A2 26/2017
[Recenze Vlčí měsíc]
Noc má břich i kořen, ledové vnitřnosti, umí se rozepnout jako plát střelného prachu nebo být plátem hvězd a borůvčí. Tyto lyrické obraty nejsou výplodem náctiletého milovníka poezie, ale několika útržky z knihy Vlčí měsíc. Julio Llamazares ve svém prozaickém debutu z roku 1985 rozehrává lyrickou noir vybíjenou, v níž čtveřice republikánských partyzánů po prohrané občanské válce prchá před frankistickými vojsky horami severního Španělska. Dílo, které se brzy stalo součástí kánonu klasické španělské literatury 20. století, nešetří ani své hrdiny, natož čtenáře. Tam, kde je slunce zažehnuté, měsíc se rozpadá jako shnilý plod a nemilosrdní četníci jsou na stopě, se uprchlíci neschovávají pouze v dolech, jeskyních, houštinách, stodolách, sukních milenek, ale jsou bezpečně skryti i v neustále bobtnajícím mračnu metafor. Kdyby měli Angél, Ramon, Gildo a Juán tolik nábojů, co Llamazares obrazotvornosti, výstřely jejich samopalů by jako ocelové jazyky neprotrhávaly pouze stříbrné břicho hor, ale i těla jejich pronásledovatelů. Nikdy nekončící exploze analogií nemá na politické pozadí války čas a po pravdě ani chuť, takže se čtenář v tomto vlčím světě mimo dobro a zlo brzy přistihne, že ho všudypřítomný zmar a elegie barvitých slov nutí k úvahám o tom, zda by posledního přeživšího sám neudal, aby byl všemu konec. Nakonec se ale přece jen jako zvratky přes knihu převalí vysvobozující ticho a zdánlivě nekončící diktaturu metafor ukončí.
