Česká literatura 1/2008

[Recenze Vančurův vypravěč]

Pohled na Mukařovského pracovní stůl

Když v roce 2000 a 2001 vyšly Mukařovského Studie I a II, výbor, jejž edičně připravili Miroslav Červenka a Milan Jankovič, byla ruka vydavatelů vedena záměrem seznámit „širší okruh zájemců o literaturu a umění“ a zejména „nové generace“ s výběrem badatelských výsledků mistra pražského strukturalismu. Editoři svazku pracovali při přípravě nejen s časopiseckými a knižními podobami Mukařovského prací (na podkladě Soupisu díla Jana Mukařovského sestaveného Emanuelem Mackem), ale také s rukopisy uloženými v autorově pozůstalosti v Památníku národního písemnictví v Praze. S lítostí přitom konstatovali, že doposud zůstává nevydáno množství „literárně dopracovaných“ vysokoškolských přednášek Mukařovského. O pět, respektive šest let později se na veřejnosti objevuje text, jenž dle názoru autora samotného dopracován nebyl; pod názvem Vančurův vypravěč vychází péčí Bohumila Svozila v nakladatelství A kropolis. Považuji za nutné nejdříve zasadit doposud neznámou stať do kontextu autorova díla a (alespoň v náznaku) i do vývoje naratologických zkoumání, a poté se věnovat i způsobu edičního zpřístupnění.
Vančurův vypravěč je prací z druhé poloviny čtyřicátých let, tedy – v širším záběru – z období, kdy byl Mukařovský vědecky výjimečně plodný a kdy se zajímal o Vančurovo dílo s největší intenzitou. Důvod jeho zájmu byl přitom více než recenzentský či přátelský. Vančurův styl a přístup k jazyku prózy představoval totiž pro strukturalisty jeden z potenciálních vývojových momentů, na nichž by bylo možno založit psaní strukturních dějiny prózy. Mukařovský, veden právě tímto záměrem, rozpracoval několik kapitol nikdy nedokončené vančurovské monografie. Podobně jako studie shrnuté v oddílu „Vančurovská prolegomena“ z výboru Cestami poetiky a estetiky (1971), měla i studie Vančurův vypravěč zjevně sloužit jako základ jedné z nich. Mukařovský dokonce poskytl její text spolu s dalšími rukopisy Bohumilu Svozilovi k přípravě svazku Cestami poetiky a estetiky, nakonec ji však k vydání nedoporučil, neboť – jak vzpomíná editor v doslovu k recenzované práci – usoudil, že studie sama „je převážně materiálová, teprve utřiďující, a v tomto ohledu má daleko k definitivním závěrům“ (s. 67–68). Vančurova vypravěče je tedy záhodno číst v kontextu ostatních vančurovských studií, ale současně jako práci torzovitou, respektive teprve zárodečnou. Nejsou-li na ni kladeny nároky, jež by musel splňovat hotový text, nabízí řadu zajímavých podnětů.
Předně poskytuje nečekanou příležitost nahlédnout na Mukařovského pracovní stůl. Prozrazuje, jak důsledně se Mukařovský snažil o propojení mezi metodologickými principy, jež konstruoval, a vlastní literárněvědnou praxí. Vančurův vypravěč splňuje téměř rigidně požadavek relace mezi teorií a konkrétním zkoumáním, který Mukařovský formuloval v diskusích Literárněhistorické společnosti roku 1944 a shrnul v příspěvku „K metodologii literární vědy“ (srov. Cestami poetiky a estetiky, s. 183–199). Právě v tomto textu Mukařovský nejvýrazněji vyslovil názor, že český strukturalismus – na rozdíl od jiných literárních metod – propojuje jedinečným způsobem teorii a konkrétní analýzu, respektive že ruší protiklad mezi nimi. Principem tohoto propojení byl pro něho pojem předpoklad, jehož uplatnění chápal takto: „Předpoklad však, jejž máme na mysli, je zároveň i méně, i více než hypotéza: je méně proto, že není dopodrobna promyšlen, ba může mít spíše ráz tušení než zřetelné myšlenky; právě proto je však životnější než hypotéza – během práce je stále přítomen, přetváří se vlivem materiálu, zpodrobňuje se a koriguje, takže při ukončení práce stává se bez jakéhokoliv náhlého přelomu jejím výsledkem“ (ibid., s. 192). V argumentaci Vančurova vypravěče je možné sledovat právě takovou ustavičnou přítomnost výchozí teze, jejíž platnost se opakovaně ověřuje v práci s materiálem a stává se i završením celé analýzy. Předpoklad takto beze zbytku determinuje strukturu celé studie.
Dalším důležitým poznatkem ve věci Mukařovského pracovních postupů je míra vnitřní i faktické souvislosti mezi příspěvky, jež se věnují shodným tématům. Konkrétní argumenty užité ve Vančurově vypravěči lze objevit už v rámci „Několika poznámek k novému románu Vladislava Vančury“ (1934), ale také v celku studií „Vančurovských prolegomen“. Mukařovský se při porovnání těchto studií jeví jako posuzovatel koherentní v zaujatém názoru, jej rozvíjející, ale také jako analytik nadaný vidět různá „patra“ konkrétního oddílu a schopný užít je vždy novým způsobem.
Posledním z markantních rysů Mukařovského kuchyně je heuristická poctivost a zevrubnost. Výchozí předpoklad, že subjekt vypravěče je ve Vančurových prózách zvláštním způsobem stavěn do popředí, ověřuje Mukařovský na devíti různých rysech (užití slovesných osob, apostrofování, kladení otázek, restrikce, fokalizace [ačkoli tohoto termínu pochopitelně neužívá – KK], zacházení se slovesnými časy a způsoby, synekdochické vidění, hodnocení, oscilace mezi obecností a jednotlivým případem). Shromáždění všech zmiňovaných důkazů přitom provází svoboda k experimentu, která místy dovádí Mukařovského i k pracovním tvrzením, jež jsou snad poněkud přepjatá (jedním z příkladů může být oddíl 4., v němž se Mukařovský věnuje roli, již plní restrikce a podotknutí jako prostředky upozornění na vypravěčovu přítomnost; srov. Vančurův vypravěč, s. 14–15). Tuto úlitbu snaze o co největší komplexnost by však možná autor sám dodatečně korigoval. Stále je nutno mít na mysli, že Mukařovský považoval studii za pracovní koncept, nikoli za finální text.
Krom zmiňovaného nahlédnutí na pracovní stůl je obsahově Vančurův vypravěč velmi poctivým a přemýšlivým pokusem vyrovnat se s problémem subjektu ve vyprávění, tedy s problémem, který byl v době vzniku studie v teorii pramálo rozpracovaný a pro strukturalisty navíc představoval i ožehavé téma. Mukařovský se přesto snaží postihnout subjektové vztahy, které pramení z komunikačního rámce každé narace. Jeho výchozí předpoklad v recenzované studii zní: „Od počátku tvorby Vladislava Vančury je v jeho prózách vypravěčova osobnost (ve formě subjektu neztělesňujícího žádnou osobnost konkrétní) stavěna do popředí“ (s. 5; zvýraznila KK). Všech následujících devět oddílů studie pak odhaluje již zmíněné prostředky, jimiž je této vlastnosti Vančurových próz dosahováno. Tezovitý a mimořádně stručný závěr studie znovu rekapituluje výchozí myšlenku a zdůraznění role vypravěče ve Vančurových prózách; končí se však takto: „Chce-li, staví se [vypravěč] na stanovisko čtenářovo, chce-li, na stanovisko postavy: může stejně zůstat vně děje jako vnořit se do něho, postavit se na časové, ba i na prostorové stanovisko jednajících osob“ (s. 64). Zdá se nakonec, že obsahové těžiště zmíněné studie nespočívá ve všech – místy spíše nahozených – důkazech o jinak nesporném faktu, že přítomnost vypravěče je ve Vančurových textech různými způsoby tematizována. Mnohem zásadnějším se jeví pokus o zachycení způsobů, jimiž subjekt vypravěče a další subjekty participují na procesu vyprávění, respektive si v konkrétním vyprávění předávají štafetu „promlouvajících hlasů“ a „hledisek“. Zde totiž Mukařovský – byť pouze v bodech – dovádí svou analýzu subjektových aspektů vyprávění dále než v ostatních svých pracích, zde se také zřetelně objevují styčné body mezi projektem, který črtá, a metodami moderní naratologie.
Já [Vančurových próz] může být stejně vypravěč jako jednající postava (která v dané chvíli mluví „ústy“ vypravěčovými), ty stejně čtenář nebo osoba oslovená vypravěčem, jako osoba jedna vzhledem k osobě jiné, oslovující ji „ústy“ vypravěčovými. Přechod mezi vypravěčem a postavami vyprávění je velmi plynulý, což se projevuje i tím, že také dialogy (přímé řeči) postav jsou do značné míry řeči autorovy. Vypravěč se také pomocí implikující první osoby plurálu [...] solidarizuje se čtenářem, staví se na jeho místo„ (s. 10). Již první oddíl Vančurova vypravěče se prostřednictvím problematiky slovesných osob věnuje rozlišení subjektů, jejichž jednotlivá hlediska se uplatňují v průběhu narace, a vlivu, který proměna hlediska na charakter narace má. Mukařovský píše téměř dvě dekády před Genettem (zejména před sepsáním Genettových Figures III [1972], takže nemá pojmové nástroje pro rozlišení mezi vyprávěním a fokalizací, nicméně okruh otázek, který zpracovává ve zmiňovaném oddílu a dále v oddílech pět a šest, míří právě k jejich odlišení. Souvisejícím problémem je rozlišení typů vyjádření řeči, k němuž v recenzované studii Mukařovský podstatně nakročuje a jež později rozpracoval mladší dědic českého strukturalismu Lubomír Doležel nebo i práce s koncepty implikovaného autora a implikovaného čtenáře.
