Křehké vztahy diplomacie
[Recenze České sklo]
Marek Toman v románu „České sklo“ analyzuje mocenské struktury, které působí jak v mikrostrukturách rodinných vztahů, tak v makrostrukturách mezinárodní politiky, a odhaluje jejich podobnost.
Marek Toman je typickým představitelem údělu českého spisovatele. Ač napsal již dvacet čtyři titulů, z nichž se mnohé dočkaly ocenění i překladů do cizích jazyků, nestal se autorem na plný úvazek. Kromě psaní vykonává občanské povolání. Pracuje na ministerstvu zahraničí a zkušenosti ze svých diplomatických misí smysluplně využívá ve své tvorbě.
Román České sklo tematicky navazuje na „zahraničněpolitickou“ linii autorovy tvorby, jako je kupříkladu román Chvála oportunismu (2016). Zároveň autor z jiného úhlu rozvíjí téma svého předchozího románu Panna (2022), tedy postavení ženy ve společnosti.
Pro tvorbu Marka Tomana je kromě jiného charakteristická schopnost vytvářet silné formální koncepty. V případě Českého skla jde o důsledně použitou formu neúplného dialogu. Čtenář je konfrontován pouze s hlasem velvyslance v Estonsku, toho času postaveného mimo službu z důvodu záhadného úmrtí v jeho úřadě, okouzlujícího a zároveň odpudivého a poněkud mizogynního manipulátora. Jeho posluchačka, psycholožka zaměstnaná ministerstvem zahraničí, hlas nedostává. Hlavní hrdina, nebo spíše antihrdina románu ale ve svém proudu řeči na její poznámky či chování reaguje, její možné repliky si tedy pouze domýšlíme: „Cože? Slečno doktorko, co si o mně myslíte? — S vámi se mi to stát v žádném případě nemůže. Náš vztah je čistě profesionální.“
Autorovi tento koncept dovoluje zachovat určitou míru tajemství a rozsévat jednotlivé motivy tak, aby příběh neztrácel na poutavosti. Především ale umožňuje zpovídanému velvyslanci zamlčovat a překrucovat fakta. Jakkoli se však tato pitvorná a čím dál tím trapnější postava snaží mít nad svou posluchačkou navrch, postupně se v jeho příběhu začínají objevovat trhliny, usvědčující jej z manipulace. Nejen vůči postavě psycholožky, ale také ostatním hrdinům románu, především vůči mladému diplomatovi, asistentu Michalu Tyršovi, a jeho rodině. To, že má tato postava shodné iniciály s Markem Tomanem, lze vnímat jako spiklenecké mrknutí směrem ven, ale možná i jako naplnění teze z motta celé knihy: „Někdo možná prohlásí celé toto vyprávění za lež, ale jsou případy, kdy něco nelze nazvat lží jen proto, že se to třeba nestalo.“
Každou kapitolu uvozuje citát z některé z klasických příruček diplomacie, ať už jde o Niccola Machiavelliho, Mistra Suna, Henryho Kissingera a další. Autor citáty vybírá pečlivě — spolu s názvem kapitoly vždy vtipně předjímají její obsah, ale především se soustřeďují na základní dovednosti diplomacie: neříci vše, hledat vliv a uplatnit moc.
V budování kariéry a uplatnění moci je hlavní hrdina Tomanova románu skutečně mimořádně schopný a v zásadě sociopatický. Zdá se, že vše je jeho osobním cílům podřízeno, včetně vztahů s lidmi. Své okolí, a především ženy, se snaží vodit po cestách určených mantinely, které sám vybírá. Autor se nebojí zacházet do krajností. Žena plní ve světě jeho hlavní postavy pouze reprezentativní funkci. Podvoluje se, a pokud ne, je odstraněna ze scény. Toman přesvědčivě ukazuje, že dobíhající tradice evropské diplomacie počítá především s ženou-objektem.
V případě Českého skla se takovým objektem, ale vzhledem k zápletce i kamenem úrazu a později probuzeným subjektem stává manželka velvyslancova asistenta. Z tohoto pohledu lze na Tomanův román pohlížet jako na zřetelně feministický. Odhaluje totiž prázdnotu a zároveň tíhu určitého typu mocenského uvažování.
Druhou část politické roviny románu představuje to, co se děje mezi jednotlivými státy v předvečer současné ruské agrese. Na estonském velvyslanectví se totiž potkávají dvě školy a dva rozdílné světy. Jednu reprezentuje hlavní hrdina, starší kariérní diplomat, který své kontakty a kariéru začal budovat už před rokem 1989. Druhou představuje mladý Michal Tyrš, ukotvený v současném směřování české diplomacie. On je oním křehkým sklem, tím, kdo se marně brání surovému světu politické diplomacie studenoválečné zkušenosti. Velvyslancovy kontakty sahají do dávnějších dob a jeho důraz na slovanskou vzájemnost, na hluboké vztahy s představiteli Ruské federace by ještě před několika lety mohl vypadat jako anachronismus, román by znevěrohodňoval jako laciné varování před dávno mrtvými strašáky a resentimenty. Ve světle současných událostí je špionská zápletka románu uvěřitelnou součástí nejen jeho, ale i našeho světa a bohužel těžko udiví.
Tomanův román je silný nejen ve své formě, jakkoli některé opakující se motivy po čase trochu zevšední, ale i v tématech, jež zpracovává. Analyzuje mocenské struktury, které působí jak v mikrostrukturách rodinných vztahů, tak v makrostrukturách mezinárodní politiky, a odhaluje jejich podobnost. Proti despocii staví zdánlivě křehkou a bezmocnou rovnoprávnost. Skleněná lavička Václava Havla v Tallinu, kolem níž se točí jedna ze zápletek, je trochu groteskním symbolem křehkosti demokracie.
