Česká literatura 1/2004

[Recenze Tance kolem Kafky]

Franz Kafka jako politikum

Liblická konference o životě a díle Franze Kafky patří k zavedeným symbolům počátků liberalizačních procesů v české kultuře šedesátých let. Knížka Alexeje Kusáka Tance kolem Kafky připomíná, že od jejího uspořádání uběhlo právě čtyřicet let. Obálka knihy pak čtenáři slibuje, že mu „klíčový organizátor“ poodhalí nejrůznější mýty a polopravdy, jimiž má být konference dodnes zahalena.
Podtitul útlého svazku Liblická konference 1963 – vzpomínky a dokumenty po 40 letech naznačuje, že se nejedná o běžnou literárně či kulturněhistorickou práci, ale o zaujaté vyprávění účastníka tehdejšího dění, doplněné o svědectví autentických pramenů. Toto žánrové vymezení je nutné přivítat, neboť v předchozí autorově práci Kultura a politika v Československu 1945–1956 (Praha 1998), pojaté jako historické pojednání o dějinách poválečné kultury, byla tato subjektivita rovněž výrazně přítomna, avšak dostatečně nereflektována. Souvislost recenzované knihy s předchozí prací je ostatně hlubší – právě zde totiž autor interpretoval počátky socialistické kultury (období tzv. stalinismu) jako pokračování, respektive vyvrcholení „obrozenské vývojové fáze české kultury“, v níž mělo umění především plnit výchovné úkoly a svým způsobem nahrazovat a kompenzovat nedostatečné politické aktivity. Tato etapa podle Kusáka v podstatě skončila rokem 1956 a následné kulturní dění prý nebylo ničím jiným než dalším rozšiřováním hranic a pokračováním procesu emancipace kultury, který vyvrcholil v letech 1968 a 1969. Není smyslem recenze polemizovat s touto obecnou tezí, lze nicméně konstatovat, že nová autorova kniha ji svým způsobem vyvrací.
O čem tedy vlastně Tance kolem Kafky pojednávají, jaký postup autor při svém líčení zvolil a čím je kniha pro dějiny poválečné literatury a kultury zajímavá? Ve zkratce řečeno, jde o vyjádření toho, jak významně se Alexej Kusák o uspořádání kafkovské konference zasloužil; vlastní sympozium je až tématem druhotným. Celek je strukturován do tří odlišných částí: v úvodní třetině Kusák líčí přípravy akce, její průběh a bezprostřední politický ohlas, poté následují čtyři subjektivně laděné biografické črty osobností, které hrály v úvodním příběhu významnější roli. Poslední část stručně mapuje „druhý život“ akce a na závěr je připojen soupis literatury předmětu (v něm však některé citované tituly bohužel scházejí).
Popis příprav konference představuje vlastní jádro knihy. Autor zde vychází jednak z vlastních vzpomínek, jež místy beletrizuje, jednak z dochovaných materiálů z jednání germanistické sekce ČSAV, které nalezl v pozůstalosti jejího tehdejšího čestného předsedy Pavla Reimana; třetím pramenem je soudobá kulturní publicistika. Výklad není přísně chronologický, užitečné jsou odkazy k mezinárodnímu kontextu, zejména k tehdejšímu dění v Sovětském svazu. Tyto odbočky konkrétně ukazují, jak významné dění v sovětské kultuře pro české prostředí bylo. Sovětský svaz plnil roli centra. Na periferii pak byly odtud vycházející podněty přizpůsobeny domácím tradicím; z této transformace také vyplývala relativní autonomie lokálních kulturních procesů v sovětském bloku. Podle Kusákova podání tak myšlence kafkovského sympozia předcházela renesance zájmu sovětských vědců o dílo F. M. Dostojevského, jež signalizovala nový, méně selektivní přístup k literární tradici. Podobným způsobem v českém prostřední rezonovaly například tzv. diskuse o realismu, jež probíhaly v druhé polovině padesátých let v sovětských estetických a literárněvědných periodicích (Voprosy estetiky , Voprosy literatury ). Také o nich se nejdříve referovalo v českém kulturním tisku a následně na ně navázala mezinárodní debata v časopise Plamen , jež však problematiku posunula o něco dál a aktualizovala ji vzhledem k českým kulturním tradicím. V jejím rámci proto již vedle sovětských autorit (Vladimír Dněprov) vystoupili také západní marxisté (Ernst Fischer) a také domácí obhájci nedávno kritizované avantgardy – Květoslav Chvatík. Dalším dokladem téhož procesu je v Kusákově knize epizoda Chruščovovy kritiky výtvarného modernismu z prosince 1962, které se vzápětí pokusili využít „dogmatikové“ (Ladislav Štoll) a aktualizovat Chruščovovu kritiku pro český kontext.
