Host 10/2012

[Recenze Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“]

Odvážný i sporný pohled na moderní literaturu

Oba autoři mají za sebou slušnou řádku odborných studií i knižních publikací. Jejich zatím poslední kniha volně navazuje na předchozí společné dílo, které vyšlo pod názvem Zrození nové moderny před dvěma lety. Tentokrát nejde – jako v předchozí knize – o pokus novým způsobem zmapovat českou literaturu v určitém vývojovém intervalu (prvních dvou dekád dvacátého století), nýbrž čtenář má před sebou soubor statí, které vycházely časopisecky i v různých odborných publikacích v letech 2006–2010.

Umění jako prostředek reprezentace

Východiskem obou autorů – jak naznačuje úvodní kapitola „A tak je to tady se vším aneb pár slov na úvod“ – je pragmatické pojetí literární tvorby jako praktické činnosti lidí, „kteří chtějí něco dělat se svou řečí“. Autoři – jak vyplývá z jejich úvah – se pravděpodobně domnívají, že to, co tito „aktivisté“ s řečí chtějí „dělat“, je v první řadě tvorba iluzivních obrazů. Odtud odvozují řadu aspektů skrytých za iluzí obrazu – je to řada strategií, jak dosáhnout věrojatnosti obrazu, „aby co nejvíce vnímatelů bylo přinuceno přitakat a říci ano, tak je to tady se vším“. Na pojetí umění jako prostředku reprezentace a nástroje přesvědčování je vystavěn koncept esejistické hry, v níž se autoři snaží „zkoumat nová možná čtení přeskupujících se znaků, které produkuje naše kultura, a snaží se rovněž nacházet nové možnosti myšlení o literatuře, stavěné ovšem s pokorou na těch existujících“.

Kniha je rozdělena do sedmnácti kapitol, z nichž sedm pochází z pera Petra A. Bílka a devět napsal Vladimír Papoušek. Úvodní oddíl vznikl ve spolupráci obou autorů. Papouškovi jsou bližší spíše práce obecnější (někdy až poněkud spekulativní povahy), zahrnující širší plochu dvacátého století, kdežto u Bílka se projevuje spíše tendence k charakteristice konkrétních rysů příznačných pro některé minulé i aktuální jevy literární produkce. Předmětem jeho zájmu je především tvorba zasažená v předchozím období vlivy ideologie a takzvaná popkultura. Bílkovy stati tak nabývají na některých místech povahy spíše historicky výkladové a připomínají studie Vladimíra Macury nebo jeho mladšího kolegy Michala Bauera o literární produkci z let nesvobody. I u něho se však objevují stati širšího teoretického založení.

Kanonizace literárních textů

Střední část knihy je vzhledem k pedagogické vysokoškolské praxi obou autorů věnována problému, s nímž se nejčastěji potýkají ve své praxi – problému kanonizace. Bílek ve své studii („Kánon, kanoničnost a kanonizace jako literární konstrukty“) uvádí, že „reprezentativní kánon má zahrnovat diverzitu autorských osobností, druhů a žánrů, toposů, poetik atp.“. Konstatuje však zároveň, že „kritérii poměřování kánonů se pak stává jejich výběrová reprezentativnost (zastupující hodnota) též z hlediska sociokulturních či zcela sociologických faktorů: rasa (etnicita), gender, sociální třída“. Podle jeho názoru vede tvorba kánonu mimo jiné také k homogenizaci materiálu, která je nežádoucí, neboť odsunuje do pozadí respekt k jedinečnosti a autonomii díla. 

Ve snaze stanovit výběrová měřítka jako nezbytný filtr materiálu dospívá Bílek k rozlišení tří základních kategorií; základem je vnímatelská podnětnost, vývojová podnětnost a diskursivní reprezentativnost. Autor pro příklad uvádí texty, „jež umožňují vidět v nich ducha doby, tj. dobové ideologie či jiné hodnotové struktury, ať už v rámci historie idejí či v rámci historie každodennosti“, ale také texty literárního „okraje“, které mohou být považovány za vhodné pro přesun do centra.

Radikální stanovisko zaujal ve své stati „Strategie kanonizace“ Papoušek; ten hned na úvod prohlašuje kánon za autoritu, která se jedinci jeví jako „univerzální kosmická síla, proti níž je zcela bezmocný, jeho jedinou reakcí může být pokora přijetí“. Míní tím zřejmě – opíraje se o názory Iserovy – kánon náboženský. Literární kánon, s nímž pracuje učitel nebo literární historik i běžný čtenář, má podle něho povahu ryze sekulární. Papouškovo pojetí nicméně nevylučuje z oblasti kánonu faktor víry. Je to ovšem víra historicky omezená v místě i čase. K faktorům ovlivňujícím uplatnění kánonu počítá jazyk, kulturu, náboženství, ale také – v duchu Greenblattova nového historismu – ekonomiku, jíž jsou míněny podmínky knižního trhu a kulturní směny. Různí čtenáři zakoupením různých typů textů podle autora stati získávají „propustky“ do různých světů, čímž otvírají „proces označování a přeznačování“, jenž nakonec ústí ve stanovení pozice v kánonu, a tím vlastně přispívá k „smrti“ díla. Vede ale kanonizace nutně ke „smrti“, tj. desaktualizaci díla, nebo také k jeho zařazení mezi hodnoty, které „trvají v proměně“? O způsobech zacházení s textem a jeho „relativně definitivní“ pozici v kánonu rozhoduje podle Papouška pouze časová, historická vzdálenost.

Při hledání měřítek pro kvalitu kánonu se autorovi jeví jako identifikovatelná a ověřitelná novost metafor a slovníku, díky nimž kanonické dílo „vykazuje schopnost zásadně měnit pohled společenství na obraz vlastního světa“. Tuto schopnost přisuzuje ovšem jen velkým světovým kulturám. U takzvaných „malých“ kultur (v daném případě tedy hlavně literatur) „výjimečná myšlenka, slovník či imaginace nejsou žádnou zákonitou vstupenkou do kánonu“. Stabilita klasiků v těchto „malých“ literaturách není s to vyvolat vyhrocený ideový konflikt, nýbrž může aktivně působit jen v různých historických příležitostech politického či kulturního významu. Papouškův pohled na klasická díla české literatury jako by z nich činil „spící agenty“, připravené ujmout se své kanonické role jen při různých společenských příležitostech.

Autor stati o strategiích kanonizace spatřuje vposledku dva základní postupy usilující ovládnout proces kanonizace: prvním je sémiotická strategie, při níž se uživatelé diskursu snaží „označit kvality díla jako jeho metafyzické vlastnosti“. Tato strategie pak může sloužit moci k „absorpci“ díla vládnoucí ideologií.

Oproti tomu strategie „gramatologická“ vychází z konceptu neopakovatelného principu, na jehož základě bylo dílo vytvořeno. Tento nevyjádřitelný princip je umožněn genialitou autora, doby, respektive jakékoli potence vyzařující autoritu. Autor stati uznává, že tato strategie umožňuje interpretovi ustrnout v obdivu před velikostí díla, zároveň mu však nabízí možnost učinit z kanonické hodnoty také nástroj kulturní moci a převahy (opět projev sklonu k mocenské instrumentalizaci umění). Aktualizace kanonické hodnoty se z tohoto hlediska Papouškovi jeví jako výsledek manipulace s textem, která z něho činí jakési perpetuum mobile produkující požadovanou (eventuálně i estetickou) hodnotu.

Kanonizaci můžeme ovšem vidět také z jiného hlediska; dá se chápat nikoli jen jako mocenské oktrojování katalogu hodnot společnosti. Je možné ji vidět také jako spontánní (tedy nikoli programově instrumentální) ustálení kulturních hodnot uznávaných členy nějakého společenství v jisté historické a kulturní situaci. Tyto hodnoty, živelně emanující z konkrétní společenské situace, nejsou formulovány v pojmové soustavě, nýbrž realizují se v „obecném mínění“ (doxa), které může eventuálně nalézt umělecký výraz v poeticky utvářeném a esteticky fungujícím díle, jež je vytvářeno s cílem umělecky působit.

Pragmatické myšlení o literatuře

Myšlení obou autorů se pohybuje, jak bylo řečeno a jak se to ukazuje ve většině statí, v rámci pragmatismu. Pragmatismus vychází z přesvědčení, že každá aktivita je motivována praktickými účely a zaměřena na dosažení vytyčeného cíle. Neopragmatismus foucaultovského ražení se opírá o (původně nietzschovskou) myšlenku, že v životě rozhoduje jen moc, mocenská pozice, a že veškerý společenský život se řídí vůlí k moci. Tak aspoň pro mne vyznívají názory vyslovené autory recenzované knihy, ať již hovoří o snaze ideologů ovládnout proces kanonizace či o snaze umělců dosáhnout žádaného místa v hierarchii společenských pozic. To umožňuje pochopit a popsat mocenské procesy, které živelně probíhají v aktuálním světě, ať jde o literaturu a umění, či o ideologii nebo politiku. Takové je podle mého názoru hlavní hledisko, z něhož nazírají oba autoři na problematiku dění v slovesném umění; je to potřeba popsat procesy, které živelně probíhají v aktuálním světě.

Ty nabývají podoby živelného (chaotického) komplexu procesů, který nelze omezit ani ustálit (byť dočasně) v určitou podobu, tvar. Teprve ten by ovšem bylo možné analyzovat a rozpoznat v něm rysy, jež by se neopíraly jen o fragmentární citáty podpůrné konstrukce esejisticky rozmáchlých reflexí vycházejících z (post)modernistických představ o permanentním chaosu světa. Přitakání popkultuře, kterým vyznívají stati Bílkovy, v sobě navíc skrývá nebezpečí kulturního relativismu, zbavující čtenáře schopnosti rozpoznat produkty komerční zábavnosti (ať již natřené narůžovo nebo načerno) od umělecké tvorby, jež nabízí autentický prožitek vedoucí k sebeuvědomění člověka.

V některých Papouškových názorech, například na strategii reprezentací v literárních textech, ožívá modernistické (přesněji řečeno avantgardní) opovržení „mrtvými“ domácími klasiky. Zde si nemohu odpustit rozhodný nesouhlas s autorovou interpretací Nerudových Povídek malostranských. Dospívá zde totiž k jednostranné a nespravedlivé degradaci autora na úroveň běžných realistických „kopistů“ všedního života, jejichž tvorba „těžko snese srovnání s dobově konsekventní tvorbou evropskou i americkou“.

Proti tradici

Papouškova a Bílkova kniha má zřetelné kritické zacílení proti tradičním literárněvědným a literárněhistorickým postupům včetně strukturalismu, zejména proti všem snahám o systémové zpřehlednění dnešní chaotické směsice děl, s níž je konfrontován student i prostý čtenář přicházející do styku s uměním, zvláště pak s uměleckou literaturou. Oproti tomu nabízí Cosmogonia soubor případových studií usilujících postihnout z různých hledisek jak současnou situaci těchto vědních oborů, tak nabídnout nové metodologické přístupy k předmětům jejich zájmu. Inspirováni dekonstruktivistickou filozofi í, postrukturalistickými koncepty (především z angloamerické oblasti) a proměnou historického přístupu k literatuře (jak ji proklamoval zejména Stephen Greenblatt), usilují prosadit v našem kulturním prostředí změnu společenskovědního paradigmatu, která by iniciovala potřebné oživení v oblasti naší literární vědy a literární historie.

Vyvstává ovšem otázka, zda tyto snahy s sebou nenesou i nebezpečí, že se umění rozpustí v nediferencované pluralitě lidských praktik; to by mohlo mít v krajním případě za následek ztrátu smyslu pro funkce a hodnoty umění, k jejichž objasnění mířily kdysi snahy fenomenologie, strukturální estetiky a vůbec takzvané kontinentální (evropské) kultury. Pro představitele těchto směrů totiž umění představovalo především sféru autonomní tvořivosti, neustále objevující (a vždy jinak) svět v člověku a člověka ve světě, a nikoli pouze jednu z mnoha možností praktického uplatnění jedince, jež mu přináší (dočasně) zajištěnou pozici v Bábelu mocenských zájmů.

Aleš Haman