založená koncepce moderního umění, o níž Brdek mluví na počátku knihy (s. 9), či nikoli?

V poválečném Chalupeckého myšlení se objevuje výrazná kritika existencialismu z marxistických pozic. Brdek v tomto kontextu sice uvádí Sartrovu přednášku Existencialismus je humanismus, už se však blíže nevěnuje Heideggerovu dopisu O humanismu, stranou nechává také texty G. Lukácse. Přitom právě Sartrovo pozdější propojení marxismu a existencialismu, respektive Lukácsova kritika této koncepce by zde mohla být velmi nápomocná. To jsou však spíše marginální poznámky; kniha jako celek přesvědčivě sleduje historicko-interpretační linii vývoje Chalupeckého náhledů na povahu moderního umění. A vyzdvihněme i texty, které tvoří druhou část publikace: je nesmírně důležité, že znovu spatřily světlo světa – že Chalupecký je znovu čten, interpretován a vykládán.

Martin Charvát, Tvar 20. 4. 2017

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole