knihozrout.cz 26. 2. 2013

[Recenze Sešit zeleně. Po mnoha letech]

Nemyslete si: všechny ty řádky jsem nenapsal já

V pražském nakladatelství  Akropolis vyšla zelená knížka věnovaná té nejpřírodnější lyrice, přírodě, květinám, stromům a bystřinám. Jde o Sešit zeleně / Po mnoha letech u nás nepříliš známého francouzského básníka švýcarského původu Philippa Jaccotteta.
K čemu Jaccottetův styl připodobnit? Láskou k přírodě, pozorností k detailům a zdánlivým obyčejnostem připomíná britské jezerní básníky, chybí mu ale jejich rozervanost a citovost, jen v málokteré básni se věnuje vzbouřeným emocím. Prostotou vyjádření, absencí přeumělkovanosti zase připomíná Roberta Frosta, proti němu se ale více rozepisuje, věnuje přírodě větší prostor než Frost ve svých několikaslovných útvarech.

Jen šustění vzduchu, předaleko
Kromě básní v próze ovšem i Jaccottetovo „dvoudílo“ obsahuje několik krátkých neveršovaných útvarů, které skanou z autorova pera mezi řádky, aby v kondenzované formě podaly plnohodnotný obraz. (Svádí mě to přirovnávat je k poezii japonské, v tomto oboru se ale nepočítám mezi znalce, jde jen o povrchní dojem.) Delší i kratší básně pak stále potvrzují první dojem z útlé brožované knížky, tolik vhodné k zohýbání rohů a celkovému umolousání v důsledku dlouhého pobytu v poutníkově krosně při výletech do přírody.
Překladatelka Lucie Koryntová získala v roce 2010 za překlad jedné Jaccottetovy básně (Třešeň) čestné uznání v soutěži Jiřího Levého pro mladé překladatele. V redakčním kolektivu časopisu Plav je známá jako milovnice přírody a specialistka přes poezii, zvláště lusofonní a frankofonní. Obě její lásky jsou na překladu Sešitu zeleně znát. Překladatelce totiž nechybí cit pro volbu jazykových prostředků, které běží, plynou jako horská bystřina, a zároveň se člověk musí během čtení zastavovat, vracet, neboť na jeho představivost útočí mnohobarevné obrazy plné květin, travin, stromoví a západů slunce.
Pohříchu příjemným překvapením je i grafická úprava knihy. Zelená vazba se nabízela, ale Sešit zeleně je ještě dále vyzdoben několika zmenšeninami krajinomaleb z originálního vydání. Kosmetická, avšak milá a ozvláštňující změna. I zvolené písmo souzní s celkovým prostým, nekomplikovaným stylem psaní s nádechem životního optimismu. (Viz například báseň ze strany 34: Sršni a oheň. Napsat „sršni ohně“ by byla laciná poezie, avšak mezi oběma je spojitost; jako když vás řeřavé uhlíky píchají do očí. )

Otevírám ti tyto skryté dveře, kam já nemohu vejít
Prakticky jediným nepřírodním příspěvkem v obecně filozofičtěji zaměřeném oddílu Po mnoha letech jsou delší, spíše prozaické kousky „Prázdná lodžie“ a „Po mnoha letech“. Oba působí spíše jako deníkové zápisy než básně. Už jsem se blížila ke konci poetické sbírky, příjemně naladěná a toužící po výletu do zeleně, a snad tím víc mě zasáhla prostě popsaná smrt rodinné přítelkyně Andrey, té vždy opálené cestovatelky, která se náhle ocitla na druhé straně dveří, za které my nevidíme. Kéž je tam alespoň věčné sluneční světlo a ne mlha a déšť, jak to měla Andrea ráda.
Jen jedinou nevýhodu bych Sešitu zeleně připsala: malou šanci na rozšíření. Nepříliš známé nakladatelství, ne zrovna populární žánr, jen úzkému okruhu čtenářů známý autor, začínající překladatelka. Výchozí podmínky vpravdě nevalné. Snad to ale tak má být. Snad mají na světě kromě bestsellerů existovat i knihy, které je potřeba hledat či mít to štěstí a náhodou o ně zakopnout, pak je jako oko v hlavě opatrovat, vracet se k nim a sdílet je se svými blízkými. Však by se úspěšnost literárního díla neměla měřit jen indexem prodejnosti, ale také indexem spokojenosti. V tom může Sešit zeleně dosáhnout vysokých hodnot – vzpomenu si na něj pokaždé, až budu sedět pod třešní, na břehu potoka nebo pozorovat hru barev v záhoně růží.

Silvie Mitlenerová