Zdá se vám být obrovská panda špacírující pro pobavení turistů po Staroměstském náměstí kýčovitým produktem nevkusné doby? Jako obvykle, nic nového pod sluncem. V polovině třicátých let minulého století mohli Pražané potkávat v ulicích obřího huňatého psa, v jehož útrobách se také skrýval člověk. Maskot sloužil k reklamním účelům. Měl na sobě nápis „Já jsem Punťa z Listu paní a dívek“.

Jak jméno psa, tak jméno listu jsou dnes již téměř zapomenuta. Punťa ale dost neprávem, protože se jednalo nejen o první konzistentní komiksový časopis u nás, ale také o dobovou popkulturní mánii, která může vypovídat mnohé o prvorepublikovém vydavatelském a propagačním průmyslu. Ale i o tom, jak kreativně se tehdy pracovalo s autorskými právy na zahraniční díla.

To vše se rozhodl prozkoumat renomovaný komiksový badatel, pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Kořínek ve spolupráci se svou manželkou Lucií. Jejich publikace Punťa: Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942) je dílo velké jak odvedenou prací, tak i opulentním způsobem publikování. Vychází totiž v dárkovém boxu, kde najdeme v jednom svazku bohatě ilustrovanou studii, ve druhém ukázky samotných kreslených příběhů, ve třetím galerii všech obálek tohoto periodika a kromě toho ještě sadu barevných pohledů s vybranými ilustracemi a punťovský školní rozvrh pro děti.

Psík dovezený z Paříže?

Roztomilý psík Punťa, brzy doprovázený fenkou Kiki, černouškem Bimbem a několika dětskými kamarády, se poprvé objevil jako kreslený seriál v dětské rubrice ženského časopisu List paní a dívek v únoru 1934. Pamětnice z tehdejší redakce počátkem 90. let zavzpomínala, jak seriál vznikl: Výtvarník René Klapač si prý z Paříže přivezl hravého pejska, kterého pojmenoval Punťa. Rád by filmoval jeho kousky, ale protože tenkrát ještě neměl filmovou kameru, začal ho kreslit. Od těchto soukromých, spontánních kreseb už byl jen krůček k vytvoření kresleného seriálu.

Vzpomínka je to hezká, ale je bohužel naprosto vymyšlená. Kreslený seriál s pejskem Punťou nebyl zpočátku dílem Reného Klapače, ale známé americké ilustrátorky Grace Gebbie Draytonové. Redakce časopisu s největší pravděpodobností koupila práva na seriál od francouzské agentury, která obchodovala s americkým seriálem na evropském trhu. Později chtěl český časopis buď ušetřit, nebo prostě oblíbeného psího hrdinu přizpůsobit českému prostředí a vkusu, takže seriál začal naprosto nepozorovaně kreslit špičkový ilustrátor Klapač, který měl zkušenost s prací ve Spojených státech a měl odpozorovaný „disneyovský“ styl kresby jako nikdo jiný u nás. Texty psala redaktorka časopisu a spisovatelka románků Marie Voříšková.

Společně s počeštěním se seriál zcela zbavil promluvových bublin a tak, jak bylo tehdy v našich krajích zvykem, začal být veršovaný text umisťovaný na spodek obrázků.

Příběhu o nezbedném pejskovi trochu umetl cestu Karel Čapek se svou Dášeňkou publikovanou o pouhý rok dříve. Škoda, že se nepotvrdila historka o vzniku Punti nabízená paní redaktorkou. Znamenalo by to totiž výrazný základ nového narativu o fikční dokumentaci soužití se zvířecími mazlíčky a jejich společenském vzestupu.

I verze přebrání cizího motivu je ale zajímavá. Ukazuje, jak byly dříve mnohem více propojeny ikony zahraniční a tuzemské popkultury, jistě i z důvodů volnějšího přístupu k autorským právům. V pozdějších sešitech o Punťovi pejsek prožíval příhody s komiky němého filmu Laurelem a Hardym, nebo byl – jak vidno na obrázku nahoře – obdivován hvězdami americké kinematografie. Podobným procesem prošel i kocour Felix, původně americký, který se velmi úspěšně počeštil – Hermína Týrlová o něm točila filmy, posloužil i jako postavička v reklamním průmyslu. Týrlová ostatně občas Klapače střídala v Punťovi jako kreslířka.

U Klapače je pak zajímavé sledovat, jak se jeho raná tvorba zřetelněji ovlivněná stylem Ondřeje Sekory, vyvinula ve více „americký“ rukopis.

Chytlavý žánr

Punťa brzy pronikl na obálku zmíněného časopisu pro ženy, což vytvářelo poněkud surreálné kompozice módy a antropomorfního zvířátka. Pro velký úspěch začal o rok později vycházet v samostatných sešitech, celkem jich vyšlo sto čtyřicet!

Ukázalo se to, co se potvrdilo mnohokrát později: kreslený seriál je extrémně chytlavý žánr, který mívá u publika enormní úspěch. Vydavatelství Rodina, které časopisy vydávalo, bylo navíc marketingově velmi zdatné. Jakmile vyšel najevo Punťův potenciál, začalo tímto pejskem „obrandovávat“ další předměty pro děti, takže brzy byl Punťa k vidění leckde. Vydavatelství se čtenáři pracovalo velmi důkladně, komunikovalo s nimi prostřednictvím redakčních výzev a přiživovalo kult, který se z postavičky vyvinul. Redakce se prezentovala jako druhá rodina, redaktorky nazývaly samy sebe tetami a pejska stylizovaly nejen jako maskota, ale i člena redakce. Děti dostaly na stránkách místo na vlastní kreativitu a v rubrice Děti dětem vycházely básničky typu „Ten můj milý Puntíček / je veselý pejsíček“.

Časopis Punťa naopak získal status podobný pozdějšímu Čtyřlístku. Oba byly ve své době jedinečné, oba masově vyhledávané, oba tiskly na svých stránkách více různých příběhů – Punťa tedy i textových, nejen kreslených.

Podobnost možná není náhodná, Jaroslav Němeček, tvůrce Čtyřlístku, před lety pro časopis Živel řekl, že Punťa patřil k jeho oblíbené četbě. Ale to se týkalo velké části jeho generace.

Tematicky představoval Punťa velmi nesourodou směs afrických dobrodružství, domáckých, rodinných příhod, rodinné ságy a někdy naopak globálně exkluzivního prostředí, takže autoři tuto část tvorby Marie Voříškové charakterizují jako „chaotickou přelétavost“.

Knižní studie mapuje fenomén Punťa ze všech stran. Včetně doprovodných knih a dalších pokračování dětského kultu, jeho využití v reklamě i jeho „posmrtného života“ jako inspirace pro pozdější výtvarníky.