Mechanismy tehdejšího kulturního života nám v Kusákově knize přibližuje dále popis různých zákulisních jednání, jež předcházela oficiálnímu rozhodnutí o uskutečnění konference. Strategie, k nimž se aktéři tehdejšího dění uchylovali, byly pro fungování tehdejšího literárního života a pro podobu literární kultury vůbec příznačné. Autor líčení zákulisních jednání evidentně prožívá, vnímá je dodnes jako svého druhu souboj dobra se zlem a ani v nejmenším se nad tímto hodnocením nepozastavuje. Ani s odstupem si neuvědomuje, že právě tato bojová konfrontačnost podstatně ovlivňovala způsob argumentace a uvažování a že jejím důsledkem také byla utilitarizace umění, tentokrát jeho zapojením do „boje proti dogmatismu“.
Již z první části knihy zřetelně vystupuje jeden z hlavních motivů knihy, který se zdá být podnětem k jejímu vzniku: je jím osobní spor Alexeje Kusáka s Eduardem Goldstückerem o to, kdo má hlavní zásluhu na uspořádání konference a kdo s touto myšlenkou přišel jako první. Autor cituje z Goldstückerových pamětí Procesy. Zkušenosti jednoho Středoevropana (München – Hamburk 1989) pasáže, v nichž si čelný představitel poválečné české germanistiky (ve sledované době vedoucí katedry na FF UK) přisvojuje hlavní podíl na uskutečnění konference. Kusák ukazuje, že Goldstücker, pozdější autor četných textů o Kafkovi (viz Na téma Franz Kafka: články a studie , Praha 1964) a o pražské německé literatuře, zastával na počátku šedesátých let úzce sociologický pohled na Kafkovo dílo a snažil se případné symposium o jeho díle omezit „na jakousi poradu nás marxistů“ (s. 19n). (Zde se poněkud pozměnil Kusákův pohled na jednání Komise českých germanistů v listopadu 1962, neboť ve stati Ke vzniku konference o Franzi Kafkovi v Liblicích v květnu 1963 ještě psal, že Goldstücker jako jediný tehdy byl „zásadně proti konání konference“, in sborník Zlatá šedesátá. Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a…zklamání , ed. Radka Denemarková, Praha 2000).
Vzhledem k tomu, kolik prostoru autor věnoval okolnostem a komplikacím s přípravami akce, přichází vylíčení jejího samotného průběhu hodně zkrátka. Z Kusákova výkladu se zdá, jako by zde nepromluvil prakticky nikdo jiný než on sám, na jeho referát polemicky zareagoval Eduard Goldstücker a potom vystoupili „dogmatičtí“ badatelé z NDR. Pro jeho přístup je příznačné, že si vůbec neklade otázku, jaký význam mělo sympozium z hlediska poznání kafkovského tématu. Zdá se, že jediný, kdo odvážně vystoupil proti vulgárně sociologizujícím přístupům, byl náš nynější autor a právě on to byl, kdo v sobě nalezl odvahu prolomit ledy dogmatismu. Přitom si neuvědomuje (či to alespoň nereflektuje), že názory jím prezentované již v této době nebyly zdaleka ojedinělé. To, že Kafkovo dílo v podobném interpretačním klíči četl například Jiří Hájek, že je v návaznosti na filozofický existencialismus na konferenci vykládal Ivan Sviták a že se proti normativně uzavřenému čtení vyslovil Pavel Trost i další účastníci, se z knihy nedozvíme.
S ohledem na to, že kniha sleduje především kulturněpolitický význam vědeckého setkání, je přirozené, že podrobně mapuje jeho mezinárodní ohlas. Do širšího povědomí konferenci zapsalo především její jednoznačně negativní hodnocení v NDR, kde A lfred Kurrela publikoval pod názvem Jaro, vlaštovky a Franz Kafka polemiku s Garaudyho pozitivní zprávou o celé akci, jež podle francouzského marxisty signalizovala obrodu marxistického myšlení v socialistických zemích. Podle Kurrely naopak Kafkovo dílo patřilo minulosti a pro socialistického člověka nebylo aktuální. Alexej Kusák stručně rekapituluje následnou diskusi, zejména mezi Kurrelou a Garaudym. Je však podivné a nepříliš korektní, že prakticky opomíjí texty Eduarda Goldstückera, neboť jeho odpověď vyšla současně s Garaudyho reakcí (viz Dnešní potřeby a zítřejší perspektivy , Literární noviny 1963, č. 40) a byla vedena z obdobných stanovisek. Nejde o Goldstückerovy názory na Kafkovo dílo – že byl jejich zájem primárně politický, respektive kulturněpolitický, ukázal již v roce 1965 Přemysl Blažíček v článku Katedrová věda (Tvář 1965, č. 2). Ostatně sociologizující, respektive ideologizující čtení literárního díla bylo pro marxistickou literární vědu příznačné vždy. Pokud ovšem Kusák sleduje právě kafkovskou konferenci právě v této rovině, je Goldstückerova úloha nepominutelná.