Při zkoumání souvislostí mezi posunem slovesných osob a proměnami vyprávění črtá Mukařovský i jakousi předstanzelovskou typologii vypravěčů. Jelikož však na pozadí jeho analýzy trvá představa o dialogičnosti moderní české prózy, opřená o pojmy významového zvratu a střídání významových kontextů, zůstává jeho typologizace zakotvena v rovině abstraktních rysů, jež subjektovou rovinu přesahují. Subjekt totiž, v souladu s výchozí tezí, zůstává spíše jakousi strategií textu, centrem, které pořádá ostatní významové složky díla, jak zdůrazňuje také studie Tomáše Kubíčka v ČL 2006/4.
Po tomto expozé problematiky, jíž je Vančurův vypravěč věnován, bych se ráda věnovala editorským a nakladatelským aspektům vydání. Vzhledem k charakteru textu není pochyb o rázu jeho cílové kategorii: dozajista jí měla být relativně úzká skupina odborných bohemistů. Pokud by však některý z nich pojal záměr vyjít ve své práci z předloženého vydání, narazí nutně na některé editorské nedostatky.
Prvním otazníkem je totiž povaha textové předlohy vydání. V edičním doslovu Bohumil Svozil uvádí, že studie náleží do souboru rukopisných prací Jana Mukařovského, z nichž se vycházelo při přípravě souboru Cestami poetiky a estetiky (1971). Říká dále, že rukopisná podoba studie byla “edičně zpracována a v této mé textové úpravě autorem bez výhrad schválena a autorizována„. Tvrzení, jemuž nezbývá než věřit, byť určitou nejasnost vnáší fakt, že Mukařovský současně studii ke zveřejnění nedoporučil. Nejde však o to, do jaké míry byla studie ve zmiňované textové úpravě autorizována, či nikoli. Jisté je, že ji Bohumil Svozil edičně zpracoval, a že by tedy měl být připraven vydat ze svých textových úprav počet – pokud ovšem vydání z této textové úpravy vychází; formulace “v této mé textové úpravě„ je totiž v daném větném kontextu dvojznačná.
Autor ediční poznámky Vít Penkala zjevně pracoval s jedinou podobou textu, u níž uvádí drobné pravopisné a syntaktické úpravy, avšak ani on ne-sděluje, kterou podobu textu měl k dispozici. Spíše z logiky věci si tedy dovozuji, že se při vydání Vančurova vypravěče vycházelo již ze Svozilovy redakce textu. Krom eventuálních údajů o redakčních zásazích do původního rukopisu schází také informace o tom, zda název Vančurův vypravěč dal studii Mukařovský nebo Svozil (pravděpodobnější je druhá varianta, neboť studiím Cestami poetiky a estetiky dávali až na jednu výjimku názvy editoři) i odkaz na to, zda členění textu na oddíly 1 až 9 je Mukařovského, Svozilovo či Penkalovo atd.
Posledním tématem, jemuž se Svozil ve svém doslovu vyhýbá, je vedle osudu samotného rukopisu i to, proč se vydání textové úpravy natolik opozdilo: Květoslav Chvatík, druhý editor svazku Cestami poetiky a estetiky, se přece v roce 1982 podílel na přípravě dalšího souborného vydání (Studie z poetiky), a podle Svozilova doslovu Mukařovského “přísný názor„ o nehotovosti studie nezastával. Podobným tajemstvím zůstává i to, zda o existenci studie věděli, či nevěděli Červenka a Jankovič v době příprav obou svazků Studií, případně proč jej nezařadili do svého výboru.
Vydáním Vančurova vypravěče se obraz o díle Jana Mukařovského opět rozšiřuje, byť se již zásadně nemění. Bezpochyby povzbuzující je na vydání studie fakt, že nakladateli stojí za to uveřejnit bez grantové podpory text nedopracované studie. Svědčí o tom, že třicet let po své smrti je Mukařovský v kraji klasikem. Před čtenáři Vančurova vypravěče leží tedy – metaforicky řečeno –zmuchlaný koncept podepsaný Picassem, jejž kdosi vyhladil a zarámoval. Rámování je skvělé, míra vyhlazení zůstává nejasnou záležitostí. Přes tyto nedostatky lze na konceptu sledovat obrysy tahů vedených rukou zkušeného mistra.

Klára Kudlová