Host 5/2013
[Recenze Rouhavé zpovědi]
I život, nejen smrt
Zralou sbírku charakterizuje soustředěnost a volný osobní„ slovník
Jana Štroblová (nar. 1936) vydala na podzim roku 2012 již svou patnáctou sbírku nazvanou Rouhavé zpovědi. Pětašedesát básní s bez výjimky jednoslovnými, substantivními názvy. Zpovědi ano, ale rouhavé výjimečně. Spíš pokorné, ale zároveň vzdorující.
Nad každou novou sbírkou této básnířky si lze nejprve s jistým obdivem uvědomit, jak dlouhá už je to cesta od Protěže (1958). S velkým respektem pak sledovat, jak jsou její poslední texty vyzrálé: ve srovnání s osmdesátými a devadesátými lety, v posledních řekněme třech sbírkách básnířka nabrala na síle.
V básních mají nadále podstatnou roli motivy srdce, duše, touhy, motiv krajiny, slova (poezie), motivy opakovaně rozvíjené, prohlubované. Verš je působivě melodický, rýmy nové, objevné, přitom funkční, významotvorné. Ale přibylo soustředění, zacílení veršů. Nejsou rozcestované, z pohledu mediálního světa aktuální, bojovně angažované za ta či ona práva, jsou oproštěné od stínů moralizování a kázání pravd: takové tóny sice někdy měly své místo, jindy ale byly postradatelné. Ony se neztratily, ale Štroblová ubrala na zbytné, svým způsobem publicistické konkrétnosti, na razanci gesta, koneckonců i na množství. Moudré stáří? Zralost. Celek je více ztišený, zůstává podstatné. Podstatná slova, substantiva, která vytvářejí volný osobní“ slovník.
Nikoli ale náhodný či neuspořádaný, protože jednotlivé texty na sebe tím či oním navazují. Slovník není členěný na oddíly, podhesla, třebaže vnímáme jisté prostupující se tematické bloky – o stromech, ekologický„ (mimo jiné zklamání z chování lidstva, ze stavu světa) či hudební“. Řetěz motivů může být poutníkovi k dispozici při překonávání málo bezpečných úseků cesty. Někde poblíž se klikatí ten černý potok„, smrtná jistota.
Stále větší prostor si ve verších Jany Štroblové ukrajují motivy definitivy. V nejnovější sbírce nevnímá čtenář úzkost na kost“, spíše znepokojující blízkost konce a přijetí tohoto údělu. Jako žraločí ploutev pod hladinou. Bouře s bleskem, který zasáhne strom. Napětí. A varovné tušení„. Na druhou stranu se nabízí i obraz svitu, který šlehne ze tmy. Neoblomné směřování.
Lze zde pozorovat žitím nabízené obrazy, tvořené třeba i z pachových stop větru z dotyků / z vnuknutí“. Pozorování je trpělivé, ale zároveň nedočkavé, kdy vědomí krátícího se času je stále, více či méně, přítomné. Tuto časovou perspektivu umocňují i návraty – tenkrát, znovu, už, dřív, ještě: Drát ještě drnčí když už ptáci odlétnou.„ Píše-li Štroblová: Když k smrti vším znavený / vzdor léta se prodíral к pokoře podzimní“, ve vazbě k smrti„ čteme nejen míru únavy, ale také onen směr. Objevuje se zde též třetí břeh, který byl vždy konstantou v její poezii, břeh naděje, iluzí a snů. Jenže: I třetí břeh už / rozbíjen je krami.“
Postupem času si ve sbírce stále více uvědomujeme přítomnost Boha (případně Světla), který je zde nejednou přímo oslovován. Zavane-li zde rouhání, tak pokorné, jak již bylo řečeno: O starou prostou víru tě zas prosím Pane [...] jenomže chci ať vlídně přijímáš i psy / i další mé ne-lidské bližní.„
Tóny zimy, tmy, tísně, trochu přece jen té již zmíněné úzkosti. Motiv odchodu. Mlčení, mlha, mizející obrysy. К závěru sbírky si Štroblová připomíná, že co kdysi bylo známé, je dnes už zapomínané, zapomenuté, že lidské příběhy se dějí stále znovu, dokola. Potkávání, míjení, rychlý tok života. A říká si: nešetřit se, nebrzdit...
Čteme i verše s charakterem bilance, rekapitulace: Byla to vrtkavá cesta (,Co dál?').“ Váhání, nejistota? (V jednom textu dokonce stojí: Možná příště.„ Víra v nesmrtelnou, vracející se duši?) A závěrečná báseň už ke čtenáři doléhá jakoby z druhého břehu...
Pozoruhodné myslím je, že vzpomínaná vyzrálá trojice posledních sbírek vyšla v nakladatelství Akropolis Jiřího Tomáše. Věřme, že úspěšná spolupráce básnířky a nakladatele bude pokračovat. Což není berlička na závěr recenze, ale prosté přání vyslovené v kontextu vyznění Rouhavých zpovědí.
Petr Odehnal
Host 5/2013