Osobnost autora knihy vystupuje i z druhých dvou částí knihy, jež představují již zmíněné biografické črty a „druhý život“ konference za tzv. normalizace a v letech devadesátých. V portrétech Gustava Janoucha, Ernsta Fischera, Pavla Reimana a Eduarda Goldstückera se zčásti opakují a jsou rozvedeny autorovy kontakty s nimi. Nejzajímavější je vyprávění o Gustavu Janouchovi, autorovi slavných Hovorů s Kafkou , o jehož účast na konferenci Kusák usiloval a již podle jeho podání zmařil právě Goldstücker. Zajímavá a svým způsobem bizarní je v tomto kontextu vzpomínka na jejich setkání z přelomu čtyřicátých a padesátých let v prostředí Kulturního kádru SČM . Zde je však třeba dodat, že Kusákův obraz vlastního mládí, kdy „[...] jsem byl obalen moderní literaturou tak dokonale, že ke mně dogmatické tirády [...] nemohli proniknout“ (s. 99), je poněkud idealizovaný. Již samotná účast v KK SČM či jeho pořádání na antologií typu Gottwald je s námi. Náš první dělnický president v zrcadle české a slovenské poesie a prózy (Praha 1953) ukazují, že situace byla patrně složitější. Tato skutečnost nemá autora knihy nijak skandalizovat, jde pouze o to, že jeho sebestylizace jako toho, kdo na rozdíl od ostatních měl jasno a nesdílel dobové představy o povaze a funkcích umění, je poněkud problematická a rozhodně zbytečná.
Snaha obhájit význam kafkovské konference prostupuje poslední částí, již vedle povšechné informace o jejích „normalizačních“ odsudcích (kapitolka Kafka, tanky, normalizace ) tvoří rekapitulace autorovy polemiky s Václavem Klausem a jeho přezíravým postojem ke snahám marxistů v šedesátých letech přivlastnit si Kafku. Kusákova snaha hájit politický význam akce je pochopitelná. Akce jej nepochybně měla, je však divné, že si vůbec nepřipouští otázku, zda také neměla či alespoň nemohla mít také význam jiný – třebaže méně časový a s omezeným ohlasem veřejnosti.
Autorova interpretace významu a smyslu konference o Franzi Kafkovi je jednoznačná: „[...] v české kultuře 60. let sehrála kafkovská konference úlohu beranidla, které prolomilo hradby, za kterými byla tabuizovaná část české a světové kultury“ (s. 76). Takovýto výklad, jenž je prokládán unavujícími výpady proti Goldstückerovi a jeho podílu na celé akci, se však z odstupu jeví jako výrazně subjektivní. Připomíná hádku o to, kdo první zaklekl do startovních boxů ke sprintu na sto metrů – autor Tanců kolem Kafky si přitom neuvědomuje, že v daném okamžiku byl spolu s mnoha dalšími na trati závodu na mnohem delší vzdálenost. Sympozium o díle pražského rodáka sice může a je z odstupu vnímáno jako symbol určitých změn, rozhodně se ale nejednalo o jedinou a ani o první akci tohoto typu. Na počátku šedesátých let totiž nepanovala stejná atmosféra jako před deseti lety: umění a literatura se již ubíraly jinými cestami. Ještě před kafkovskou konferencí proběhla výše zmíněná diskuse o realismu v časopise Plamen , vyšla známá kniha Květoslava Chvatíka o Bedřichu Václavkovi, kolem níž se strhla velká polemika, proběhla konference o moderní próze, kde například Karel Kosík přednesl referát srovnávající dílo Kafkovo a Haškovo a Růžena Grebeníčková pojednala o situaci moderního románu, proběhl III. sjezd svazu spisovatelů, na němž byl kritizován Ladislav Štoll, a následně vyšla stať Jiřího Brabce Třináct let po Třiceti letech , vycházely knihy Jiřího Frieda, Ivana Klímy, Ladislava Fukse atp. Ani jedna z těchto kulturních událostí neznamenala rozchod s idejemi socialismu (jako ostatně ani kafkovské setkání), ale všechny ukazovaly stejným směrem: k diferencovanějšími chápání socialistické kultury, jež nemělo být jen prvoplánově ideologické.
Napsal-li Alexej Kusák ve své knize o kultuře a politice v poválečném Československu, že rok 1956 představuje počátek konce obrozenské fáze české kultury, pro niž měla být příznačná instrumentalizace kultury, tak je jeho přítomná kniha dokladem toho, že se žádný takový konec nekonal – on sám totiž vykládá dílo Franze Kafku a konferenci jemu věnovanou výhradně v instrumentální rovině a jiné otázky si prakticky nepřipouští. Jde však skutečně o problém a přístup pouze obrozenský? Nepromítá se do našeho rozumění minulostí, do interpretace literárních a kulturních tradic vždy také reflexe naší situace ve světě?

Petr Šámal