Česká literatura 1/2005

[Recenze Krajiny života a tvorby Oty Pavla]

V tišinách próz Oty Pavla

Zatímco v knize Próza obrazná i věcná (1995), zaměřené jednak na tvorbu Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala a Oty Pavla, jednak na žánr literatury faktu, se literární historik, kritik a editor Bohumil Svozil pokusil o bilanci tematicky různorodých studií a doslovů, ve své nové práci Krajiny života a tvorby Oty Pavla završil svůj dlouhodobý zájem o tvorbu jednoho literáta. Monografie o Pavlově literárním díle je ovšem opět knihou bilanční: shrnuje výsledky Svozilova badatelského úsilí, které dosud vyúsťovalo „jen“ v řadě dílčích studií a rozsáhlé činnosti editorské.
Autor práci rozdělil do čtyř nestejně obsáhlých číslovaných kapitol, které – oproti úzu odborných publikací – nemají samostatné názvy, leč jsou uvozeny vybranými citáty z prozaikovy reportážní povídky Brankář (1961) a z dopisů adresovaných bratru Jiřímu a prozaičce Ludmile Pelcové. Toto nezvyklé architektonické uspořádání pomohlo autorovi ozvláštnit styl literárněvědného výkladu, neboť citáty anticipují téma kapitoly i esejistický ráz textu, avšak čtenářovu orientaci v knize příliš neusnadňuje. V obsahu jsou kapitoly označeny incipity jednotlivých citátů, které však mohou být orientačním vodítkem až ve chvíli, kdy recipient dospěl k jádru výkladu a jejich vztah ke kompozici knihy odhalil. Běžným formálním zvyklostem odborných prací autor oponuje také tím, že nezařazuje seznam sekundární literatury. Je pravda, že většinu analýz o dílech Oty Pavla napsal právě autor monografie a musel by tedy v seznamu hojně citovat sám sebe, avšak přehledný soupis dosud publikovaných prací o Pavlově tvorbě by přesto knize prospěl. Odkazy na primární i sekundární literaturu pak obsahují hlavně poznámky pod čarou, v nichž vedle základních bibliografických údajů k citovaným zdrojům Svozil uvádí také drobná upřesnění hlavní linie výkladu. Osobitý ráz publikace (vyjadřující málo vídané propojení vědecké přesnosti s emocionálním vztahem k analyzovanému dílu) podtrhuje obrazová příloha, do níž jsou zařazeny fotografie z rodinného archivu a z Buštěhradského muzea Oty Pavla.
Název Svozilovy práce – Krajiny života a tvorby Oty Pavla – anticipuje široké zaměření monografie, která na jedné straně sleduje poetiku Pavlova literárního odkazu, na straně druhé si všímá jeho životních osudů, přičemž staví na názoru, že beletristická tvorba v tomto případě „prokazuje nebývale úzkou souvislost s povahou a dimenzemi autorova života“ (s. 13). Zájem o životopisnou stránku prozaikovy osobnosti se v knize projevuje nejen připomenutím klíčových životních zážitků, jež měly vliv na utváření jeho literární tvorby, ale především líčením mentality a lidských postojů, přičemž opomenuta nezůstala ani stanoviska společenská a politická. V zásadě vlídný postoj ke světu a k lidem – lze hovořit až o vztahu bezelstném a dětsky důvěřivém – tvoří pevný bod, k němuž se prozaik upíná po obdobích skepse, ba i po prodělání psychicky depresivních stavů (věcně a taktně píše Svozil také o autorově duševní chorobě a o jeho pobytech v psychiatrických ústavech). Jiná situace podle Svozila provází autorův vztah k otázkám společensko-politickým. Na základě analýz prozaikovy korespondence Svozil potvrzuje, že ještě v první polovině 50. let Ota Pavel sympatizoval s některými komunistické státníky (zvláště se Stalinem a Gottwaldem) a že v důsledku tohoto přesvědčení i osobně litoval jejich úmrtí. V průběhu 60. let však podle něj Ota Pavel dozrál až k dojmu naprostého rozčarování z politického vývoje a ze svých mladistvě naivních politických názorů se tak vymanil.
Dalším tématem, které ve spojitosti s Pavlovou tvorbou Svozil otevírá, je prozaikovo žurnalistické působení ve sportovní redakci rozhlasu a v časopisech Stadion a Československý voják. Považuje za nesporné, že Ota Pavel se novinařině věnoval „s vervou a vášní“, ale zároveň upozorňuje, jeho tvůrčí dispozice byly v tomto směru omezené, neboť se neobešel bez „zdlouhavějšího formulačního hledání“ a vadil mu i rušný redakční provoz. Jistý přínos vidí Svozil v tom, že práce sportovního reportéra zprostředkovala prozaikovi možnost prožít mimořádné okamžiky ve společnosti sportovních osobností. Jako příklad jednoho z těchto neobvyklých zážitků uvádí cestu do Spojených států, kam v roce1962 Pavel doprovázel vojenské fotbalové mužstvo