ČRo Vltava, Mozaika 14. 10. 2013

[Recenze Osvětimská knihovnice]

Skutečný příběh osvětimské knihovnice

Jaké to je, stát se předlohou literární postavy a potom číst o svých osudech? Může být taková výpověď věrohodná a lze vůbec „přepsat“ život do románové podoby?

Příběhem Dity Krausové se inspiroval španělský spisovatel Antonio Iturbe pro knihu Osvětimská knihovnice. Ditu Krausovou požádala o srovnání se skutečností Milena M. Marešová.

 
 
Jaký byl život v předválečné Praze?
Moc příjemný. Moje dětství bylo velmi klidné. Já jsem byla jediné dítě, měla jsem nedaleko babičku, dědečka, tatínka, maminku, kamarádky. Chodila jsem do školy a do školky, hráli jsme si, bruslili jsme v zimě. Bylo to fajn, bylo to dobrý.

 

Jaký byl skutečný život osvětimské knihovnice?
To bylo trošku jinak, než je to popsané v knize. Na jedné straně autor hodně ví a používá mnoho autentických materiálů, které skutečně sbíral dlouhou dobu. Na druhé straně jsou věci, které si on nedovede představit. Které byly skutečnost našeho života tam.

 

Je možné alespoň část života zapsat do románové podoby?
Myslím, že ne. Nejblíž popisu se dostal Elie Wiesel, Primo Levi a můj manžel Ota Kraus. Nedá se to publiku prezentovat tak, aby to skutečně pochopilo. Když potkáme někoho, kdo byl také v lágru, i když nebyl s námi, okamžitě cítíme sounáležitost. On ví, co my víme. A co ti ostatní nevědí.

 

Pamatujete si těch osm knih, které jste měla na starost?
Bohužel ne. Když jsem se vrátila z lágru, měla jsem je všechny přesně v paměti. Bylo jich o něco víc, ve skutečnosti mám dojem, že jich bylo dvanáct. Pamatuji si, že jedna byla bez desek, to vím. Jedna byla Historie světa od H. G. Wellse, ostatní jsem zapomněla.

 

Byla jste velká čtenářka jako dítě?
Ano, četla jsem neustále, pamatuji si mnoho knih, které jsem v dětství milovala. Půjčovali jsme si je od kamarádek. Jedna moje tetička mi dala peníze, abych si na dvanácté narozeniny šla koupit knížky. Sama. Nevěděla jsem, co si vybrat. Bylo to knihkupectví na Staroměstském náměstí. Šla jsem si tedy koupit knížky a myslím, že jsem vybrala dobře. Jedna kniha byl Kožík, Prstýnek z vlasů. Pamatuju si na ni, ráda jsem se k ní vracela. Ale dlouho to netrvalo, když mi bylo třináct, tak už jsme byli v transportu do Terezína. Když začaly transporty, jedna moje dobrá kamarádka, která měla velkou knihovnu, mě pozvala, než odjeli, abych si vybrala, co chci. Mohla jsem si z její obrovské knihovny vybrat, kolik jsem chtěla knih. Ale vzala jsem si jen jednu. Protože jsem věděla, že i my budeme v transportu a všechny knihy zůstanou. Všechny knihy, hračky, vše, co bylo v bytě, bylo navždy ztraceno.

 

Se svou zkušeností, máte pocit, že stojí za to knihy jako Osvětimská knihovnice vydávat a číst?
Rozhodně ano. Když jsem měla námitky, že to není přesné, pan nakladatel mi říkal: „To vůbec není důležité. Ta kniha má velký význam, protože ve Španělsku je o holocaustu málo známo a to, co se učí ve školách, je spíš suchá historie. Zatímco takováto kniha je oživením a ti, kteří ji budou číst, poznají historii z jiného úhlu.

 

Milena M. Marešová, Karel Kratochvíl
ČRo Vltava, Mozaika 14. 10. 2013

 

Rozhovor si můžete poslechnout na http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/skutecny-pribeh-osvetimske-knihovnice--1268030

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole