Host 8/2013
[Recenze Z inkoustu noc]
Debut, nikoli juvenilie
Sbírka z vrstev, jež se ukládaly dlouho
Nevím, nevím, kdy jsem naposledy četl tak strhující básnickou prvotinu. Snad u Bogdana Trojaka (Kuním štětcem, 1996). Leč prvotiny jsou prvotinami a poezie poezií, takže jinak: dlouho bych musel pátrat v paměti, kdy jsem v poslední době četl na poli básnické češtiny něco tak doceleného, hotového; zkrátka sbírku, jež se „nemýlí“. Bibliograficky vzato máme co činit sice s prvotinou, nicméně prvotinou zralé ženy. Čekat, jak se zdá, se tedy vyplácí – poezie odměňuje trpělivé. Text na záložce praví, že jde o knihu průřezovou, tedy takovou, na niž se dlouho ukládalo.
Jednotlivé oddíly sbírky si jdou každý za svým dílčím tématem, a přesto sbírkou proudí silná scelující energie; jako Labe, k němuž se autorka vrací („kalná labská vodo“); to ji, brandýskou Polabanku (civilním povoláním učitelku na základní škole), utváří a jaksi snad i vede. Dochází tu na tóny milostné; jeden oddíl je zasvěcen básním psaným z ciziny (s invenčním názvem „/B/elegie“), další akcentuje ženství; zaznívají však také tóny přírodní a jemně reflexivní. Už od prvního okamžiku je znát, že tato knížka není „o něčem“, tedy že se nerodila jako pokus vyrovnat se s nějakým tématem, ani ne snad s životní zkušeností. Stejně tak je patrné, že autorka pouze nedává lekce ze svých jazykově-stylových dovedností, tedy že básnicky „nemajstruje“ – a přitom zrovna v této oblasti má co nabídnout. Základní dojem, jejž tato sbírka vyvolává, je vědomí jakéhosi doceleného středu – mezi „já“ a světem, mezi viděním (silné obrazy) a slyšením (cit pro zvukovou stránku), mezi výpovědí a básnickou zručností, mezi evokací a kontemplací, mezi soustředěným pozorovatelským klidem a malými dramaty, jež paměť vyplavuje, mezi domovem a cizinou, mezi slavením a reflexí, mezi krajinou a náladou. Vše je však takové usazené, prohnětené, tekutě vláčné, završené... a přitom něčím stále významově otevřené. Z formálního hlediska je touto vláčností poznamenán vztah mezi volným a vázaným veršem. Autorka umí rozhoupat své řádky rytmem jambu, aniž se však nechává zcela unést jeho opojným samospádem. Stejně tak se plně nepoddává svůdnému našeptávání rýmů, třebaže ty její jsou vesměs velmi lahodné a s velkou evokativní silou. Sem tam to zkusí i s riskantnější asonancí (stránce – podobám se, podvečer – člověče), jinde se na rým zapomene úplně a nechá se, aby se do básně dostavil mimo očekávání, jakoby mimo rozvrh.
Téměř v každém okamžiku je znát, že autorkou je žena. Na dně této poezie se nachází bolest, možná snad i jakési prvotní poranění, přičemž báseň – toť lék, hledání smíru mezi touto bolestí a světem, v němž je nám žít. I básnířčina krajina má rys jakéhosi usmiřování a zároveň odkrývání toho, čím jsme ze své podstaty: „Když v mezích mrzne žlutá tráva / když zkřehnou listy na doubcích / na kost nás zima otesává / Na křehké jádro v němž je hřích.“ Také vám to zní skácelovsky? Aby ne. Je to čtyřverší, krajina pointovaná obrazem mrznoucí trávy a i ten „hřích“; skácelovské krajiny se totiž dříve nebo později prolamují do metafyzického horizontu. A přesto by Skácel takovéto čtyřverší, soudím, nenapsal. V tom autorčině se totiž nachází značně jiná kombinace tvrdosti a vlídnosti (ponoukavosti); jinými slovy: má to silnou skácelovskou evokativnost, ale současně je to něčím měkčí, poddajnější. Přitom žádná rozdychtěná dívčí pocitologie; žádné slovní dekoratérství; žádné zveršované mudrování nad metafyzickými otázkami; žádné emocionálně překrvené naléhání.
Navzdory mimořádným kvalitám (nebo možná právě pro ně) se o této poezii píše velmi těžko. S velkými obtížemi se totiž hledá důvěryhodný interpretační jazyk – buď je příliš technicistní, nebo příliš subjektivně pocitový. Za něco takového by se mělo už jen děkovat.
Jiří Trávníček
Host 8/2013