Dukla. A utorovu knižní prvotinu Dukla mezi mrakodrapy (1964), jež byla výsledkem tohoto putování, hodnotí Svozil bez předsudků. Přiznává jí sice statut díla, jež v dobovém kontextu vyvolalo poměrně velký ohlas, avšak současně ji charakterizuje jako práci „žánrově smíšenou, motivicky, situačně i významově rozbíhavou a rozkolísanou“ (s. 123). Na tomto místě rovněž upozorňuje, že ohlas, který kniha vyvolala, nepocházel výhradně z jejích literárních kvalit. Svozil tu má na mysli – podobně jako sportovní publicista Ivo Urban, jehož otevřená recenze knihy je zde citována – především dobovou poptávku po příbězích sportovní beletrie. Tento postřeh je o to cennější, že se netýká jen Dukly mezi mrakodrapy, neboť také ostatní reportážní práce Oty Pavla se sportovní tematikou vstupovaly do slabého literárního kontextu, jenž jejich přitažlivost pro čtenáře naopak zesiloval.
Zásadní otázka, kterou si Svozil nad dílem Oty Pavla opakovaně klade, by se dala parafrázovat slovy: lze v Pavlově tvorbě ostře oddělit oblast tzv. sportovní publicistiky od oblasti klasické beletrie, kterou reprezentují jeho rodinné a autobiografické povídky a črty? Odpověď je patrná již z prozaikových vlastních slov, která tvoří motto třetí kapitoly: „Sport-nesport – není to jedno? Hlavně vyslovit se a pokusit se říci něco nového a nějak jinak o tomhle divném světě.“ Navzdory žánrové, tematické a kontextuální odlišnosti obou sfér autorova literárního odkazu Svozil upozorňuje, že mezi jeho prózami o sportu a beletristickou tvorbou v pravém smyslu slova existují určité spojnice. Základním spojujícím rysem je podle Svozila věcnost, s níž se Ota Pavel obrací k autobiografickým pramenům své tvorby. Podobně jako v reportážních prózách, i v povídkových knihách Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (posmrtně 1974) se tvůrce zaměřuje na „životní prožitky a profil konkrétních osob“, neboť „i tyto příběhy mají svým způsobem individuálně portrétní charakter“ (s. 158). Uvedené konstatování dokládají následující analýzy jednotlivých povídek a črt, jež jsou součástí obou Pavlových knižních souborů. Rozebírány jsou pochopitelně nejen čtenářsky vděčné a známé autobiografické povídky, jež podle Svozila tvoří jakési epicentrum Pavlovy vzpomínkově beletristické tvorby (např. Kapři pro wehrmacht), ale i prózy, jejichž autentická podoba zůstala čtenářům v sedmdesátých a osmdesátých letech utajena. Patří mezi ně Svozilem hojně zmiňovaná povídka Běh Prahou, která byla po cenzurním zásahu vyřazena z prvního vydání Smrti krásných srnců a oficiálního zveřejnění se dočkala až ve třetím vydání souboru Zlatí úhoři (1991). Při analýze jednotlivých povídek autor zkoumá kořeny a povahu Pavlova vypravěčství, studuje jazykovou rovinu jeho próz, všímá si poetiky postav a na několika místech srovnává jeho práce s tvorbou soudobých českých prozaiků (zvláště s povídkami Bohumila Hrabala). Celý výklad směřuje k tomu, aby se na pozadí prozaikova života postupně ukázalo, v čem spočívá originalita a novost jeho tvorby: Svozil v závěru práce akcentuje zvláště situační a dějovou poutavost, stejně jako „literárně neopotřebované“ postavy a jejich zážitky.
Samostatnou součástí knihy je bibliografie Oty Pavla, kterou sestavila Ivona Kasalická. Jádro bibliografie uzavřené v roce 2003 tvoří knižní publikace, jež byly vydány za autorova života, avšak zahrnuty tu jsou i texty publikované z pozůstalosti, knižní výbory a také fragmenty jeho korespondence s bratry Hugem a Jiřím, které vyšly nejprve v samizdatu (1986), později knižně v pražském Jonáš klubu a nakladatelství Primus. Bibliografické záznamy jsou zajímavé hlavně proto, že registrují obsahové změny jednotlivých titulů a jejich reedic, avšak pozoruhodný by jistě byl i úplný seznam odkazů na autorovy práce publikované v časopisech, novinách či sbornících. O nich se sestavovatelka bibliografie bohužel zmiňuje je okrajově, když připomíná, že „tato stále se rozrůstající část“ Pavlovy bibliografie by v současnosti obsahovala přes 600 záznamů.
Jakkoli k formální koncepci publikace lze mít výhrady, je dobře, že se Bohumil Svozil rozhodl pro souhrnné knižní publikování svých analýz. Čtenářům se tak dostala do rukou první literární monografie o životě a tvorbě Oty Pavla ještě v roce 2003, na nějž připadalo jedno smutné výročí: od úmrtí autora Smrti krásných srnců uplynulo těžko uvěřitelných třicet let.

David Kroča