Lidové noviny 11. 11. 2004

[Recenze Zavři oči a leť]

Nejistota a vyprahlost Prahy devadesátých let

Pátou knihou prozaika Oty Linharta je „osm povídek o současných podobách lásky“ Zavři oči a leť.
Oto Linhart, stejně jako třeba Emil Hakl, je ročník 1958, také píše prózy o nedávné a současné realitě Prahy a ani jeho pohled na aktuální stav světa není příliš útěšlivý. Na rozdíl od Hakla jeho texty nestojí na dialozích a přirozenosti, postavy se pohybují na společenském žebříčku hned o několik stupínků výš a místo v pochybných lokálech je najdeme v luxusních barech.
Linhart servíruje přímočaré portréty nešťastných a ztracených postav, zmítajících se v nehostinném, vyprázdněném světě, který jim v dětství předurčil budoucnost – od první kapitoly-povídky, v níž je poznáváme v prepubertálním období, jež prožívaly v partě na pražském sídlišti, vytušíme, jak to s nimi bude dál. Zraňovaná Markéta se bude muset probít do „velikého světa“ peněz, jelikož se poté co jí bylo několikrát zlomeno srdce, rozhodla „nenechat si ujít šanci“ – štěstí však na ni nečeká ani tam, protože je po opakovaných zradách citově vyprahlá. Kápo dětské bandy David se v dospělosti potácí v závislosti na nervní modelce Zuzaně, stejně jako on odsouzené ke zkáze – coby jakési převtělení bezskrupulózní a náhle zbohatlé Markéty se stává odplatou za Davidovy dávné zlé skutky. Dětský zločin neomylně následuje trest ve věku dospělém, v případě Linhartových postav nepříliš vyrovnaném.

Tupý svalovec i nešťastné modelky
Každý z party je zástupcem budoucího příslušníka jedné ze skupin, které tak rychle vznikaly po listopadu: barový lovec, jeho modelka a porsche vytvářejí navždy propojené souostroví, undergroundový Prcek, zhrzený porevolučním vystřízlivěním, se proměňuje v alkoholika, který s sebou na dno stáhne i manželku Hanku, závislou na farmakách.
Knihou se mihne tupý svalovec, hned několik nešťastných nemocných modelek a osamělých promiskuitních snobských podnikatelů. Žádná z těchto nuceně jistých bytostí není schopna skutečného citu, každá ho snad hledá; všechny se postupně setkávají s A meričanem Matthewem, využívajícím výsadního postavení cizince v Praze okouzlené Západem.
Panoptikum zmrzačených spojuje kromě sdíleného neštěstí „nové divokosti“ a „znejistělého světa“ také motto „hledání úspěchu je vždycky jen hledáním lásky“. Jako by se však v Linhartově podání tento citát z Thorwalda Dethlefsena obracel vzhůru nohama – jejich hledání lásky je hledáním úspěchu, lépe: nalezení partnera rovná se úspěch, především před okolím.
Prostřednictvím této psychologie postav a jejich předvídatelného vývoje pochopíme, že autorovým záměrem bylo po vzoru starší české psychologické prózy ukázat, že klíčem k duši dospělého je duše dětská a že ono nepříliš charakterní osazenstvo Prahy zavalené přepychem a poháněné modlou úspěchu nemůže být šťastné, jelikož cit jednak postrádá, jednak ho neumí nabídnout, a kdo se zeptá proč, dostane se okruhem na začátek, protože mladá léta jsou všeho příčinou a také alibi: nikdo tak trochu za nic nemůže. Ne že by snad na tom bylo něco nového, ale příběhy jsou dobře odpozorované, děj se odehrává v dříve dobře známých pražských podnicích a události nepochybně koření v realitě. Kombinatorika, se kterou se jednotlivé příběhy spolu s postavami po úvodní povídce rozpletou, načež se opět propojí a na konci souboru nechávají postavy zase osamělé, není nezajímavá, události mají spád (snad jako symbol překotnosti, se kterou je potřeba „jet na sedmičku“), přesto text neztrácí kontinuitu. Na malé ploše stihne Linhart nastínit dobrou polovinu života postav. To je zároveň předností i kamenem úrazu krátkých prozaických útvarů: rychlená psychologická kauzalita vede k ukvapeným závěrům a vývoj postav je třeba v rychlosti a popisně objasňovat.
Práce s jazykem má (nejen) u Linharta často jednosměrné projevy. Jako by u nás pomalu převládal názor, že prozaikova kvalita se pozná podle počtu přirovnání na stránku. Výsledkem je, že cokoli je „jako“ něco jiného, přičemž oba prvky pojí místy originální („cáry těsnění si pohrával vítr jako s gumou z podvlíkaček“), místy drobet chatrná („paměť vydatně zásobovaná jako pražský hypermarket“) spojnice autorovy představivosti. Na druhou stranu jsou v souboru i zajímavé metafory, dobře využívaná klišé a dobové neologismy. Kniha by si zasloužila více redaktorské pozornosti, aby nezůstala spojení jako „to byly jemu známá postmoderní evangelia“, „vyšvihl se psychicky na nohy“, „pohnul se v něm prudký pocit ponížení“, ale hlavně aby z muže po padesátce „nevzlínal nekrofilní závan jako přeslazená vůně reklamního stromečku v pražském taxíku“.
První povídka je stylově jinde a neustále načínané a nedokončované věty dialogů si má zřejmě čtenář samostatně domýšlet. Možná bylo účelem napodobit styl řeči sídlištních dětí, možná napínat čtenáře náznaky, výsledek je ale zmatečný. Naopak průběžné střídání perspektiv mluvčích text oživuje. Náhlé, jediné zpřítomnění vypravěče v povídce „kámoš matthew“ působí jako omyl. Jak rád by čtenář, aby „Evženovy vnitřní dialogy poprvé v životě vystoupily ke světlu“.
Kde Hakl prezentuje postavu či příběh replikami dialogu, s nadhledem a bez hodnocení a kde je o okouzlení světem i jeho konci potřeba číst mezi řádky, Linhart má popisy, vzrušené komentáře, vysvětlivky, vypjatá adjektiva a symbolický závěr: David, sice s jistým odporem, ale přece, zachraňuje kotě, aby mohl „udělat prvních pár kroků“ a „obrátit se zpátky ke svému srdci“. Pro čtenáře to nemusí být špatně – jen jinak.

Olga Stehlíková